Zimní stopovací závod

Letos jsme s Emilem a s Pavlem pořádali MČR v autostopu. Vymysleli jsme trasu a úkoly, bylo to skvělé, jen to mělo jednu vadu. My jsme nejeli. Na vyhlášení výsledků v Praze, přišel Pavel s nápadem udělat závod stopem okolo České republiky. Jen krátký víkendový závod. To je paráda a nebylo by to složité na organizaci a my bychom pak mohli jet taky! Po prázdninách jsme začali závod plánovat. Měla by to být trochu výzva, co takhle to udělat v zimě? A tak se stalo, že v pátek 13. 12. jsme stáli na startu prvního Zimního stopovacího závodu.

Zásek v Praze, rychlý průjezd Polskem, koulovačka

Včera jsme měli vánoční večírek z práce a přišla jsem ve 4 ráno domů, o 2 hodiny později vstávám. Ideální příprava no ne? Stejně nic sebou nepotřebuju, redbul a žvýkačky a rychle vystřízlivět! Závod se jede ve dvojicích. Začíná se v Praze a pak mají posádky za úkol vyjet v jakémkoli místě z ČR objet jí dokola jakýmkoli směrem a pak se vrátit zpět ve stejném místě, kde překročily předtím hranice a dojet zase do Prahy. Po cestě musí splnit 5 úkolů (trhy, koleda, koulovačka, stromeček, dárek), jeden vždy v každém státě, ale mohou si vybrat jaký úkol, kde. Je tak v závodě spousta proměnných.

V sedm ráno už jsem na Smetanově nábřeží. Sníh sice není, ale kosa docela je. Mám podvlíkačky a dříny, termotriko, teplou mikinu a péřovku. V tomhle musím přežít. Přichází první dvojice. Přesto, že bylo před závodem přihlášeno přes 16 dvojic, nakonec jede pouze devět posádek. Asi všem došlo, že to nebude až taková sranda jako stopování v létě a vzdali to. I tak je ale konkurence veliká. Hemží se to tu zkušenými stopaři jako třeba Slávek Král, který prostopoval celý svět nebo Jahu, která se zrovna vrátila z cesty kolem světa stopem a která vyhrála MČR v autostopu anebo Pavel Zíka a Aleš Zmeškal, dlouholetí organizátoři MČR v autostopu. A samozřejmě další. No, budeme se muset pořádně snažit, abychom neskončili poslední!

Pavel se na závod opravdu připravoval a dostáváme od něj dvě flašky malého rumu a pytlík se sušeným masem. Supr, něco jako naše KPZka. V devět ráno už jsme tu všichni, ještě jednou vysvětlit pravidla, aby pak nebyly nějaké dohady.

A 3 - 2 - 1 START!!!

Náš plán je jet do Holešovic, odtamtud na Drážďany a pak směrem na Polsko. Chceme jednoznačně splnit koulovačku v Polsku, kdyby nebyl sníh tak u hranic je lyžařský areál a pak ještě večer stihnout trhy na Slovensku. Podle plánu jdeme na tramvaj spolu s dalšíma dvěma posádkama. Naštěstí jedou trochu jinam než my, to je dobře. Stopujeme klasicky u silnice. Po 30 minutách mi mrzne palec. A jejda, docela jsme se zasekli. Jdeme k nejbližší benzínce. Emil se ptá a já stopuju. Za chvíli už máme auto na benzínku na dálnici směr Ústí. Po 40 minutách jsme vyrazili. Docela zdržení, ale nevadí, to doženeme. Vysedáme na benzínce, asi třetí auto - pán co jede na benzínku před Ústí. Na benzínce hned další chlapík co jede až do Berlína, škoda, že nejedeme na sever... Cesta příjemně utíká, dokonce se nám podaří se s ním domluvit, aby nás vzal až k benzínce za Drážďany směrem na Polsko. Sice si musel trochu zajet, ale asi nepospíchal. Tak jsme zvládli obávané Drážďany. Na benzínce mnoho aut není, ale asi tak páté auto jede až do Wroclavi! Pěkné auto a ještě jedeme tak 160km/h, co víc si přát. Jsme vysazení na dálnici, přesně kde jsme chtěli a hned další auto až do Katovic. No dneska máme štěstí, jen po sněhu nejsou ani památky. Po cestě zjišťujeme, jak jsou na tom ostatní. Dvě posádky jely z Prahy na Plzeň a ostatní jeli jako my na Drážďany. Na Brno nejel nikdo. Zvláštní. 

Tři dvojice včetně nás objíždí ČR po směru hodinových ručiček. Ostatní jedou proti směru. Někdo už splnil vánoční trhy v Drážďanech. V Německu jim sněží a tak už někdo stihl i koulovačku. My furt nic. V Polsku svítí sluníčko a na sníh to vůbec nevypadá. Před Katowicemise mírně zasekneme v koloně. Začíná se stmívat. No jo, v zimě je totiž tma už v 16 hodin. A to nás zrovna čeká jediný úsek na trase mimo dálnice. Nicméně se nám daří a furt jedeme až...

"Tady není žádná benzínka na cestě. Kde vám máme zastavit?"

Je úplná tma. Buďto nás vysadí u nájezdu nebo u benzínky, která je ve městě. Obě možnosti jsou špatné. Volíme město. Fouká. Stojíme u benzínky a mekáče. Nikdo nestaví. Napsali jsme si na ceduli nejbližší vesnici naším směrem - Milowka. Nikdo nestaví. Fouká. Mrznou mi prsty. Stejně se usmíváme, máváme a stopujeme. Co tady budeme dělat?

"Tady to nemá smysl. Půjdeme k tomu nájezdu." Řekne Emil.

Mě se teda moc nechce, protože tam nejsou lampy a bude tam tma a je to asi 1km pěšky... Tak jo, asi ale nemáme jinou možnost. Otočíme se a najednou na nás mává auto.

"Milowka? Pojďte!" ukazuje na nás. To je naše spása! Konečně jsme se dostali zase na trasu a do tepla! Na hranice jsme se svezli v kamiónu. Protože sníh po cestě nebyl a protože jsme v Polsku nesplnili žádný úkol, rozhodneme se dojít u hranic do lyžařského střediska a splnit tam koulovačku. Je 8 hodin večer. Je tma. Na zemi je poprašek sněhu. Dojdeme do lyžařského střediska. Je tu jen jeden pán - vlekař. Prý tu nikdo v okolí není, až ve vesnici. Máme za úkol uspořádat koulovačku s dalšíma třema lidma. Jak to uděláme? Mám pláštěnku od batohu, tak asi uděláme koule a dojdeme do vesnice a tam najdeme nějaké lidi. Začneme to polsko-česky vysvětlovat vlekaři, jen se směje a nechá nás vyrábět koule. S plným arzenálem vyrážíme do vsi. Živě si vzpomínám, jak jsme vymýšleli úkoly:

"A ta koulovačka musí být s normálním sněhem, ať si musí zajet z cesty. A dáme podmínku, že se musí účastnit další 3 lidi, aby to bylo těžší!"

To jsme si to pěkně zavařili. Vesnice je pusto prázdná. Nikdo tu není. Je tu mrtvo. Ve vlaku jsou dvě uklízečky, to nestačí. Dokonce i hospoda je zavřená. Co budeme dělat? Nakonec zaklepeme na dveře hotelu. Otevřou dva starší chlapíci v županech. Emil svou plynulou polštinou vysvětluje, že si s nimi chceme dát sněhovou bitvu. Ale jsou jen dva. Nevadí, starší chlapík zmiňuje, že nahoře jeho žena spí. Velmi ochotná horalka přiběhla za pár minut a hned souhlasila a do bitvy se pořádně nadchla. Skvěle jsme si to užili. Moc děkujeme za ochotu těchto tří lidí a především paní.
No, co byste odpověděli vy, kdyby vás v noci vzbudil manžel: "Miláčku, vstávej, jsou tu nějací cizí lidi a jdeme se s nima koulovat."

Byli všichni moc hodní a ochotní, dokonce nám nabízeli, že u nich můžeme přespat. S díky jsme odmítli, byla to sice sranda, ale přeci jenom jsme v závodě a tady už jsme se zdrželi dost. Utíkáme zpět na silnici.

Koulovací odvážlivci!

Slovensko - stavění stromečku, blázni na benzínce a dlouhý stop

Na Slovensku jsme chtěli stihnout trhy v Čadce, je ale už dost pozdě, tak to asi nestihneme. Stojíme u hranic a je 9 večer. Je tu celá řada lamp, ale svítí jen jedna, ta naproti nám. Nevím, zda je to štěstí nebo smůla. Nakonec asi štěstí, protože zastavuje asi sedmé auto.

"Jedete na Slovensko?" trochu zbytečná otázka, když jsme na hranicích.

Máme štěstí, pán jede až k Bratislavě! Tak to je parádní, projedeme s ním tak celé Slovensko. Já jsem totálně mrtvá a tak usínám. Emil na hranicích přechází z plynulé polštiny do plynulé slovenštiny a konverzuje s řidičem celou cestu. Jsme vysazeni před Bratislavou. Dokonce jsme po cestě minuli Pavla s Alešem z další posádky, kteří jeli opačným směrem než my. Na pár dalších stopů se dostaneme až na benzínku za Bratislavu směrem na Vídeň. Měli bychom také splnit na Slovensku nějaký úkol. Vybereme si zdobení stromečku. Musíme alespoň 30 minut zdobit stromeček přírodním materiálem a samozřejmě musíme dát na špičku hvězdu.

Kdyby nás teď někdo sledoval, tak musí celá situace vypadat značně komicky.

Je půlnoc na opuštěné benzínce u Bratislavy. Dva blázni sem přijeli stopem. Běhají okolo benzinky a sbírají listy, šípky a větvičky a pak s nimi zdobí borovici. Naštěstí tu nikdo není a tak nás nikdo nepovažuje za uprchlíky z blázince a nevolá doktora Chocholouška.

Tak a ještě tu hvězdu. Pomocí pár klacíků a trávy svážeme hvězdu. Stromek má ale tak dobré 4 metry. Emil si vzal kus palety a snaží se vyhodit hvězdu na špičku stromu. Hned druhým pokusem trefuje. Možná kdyby byl vyšší, tak z něj může být basketbalista! Ještě si zazpíváme koledy, tak to už na ten blázinec fakt sedí. A je to hotovo, tak a teď směr Rakousko!

Vánoční borovice

Rakousko - rum, rum, Rumuni a zpívání koled

Benzínka byla sice mrtvá, jak to tak okolo jedné hodiny ráno bývá, ale po 15 minutách se na nás usmálo štěstí a zastavil pán, který jede pracovně do Vídně, skvělé, nechá nás na velké benzínce u Vídně, která je sice na druhé straně dálnice, ale jezdí sem auta z obou směrů. Vysedáme ve 2:00. Tady je aut! Úplně plná benzínka! Nadšení úspěchem ze Slovenska se jdeme ptát. Ptáme se každého auta, které zastaví. Nikdo nejde naším směrem. Je to zvláštní tolik aut. Pak začneme koukat na značky. Nejčastěji jsou tu Rumuni, kteří se vrací na svátky domů, vždy jsou plní, buďto jich jede v autě milion anebo mají auto narvané až po střechu. Přestáváme se tak ptát aut s SPZtkou RO. Rázem se snížil počet aut, kterých se ptáme. Dalším zjištěním je, že Rumuni jsou občas maskovaní a mají jinou SPZtku. Takových aut je také zbytečné se ptát.

Naše první pauza v závodě na benzínce u Vídně ve 3 ráno

Na benzínce jsme už asi hodinu. Za tu dobu se nám podařilo identifikovat typické rumunské auto. Je úplně jedno jakou má SPZtku, ale je to starší kousek. Buďto narvané lidma nebo věcma. Věci na střeše a povoz za autem nejsou výjimkou. Z auta vystupují snědší především muži s krátkými vlasy v teplákových soupravách. Takových nemá cenu se vůbec ptát. Rapidně se tak snížil počet aut, kterých se ptáme z 20 je to maximmálně jedno auto a to buďto jede na letiště nebo do Vídně. Po hodině a půl to balíme a dáváme si pauzu. Je pekelná zima. Dáme si čaj s rumem a svačinku na benzínce, je okolo 3 ráno a tohle je naše první pauza kdy nestopujeme a jen tak sedíme a nadáváme na Rumuny. Co ale budeme dělat? Jak se odsud dostaneme? Kdybychom chtěli jet do Budapešti, tak máme odvoz už nejméně 8krát. Jenže my jedeme opačným směrem! Mohli bychom tady taky splnit nějaký úkol, když už jsme tu tak dlouho. Jelikož nám zbývá návštěva trhů a koleda, je jasné že v Rakousku budeme plnit koledu. Ale učit Rumuny koledu, tak to ani náhodou! Na benzínce najednou zastavuje oranžový jeep. Nevypadá to na Rumuny, tak se hned jdeme zeptat.

"Nejdete náhodou směrem na Linz?"

"Jedeme." odpoví.

Naděje nás zaplaví a my ihned začneme vysvětlovat, co tu děláme.

"Nooo, ale my nemáme místo."

Jedou jen dva, tak snad se někam vejdeme. Mají jen jednu tašku na zadních sedačkách.

Emil to nevzdává a snaží se ho přesvědčit.

"Tak já zaplatím benzín a uvidíme, co se dá dělat." Odpovídá chlapík a usměje se.

"Tak to už nás vezme ne?" říkáme si mezi sebou. Vypadal příjemně a ještě se usmíval. Stojíme u jeho auta 15 minut, než znovu přijde, nechali jsme si ujet ostatní auta, nikoho jsme se neptali. Klepeme se zimou. Jde okolo nás. Mrkne a usměje se. Nastoupí do auta a bez vysvětlení odjede.

Nechává nás stát na benzínce s pusou dokořán. Tak tohle je opravdu moc. Nechápu, jak nám to mohl udělat. Kdyby řekl rovnou, že nás nechce vzít, tak jasně v pohodě, to už se stalo tolikrát, že už si to člověk tak nebere, ale to, že v nás zažehne plamínek naděje a pak nás totálně vyignoruje to je nehoráznost. Nikdy na řidiče nenadávám, ale tohle byla teda výjmka.

I po dvou hodinách neúspěchu, odmítání a ignorace s stopař musí usmívat!

Tohle byla poslední kapka, vzdáváme to a po dvou a půl hodinách jdeme na nájezd na dálnici. Vypijeme jednu flašku rumu, kterou jsme dostali od Pavla, zpíváme koledy, mrzneme a čekáme na spásné auto. Vlevo jezdí Rumuni a vpravo kam potřebujeme my, nejede nikdo. Když už to vypadá, že z nás budou zmrzlé rampouchy, tak zastavuje slečna, která jede směrem na Linz. Moc děkujeme a omlouváme se, že jsme strašně unavení. Prý jí nevadí, když usneme, tak toho využíváme a dáváme si dvě hodinky spánku. Vystupujeme před sedmou ráno na benzínce. Svítá. Tohle je poslední benzínka před hranicemi, takže tu musíme splnit úkol Koleda - musíme naučit minimálně dva cizince českou koledu respektive alespoň 20 slov. V sobotu v sedm ráno není v Rakousku moc nadšenců, kteří by chtěli zpívat. Obcházíme supermarkety a nic. Nechápu, proč jsme tento úkol nesplnili na Slovensku. Nevzdáváme se. Emil suverénně přichází k autobusu rakouských důchodců. "Tak co, kdo tady rád zpívá?" Zahajuje svou řeč. Snaží se svou plynulou němčinou vysvětlit babičkám, že je chceme naučit českou koledu. Marná snaha. Já se snažím zase přesvědčit šestici důchodců před benzínkou. Zazpívat?? No tak to rozhodně ne. Asi se každý bojí zpívat či co. Po hodině, kdy se snažíme o osvětu mezi rakušáky, přijíždí auto plné dam ze Slovenska a konečně s nimi plníme úkol! Zdrželi jsme se tu parádně, tak snad nám bude štěstí přát. Máme trochu dilema, kde stopovat zda u benzínky nebo u restaurace, tak to chvíli střídáme, až si nakonec k mému překvapení si stopneme nějaké Rumuny, kteří jedou dodávkou ale naším směrem! Perfektní. Přestávám nadávat na Rumuny.

Německo - v koncích, spása, trhy a těsný finiš

Rumuni nás dovezou až před Regensburg. Odtud nás vezme milý chlapík pod Regensburg na známou benzínku Pentling. Tady už jsme s Emilem jednou stopovali z Mnichova. Naposledy jsme se odtud dostali hned. Dnes nám však štěstí nepřeje. Je tu poměrně hodně čechů, kteří by nás odvezli do Prahy, jenže my nemůžeme na Plzeň, my musíme ještě přes Drážďany. Nechápou. Ti, kteří jedou naším směrem, tak mají auta narvaná věcmi, že se tam nevejdeme. Nechápu, proč  všichni mají tolik věcí. Čekáme tu asi hodinu a půl. Na to jaký jsme měli náskok, se pomalu začínám smiřovat s tím, že nemáme šanci vyhrát. No nevadí, hlavně se ale musíme odsud dostat. Prší a je zima. Už mě nebaví se ptát. Emil se ptá a já stojím u silnice a stopuju. Nic. Prší víc. Jdu pod střechu. Střídáme se v ptaní. Už nemám sílu na nic. Nakonec zázrak! Emil přemluví starší pár, který jede naším směrem a který nás vezme! Perfektní jedou až do Chemnitzu. Tak tohle je snad zázrak, už jsem myslela, že tam uvízneme! Jenže musíme ještě v Německu splnit návštěvu trhů. Snažíme se naše řidiče přemluvit, zda by s námi nesjeli na trhy, jen kousek asi 5 km zajížďka. Mluvíme o závodě a snažíme se je pro to nadchnout, ale nedaří se nám to. Jedou dlouhou cestu a jsou unavení. Koukáme na mapu, jak jsou na tom ostatní týmy. Pavel s Alešem jedou z Polska na Drážďany. Jsou na tom podobně jak my, ale oproti nám mají splněné již všechny úkoly. Je nám jasné, že nemáme šanci, klukům to přejeme, ale nevzdáme to. Plán je jasný. Až nás vysadí na benzínce. Vyběhneme z auta, co nejrychleji seženeme odvoz na benzínku před Drážďany a tam zkusíme někoho přemluvit, ideálně Čecha, aby nás vzal na trhy do Pirny (malé městečko u Drážďan) a pak do Prahy.

Přesně podle plánu. Doslova vybíháme z auta. Moc dalších aut tu není. Ptáme se lidí, nikdo nás nechce vzít. Pak vyjde z benzínky pán.

"Vy chcete jet do Drážďan?" ptá se nás.

"Ano, jedeme totiž takový závod stopem..." vysvětlujeme.

"Tak já vás tam vezmu, pojďte."

Předčasně se radujeme a jdeme s ním k autu. Žádné nevidím, až pak mi dojde, že jdeme ke kamionu. To ale nemáme šanci stihnout. Tak s ním fakt jet nechci.

"Je to jen 30 minut jízdy. To už nějak přežijeme." Říká Emil.

Mě se to ale nelíbí. No nic, tak jak myslí no. Emil se zouvá a nastupujeme do náklaďáku.

"Tak ještě 15 minut a pak můžeme jet." sděluje nám kamioňák

COŽE??? To si dělá srandu ne? Proč nám to neřekl rovnou. Tak to teda rozhodně nemáme šanci stihnout. Tentokrát už si i Emil myslí, že to není dobrý nápad. Vysvětlíme našemu řidiči, že jedeme závod a že se zkusíme zeptat ještě nějakých lidí. Sice si myslí, že nás tu nikdo nevezme, ale to nevadí, to musíme risknout. Když nikoho neobjevíme, tak se sem za 9 minut vrátíme a pojedeme s ním.

Vybíhám ven. Emil si ještě zavazuje boty. Ptám se aut vepředu. Nic jsou plní. Emil se ptá dalších. Nic. Ty jo, tak to nám asi nezbude nic jiného než jet s tím kamioňákem. V tom si všimnu auta ke kterému jde řidič.

"A toho jsi se ptal?" volám na Emila.

"Ne." odpoví. A já už běžím k autu. Všimnu si slovenské značky.

"Anglicky nebo můžu česky?"

"Klidně česky." Odpovídá mladý muž.

"My jedeme takový závod stopem okolo ČR a teď se potřebujeme dostat do Drážďan. Nejedete náhodou tím směrem?" Vychrlím ze sebe ve vteřině.

"Já jedu do Prahy." Odpoví řidič a mě se rozbuší srdce.

"A nevzal byste nás prosím?!" Ptám se a v duchu se modlím.

"Jasně."odpoví a já cítím naději.

Je nám jasné, že pokud s ním splníme trhy a dojedeme do Prahy, tak máme šanci vyhrát. Ihned ze sebe chrlíme informace o závodu o tom, co jsme zažili a co nás ještě čeká. Samo, náš řidič, je Slovák, který pracuje v Německu. Překvapeně poslouchá naše historky a nakonec se s námi zapojí do závodu a vezme nás na trhy do Pirny! Takové štěstí Po dnešních třech zásecích s Rumunama, pak v Rakousku a pak na benzínce u Regensburgu, konečně máme štěstí. Sledujeme na mapě Pavla s Alešem, kteří míří na benzínku u Drážďan, kam jsme původně měli také v plánu jet. To ale ještě netuší, že my máme odvoz až do Prahy. V Pirně si kupujeme pražené mandle pro nás i pro řidiče. Váží tu snad každý oříšek zvlášť! Jsme trochu nervózní a furt sledujeme mapu. Sníme pár oříšků a frčíme zpět k autu a teď už do Prahy! To, že jsme potkali Sama, nás zachránilo. Je úplně skvělej, podíváme si celou cestu. Pavel s Alešem už sice také jedou, ale nám je jasné, že nás už nedohoní. Spadává ze mě nervozita a přichází radost. Na to, že je to závod na 2-3 dny, tak se pak stejně hraje o minuty a je to napínavé až do konce. Sice je trochu vtipné, že dvě dvojice, které se perou o první místo, jsou organizátoři závodu, ale alespoň je vidět, že nejsme žádný béčka!

V cíli s naším zachráncem!

Nakonec nás Samo odveze až do úplného cíle a jsme mu neskutečně vděční a navíc mu tak můžeme věnovat dárek, což byl poslední úkol a to přivézt z každé země jednu typickou věc a tu darovat poslednímu řidiči. I když všichni, kteří nás vzali, byli naprosto skvělí a patří jim dík, myslím si, že Samo si to zaslouží ze všech nejvíc. Dostává tak pivo z Polska, Tatramelky ze Slovenska, Mozartovy koule z Rakouska a tradiční koláčky z Německa.

Ujeli jsme celkem 1938km za 36 hodin, nejrychleji jsme jeli 191km/h. Úkoly jsme plnili na poslední chvíli, nespali jsme, třikrát jsme dost zasekli, ale nakonec jsme dojeli na prvním místě. Díky moc všem, kteří nás vzali anebo kteří s námi plnili úkoly. A také díky všem odvážlivcům, kteří se do závodu přihlásili!

Vítězové závodu