Yosemity bez Yosemit

Po zhlédnutí filmu Free Solo a Dawn Wall bylo jasné, že se do těch Yosemit podívat prostě musím. Shodou okolností moji přátelé (Štěpán a Zuzka) zrovna plánovali výlet do Yosemit a shodou dalších okolností jsem nakonec mohla jet s nimi. Musela jsem kvůli tomu upravit spoustu věcí, které jsem měla naplánované, ale život je jen jeden. Yosemity byly už dlouho na mém To visit listu. Není na co čekat a je potřeba si sny plnit. A tak jsem se začala těšit na další cestu (i když nestopovací). :)

Začátek dobrodružství byl již při kupování letenek. Hledala jsem si lety z Mnichova do San Francisca. Ovšem jsme to hledala asi 3 dny, vždy chvilku a nemohla jsem se rozhodnout, kterou letenku si koupit. Tak se stalo, že se ty stejné letenky z původních 9 tisíc najednou zdražily na 26 tisíc! Lowcostový výlet? Ani náhodou. Rozhodla jsem se, že nakonec opravdu pojedu, ale že je mi celkem jedno, z jakého koutu Evropy poletím a že to vlastně můžu spojit s nějakým výletem ještě před Kalifornií. Nakonec nejlépe vycházela Paříž. No proč ne? Tam jsem byla naposledy před 9 lety. Ubytování jsem si zajistila v bytě u kamaráda a jeho přítele, kterého jsem potkala loni na Aljašce. Celkem mě vyšla letenka za 800kč Praha - Paříž a za 8300 Paříž - San Francisco - Frankfurt.

Do San Francisca jsem letěla přímým letem, což je zhruba 11 a půl hodiny. Dost dlouhá doba. Bála jsem se, aby mi prošlo příruční zavazadlo. Měla jsem batůžek, který vážil 10kg místo povolených 8kg, rozměrově také neodpovídal, neb na něm visela lezecká přilba a uvnitř jsem měla nůžky. Nicméně alespoň je vidět, že kontroly nejsou zas až tak přísné.

Už sedím v letadle, u okýnka. Letíme přes den, tak snad alespoň něco uvidím. Za těch pár let co létám, se pár věcí změnilo. Například bezpečnostní pokyny překvapivě neprovádí letecký personál, ale jsou k vidění na obrazovce před každým sedadlem. Většinou jsou naprosto základní a nudné. Ne však bezpečnostní pokyny od United Airlines! Nejdřív jsem si myslela, že už pouští nějaký film. Začalo to karnevalem v Riu, pak jsme se přenesli na severní pól, v další vteřině pak na Octoberfest. Nepřehnala jsem to s tím vínem? Nebo je tohle fakt reálné?! Ukázalo se, že je to vskutku reálné. Tohle video vás nenechá na pochybách, do jaké destinace letíte. Přehnané jako všechno v Americe, ale rozhodně to není nudné.

Video si můžete pustit, i pokud nikam neletíte: https://www.youtube.com/watch?v=cuR-l2qCxBc

"Hovoří k vám kapitán letadla. Dnes jsou velmi dobré letové podmínky. Do cílové destinace přistaneme o půl hodiny dříve, takže náš let bude kratší." Dozvídáme se těsně před odletem. Perfektní tím pádem poletíme "jen" 11 hodin to už se přežít dá. Letím přes den a nejsou skoro žádné mraky, takže je to 11 hodinový vyhlídkový let. Letíme přes Norsko, pak přelétáváme Island. To není možné, vždyť jsem tu nedávno byla. Pak letíme nad Kanadou, vpravo od nás v dálce vidím vrcholky Aljašských hor, hrozně moc ráda bych se tam zas podívala.

A jak předesílal kapitán před odletem, tak se taky stane. Přilétáme nad San Francisco dříve a to dokonce o 45 minut. Tak to je skvělé, už se nemůžu dočkat, až se konečně zvednu. Místo u okýnka je sice pěkná věc, ale když vedle vás sedí starší Japonka a skoro celou dobu spí, tak jí nechcete budit každou hodinu a těžkopádně vstávat. Takže se těším, že přistaneme dříve. K mému překvapení, ovšem přelétáme nad San Franciscem a letíme směrem k Los Angeles. Hmmm, že bychom měli sightseeing v Hollywoodu? Nebo, že bych si spletla let? Po 10 minutách se vracíme kolečkem zpět a přistáváme v SF. Zřejmě vyhlídkový let. Stejně jsme tu o 30 minut dříve. Stojíme na ranveji. Nic se neděje. Jsme tu moc brzo. Stojíme frontu. A konečně po 30 minutách přijíždíme k našemu gatu a konečně vystupujeme. Poučení? Není potřeba spěchat a pro letadla to platí dvojnásob!

Následuje obávaná kontrola na imigračním. I když má člověk schválenou ESTU, tak konečné rozhodnutí, zda ho pustí do USA, probíhá na letišti na imigračním. Tentokrát jsem to vzala přes automaty a voala stihla jsem to v rekordním čase 10 minut se vším všudy! Velmi příjemné překvapení oproti minulé návštěvě, kdy jsme čekala ve frontě asi hodinu.

SAN FRANCISCO

V SF jsem byla před odjezdem na Aljašku loni v září. Je to divné být tak brzy na stejném místě. A jaký je plán? Štěpán přiletí zítra. Zuzka už v SF je, protože tu měsíc byla pracovně. Přilétám v poledne amerického času což je 21:00 evropského času. Protože je Zuzka poslední den v práci, tak má rozlučku s kolegy v hospodě, která nakonec začíná už naším obědem ve 2 hodiny. Abych se přizpůsobila novému času, plánuju být vzhůru a nejít spát. Což se lehko řekne, ale hůře dělá. V 6 hodin místního času je venku stále světlo (já bych už měla 3 ráno) a tento den je nekonečně dlouhý! Po hospodě následuje cesta do baru. Je teprve 9 večer, to přeci nemůžeme jít spát. Dostáváme se do baru. A není to ledajaký bar. Vypadá to tu normálně, jsou tu stoli a židle, prodává se tu pivo, ale u každého stolu je televize na které běží porno. Bez zvuku. Asi jsem opilá, protože mi to vlastně nepřijde vůbec divný. To až další den, kdy Zuzka tento bar nachází v článku 6 nejdivnějších barů San Francisca a to na druhé příčce. Co může být divnějšího??! O půlnoci jdeme domů a já přehlédnu malý schůdek a... udělám si výron. Taková už trochu klasika. Škoda, že v SF nebudeme dlouho, možná jsem ten bar mohla zažalovat, že tam nebylo dostatečné upozornění na schod a proplatili by mi léčebné výlohy a možná i celou dovolenou. Holt příště. Ale opravdu tento výlet začíná dobře. Udělat si na začátku LEZECKÉHO výletu výron, tak to je teda výkon. Dobrá práce Kláro, jsi idiot. Noha je ráno naštěstí bez hematomu a já hned začínám rychlo léčbu: ledování, střídavou sprchu teplá-studená, uvolnění fascií, mobilizace subtalárního skloubení, pasivní pohyby, aktivní pohyby a fixace a znovu opakovat.

Další den jsme měli se Zuzkou v plánu procházku po městě. S výronem, proč ne, ideální rehabilitace. Sice pomalu, ale jdeme. Město je obrovské. To co jsme si říkali, podle mapy, že je kousek, je strašně daleko. SF je také hodně kopcovité! Kopce mají neuvěřitelný sklon, u nás by cesta vedla do zatáčky, tady je přímo nahoru. Připomíná mi to horskou dráhu. Ještě že auta tu mají automat, jinak by to rozjíždění do kopce bylo peklo. Projdeme se asi 4 hodiny až ke slavnému Golden Gate Bridge. Z dálky jsem ho viděla loni. Vypadá furt stejně. Prostě most no. Obdiv si schovávám pro hory a skály. Projdeme také čínskou čtvrť, kde se zastavujeme ve výrobně koláčků štěstí, kde si můžeme dokonce napsat svůj vzkaz a umístit ho do koláčku. Já to nakonec vzdávám, mám ráda překvapení a kupuju balík koláčků s neznámými vzkazy. Večer přilétá Štěpán. Plánujeme co dál. Chtěli jsme do Yosemit. Tam ale hlásí déšť na celý týden, maximálně jeden den bude půldne hezky. Bezva. To nemá smysl. Na webové kameře není vůbec nic vidět. Déšť mi nevadí, ale nebudeme tam moct lézt a ani nebudou výhledy jak je hnusně. Tak co teď? Zuzka přišla s nápadem jet do další lezecké oblasti a to Joshua Tree National Park. Je to sice dál asi 10h cesty, ale zase tam má být hezky. Takže proč ne?

Golden Gate Bridge

Cestování po USA

Je to trochu jiný výlet než normálně, víme, kam jedeme, i když ne úplně přesně, ale cestujeme půjčeným autem. Na jednu stranu pohoda. Můžeme kdykoliv jet kamkoliv, na druhou stranu to trochu ztrácí dobrodružství, že člověk neví, kdy a kde skončí a na třetí stranu je to zajímavá zkušenost, protože si alespoň vyzkouším poprvé řízení v USA a poprvé řízení automatu. Jedeme stejnou trasu, jako jsme jeli loni s Emilem stopem, takže je to fakt divný být tu podruhé. Cesty jsou dlouhé a nekonečné. Zvláště v Kalifornské poušti. Čím víc jedeme na jih, tím je větší vedro a také přibývá více španělských stanic v rádiu. Na dálnici ve městě je třeba i 5 pruhů, předjíždí se zleva i zprava. Vypadá to jako zmatek, alespoň zpočátku, když si člověk zvykne, tak vlastně zjistí, že se tím provoz urychlí. Na křižovatce pokud není zakázáno je povoleno jet na červenou doprava. Je to strašný nezvyk. První den když Štěpán řídí a vidím, jak jede na červenou tak mám tendenci zakřičet STŮJ! Vlastně se ale jen nadechnu, připomenu si, že jsem v USA a že je to povoleno. Když řídím já je to ještě horší. Děsný nezvyk. Další neobvyklostí jsou upozornění po cestě. Asi 100 metrů před semafory je upozornění, že budou semafory. Je tu také upozornění, že se bude snižovat rychlost za pár metrů nebo že za pár metrů bude stopka. Možná je to proto, že jsou tu silnice šíleně dlouhé a aby řidiči neusnuli, tak jsou zásobováni značkami upozorňující na vše možné. Dalším nezvykem je pro mě ten automat. Je to příjemné, že člověk nemusí řadit, levá noha odpočívá celou cestu a plyn i brzdu obstarává noha pravá (škoda jen, že na té pravé mám zrovna výron). Když ale na to člověk zapomene a chce prudce zabrzdit a sešlápnout spojku tak se mu stane, že dupne na brzdu! To je pane šok. No co, to se stane prý každému, uklidňuje nás Štěpán.

Asi po 12 hodinách přijíždíme do kempu, který pohotově našla Zuzka. Je půlnoc. Nikdo tu není, postavíme stan, je docela zima a jdeme spát.

Joshua Tree National Park

Ráno nás čeká probuzení do slunného lezeckého ráje. To snad ani nemůže být lepší. Všude kolem nás jsou skály, sluníčko svítí, Štěpán má jet lag takže vstává dříve a vaří snídani. Paráda. Snažím se sama sebe přesvědčit, že se mi výron zlepšuje a že budu moct lézt. Přeci jsem v letadle viděla Free Solo a Alex taky lezl s výronem. Přeci nejsem žádná bábovka.

Joshua Tree National Park

Popovezeme se kousek autem a už jdeme ke skále. Je tu pustina, taková trochu poušť s typickými Joshua Tree všude kolem. Skály/ kameny tu leží na každém kroku. Vypadají, jako by je někdo naházel na sebe. Je tu hodně boulderů, tradičního lezení, sportovek trochu méně. Nakonec nacházíme skálu, kde je nahoře kruh. Jak se tam ale dostat? Naštěstí máme Štěpána, který si dá Free Solo ještě s lanem na zádech a shodí lano dolů. Lezení překvapivě jde i s výronem, když nohu držím v 90° flexi v kotníku. Akorát se na ní nemůžu zvednout. Drobný nepodstatný detail! Je tu ale krásně! Pěkné výhledy a nikde nikdo.

Strejda mi vždycky říkal, že lezci jsou líní, takže skoro ke každé skále se dá dojet autem. Ne však tady. K naší další cestě, kterou jsme si vybrali z průvodce, vede 30 minut pěšinka od auta a pak přicházejí skály. Musíme si lehce zaboulderovat a přeskákat pár kamenů, abychom se dostali k začátku cesty. Hodně zajímavá nástupovka. Sem asi moc lezců nedojde. Nacházíme nejlehčí cestu. Zespodu to vypadá jako pohodička, ale když lezu a na druhého! Tak to je dost makačka. Písek se drolí. Jsou tu lištičky, kde se držím jen za konečky prstů. To by nebylo to nejhorší, ale lištičky se pomalu odlamují a když člověk zaťuká slyší dunění. Tohle dlouho nevydrží. Po pár krocích už kašlu na ťukání a modlím se aby ta lištička vydržela alespoň jeden další můj krok. Tak ještě přelézt jen poslední krok a je to! Paráda jsem nahoře. Velký obdiv Štěpánovi. Na prvního bych tohle nedala ani omylem. 

Zespodu to vypadá tak v pohodě.. :)

Další dny zkoušíme i skály co máme v kempu. Jdeme si takhle ráno po cestě a najednou z křoví slyšíme chřestění a pak jen vidíme hada. Chřestýš! Naštěstí zmizel stejně rychle, jako se objevil! Asi se bál stejně jako my jeho. Od té doby si dávám na všechna křoví pozor! A k dalšímu nečekanému setkání už naštěstí nedochází. V kempu je také dost lezitelných skal. Objevili jsme jednu zajímavou. Je to raibas ale bez chytů. V několika místech se člověk prostě přilepí na skálu a drží se jako superman. Konečky prstů, dlaně, předloktí cokoliv co ho udrží a pomalu posouvá nohy. 

Zkoušíme také bouldrování v Hidden Valley. Tady by mohl člověk žít celý život a nemá šanci vylézt všechny cesty, co tu jsou. Bouldermatku sice nemáme, ale jistíme se navzájem, stejně jsem asi pár metrů nad zemí vybátá. Zuzka je mistr bouldrování, takže většinou vymýšlí cesty, což je skvělé, ale mám tu jisté rezervy. 

Když už máme olezené prsty, tak se rozhodneme jet se další den vykoupat. Je tu děsné vedro, každý druhý den jsme spálení a sprchu už jsme delší dobu neviděli. Výběrové řízení na koupání vyhraje jezero a za ním je v těsném závěsu moře. Tak když už jsme v Kalifornii tak to moře bychom mohli dát. A tak další den vyrážíme na výlet. Hodinu a půl jedeme serpentýnama nahoru k jezeru. Jezero se totiž nachází asi v 1500mnm. A je tu fakt docela kosa! Nicméně vidina umytí se je silnější, rychle umýt a zatopit! A hurá k moři. Každý den co tu jsme, svítí sluníčko a dnes zrovna jsou mraky a fouká vítr. Konečně moře. Nikdo se nekoupe. Moc se mi do moře nechce, ale toho bych pak litovala. Nakonec je to paráda jsou pořádné vlny, je to sranda až do okamžiku, kdy nás začíná proud vtahovat do moře a nedá se to skoro ustát. Tak jo, to stačilo. 

Koupačka v moři

Projdeme se ještě po molu, kromě rybářů a podivného pelikána, který očividně bydlí v příhodně pojmenovaném Bait Shopu, vidíme ještě delfína! Ještě že ne žraloka, to bych do toho moře nevlezla. Po koupačce nás čeká zase trénink řidičských dovedností, protože cesta trvá asi 4 hodiny. 

Něco málo k našemu dočasnému domovu all inclusive 5 star accomodation. Jsme ubytovaní v Indiana Cove Campground. Zaplatili jsme 20 dolarů za noc a máme tu své místo na stan i svůj stůl a gril. Moc lidí v kempu přes týden není. Každý večer se seznamujeme s nějakými novými sousedy pod záminkou vypůjčení si vývrtky. Někdy tak poznáme nové lidi i několikrát za večer. Kemp se nachází uprostřed hor, takže když je jasno, tak oblohu zaplní miliarda hvězd. Přes den se tu sice pečeme, ale v noci je tu docela kosa. Občas toho využívají i lezci. Viděli jsme takhle jednou červené světýlko a nebyla to perníková chaloupka, ale lezci. Prý je přes den vedro. No je fakt, že stupy ani chyty tu moc nejsou, tak asi je jedno že na to člověk nevidí.

Týden lezení tu byl skutečně skvělý, myslím, že mi stačil, prsty mám dostatečně olezené, kotník se zahojil natolik, že ani nekulhám (jen malinko) a dokonce jsem si i jednu cestu vylezla na prvního! Rozhodně všem lezcům doporučuji!

Návrat

Po cestě zpět do SF se stavujeme ještě v Sequoia National Park. Jsou tu totiž stromy obrovského průměru. Člověk si přijde jako v říši obrů. Je trochu zvláštní, že se sem do všech národních parků dá vjet autem. Zaparkovat přímo u atrakce, vyfotit a jet dál. Nebo ještě lépe, stačí přeci jen přibrzdit. Tak se tímto pravidle řídíme, a když vidíme něco pěkného tak zastavíme. Musíme se trochu přizpůsobit místním a navíc nemáme moc času tu courat, protože ještě dnes musíme být zpět v SF. Zítra nám letí letadlo. 

Sequoia National Park

 Další den odlétáme na etapy a každý pro jistotu někam jinam. Vypadá to, jako bychom byli tajní agenti. První letí Zuzka do Paříže a pak do Prahy. Pak letím já do Frankfurtu. A Štěpán letí až další den do Mnichova. Když odletěla Zuzka, tak se mi nechce strávit celý den na letišti. Tak jedeme se Štěpánem do města. Aby to bylo zajímavější, tak jedeme místním busem. Velmi zajímavý zážitek. Snažíme se najít zastávku, podle mapy by měla být tady! Pak si všimneme žluté barvy na sloupu s nápisem bus stop. Jako fakt? Tohle je ono? Asi nám nezbyde než čekat. Domlouváme se se starším Korejcem, kudy máme jet. Sice neumí ani slovo anglicky, ale ukazuje, že opravdu ten bus pojede odsud. A vskutku nakonec má pravdu. První myšlenka? Je tu cejtit tráva. Je tu spousta podivných lidí, kteří se mění podle čtvrtí, který mi projíždíme. Ráda bych si s někým začala povídat, ale jsem unavená. Proč stojíme? Už nějakou dobu stojíme na zastávce. Řidič vystupuje ven, potřebuje si odskočit a kde jinde než vedle autobusu. Pak odchází někam úplně pryč. Stojíme. Co teď? Kdo z podivných cestujících se chopí volantu a odjede? Nikdo. Nikomu to totiž nepřijde ani divné, že stojíme a řidič odešel. Nakonec po několika minutách řidič přichází zpět a pokračujeme v krasojízdě. Jako cíl jsme si zvolili Golden Gate Park. Typicky americké. Je tu naprosto všechno: galerie umění, koncert, botanická zahrada, ostrov s lodičkami, zahrada růží a to jsme prošli jen zlomek parku. A hlavně zase dle mě nepochopitelné, že tak krásný park křižují skrz naskrz silnice... Zkazí tím i ten malý kousek přírody. Po výstupu na Jahůdkový kopec (ale bez jahod) musím jet zpět na letiště.

Dost podivná Bus stop

Cesta zpět letadlem je zajímavější než cesta do SF. Letíme přes noc. Po 4 hodinách spánku jsem se šla protáhnout, potkala jsem stevarda a ten mi ukázal nádherné hory Grónska a tím to začalo. Dostala jsem od nějtyčinky a víno, za 3 hodiny všechno od cestování, práce přes letadla až po vztahy. Seznámila jsem se taky s kapitánem letadla, moc milý chlapík okolo 70 let, za pár dní pojede z Norimberku do Prahy, tak jsem mu doporučovala zastávku na pivo v Plzni, společně jsme si postěžovali na podivný systém platebních karet, kdy evropské nefungují v Americe a naopak americké nefungují v Evropě, dostala jsem extra jídlo a víno a ještě zdarma internet. Při seznamování jsem taky potkala pána, který vede muzeum železnic v Kalifornii, módního návrháře z Verony a paní která pracuje jako grafička pro Warner Bross studio. Z úděsně dlouhé cesty letadlem se rázem stala skvělá a zábavná cesta. Občas stačí být otevřený a vykročit ze své komfortní zóny. 

Byl to trochu nadstandartní výlet. Měli jsme auto, vařili jsme si normální jídlo, spali jsme v kempu ve stanu. Ale občas není špatné dopřát si trochu luxusu. Všechno má své výhody i nevýhody, ale já si tenhle výlet moc užila! Občas je jedno kam člověk jede, ale záleží na tom s kým. A teď zas chvíli pracovat.

A kam příště za dobrodružstvím? :)

Highlights 

• Doprava: Letenky se dají pořídit od 8 tisíc, když vám nevadí, že nepoletíte z Prahy, půjčení auta vyšlo asi na 160 dolarů na týden
• Pro vstup do USA stačí vyplnit na webu žádost o ESTA, která vám přijde cca za 1 - 2 dny. Délka pobytu je max 3 měsíce
• Pokud jedete do 2 a více národních parků, tak se vyplatí koupit si roční America the Beautiful Anual Pass. Stojí 80 dolarů. Je napsaný na 2 osoby a vstup platí pro plné auto do všech národních parků
• Geniální lezecká aplikace na celé USA: www.mountainproject.com. Funguje i jako aplikace ke stažení
• Nejlevnější jídlo je ve Walmartu. Jen je težké si tam něco vybrat, protože tam mají naprsto všechno!