Přípravy

V létě jsem měla v plánu jet do USA a jít John Muir trek a trochu tam pak cestovat. Vzhledem ale k netradičně silné zimě v USA byla v dubnu předpověď na léto fakt bídná – nahoře sníh a dole hodně vody, která by se musela brodit nebo obcházet. Skončila jsem tedy bez plánů na léto. Ale ne na dlouho. Kamarád Jirka Janák s přezdívkou Pankáč měl jet do Pákistánu a drápat se na nějaké 8tisícovky. Bohužel si při koulovačce v zimě zranil koleno, následná operace i s rehabilitaci, nakonec na osmičku nestačili. Tak si řekl, že by mohl vylézt alespoň na nějakou 6tisícovku, a protože všichni jeho kamarádi jeli do Pakoše tak se mě jednou během fyzioterapie zeptal, zda bych s ním nejela lézt do Peru. Chvíli jsem si myslela, že si kromě kolene poranil taky hlavu. Ale pak jsem nad tím začala uvažovat. Nejdřív celou akci představil jako jakýsi výlet, na druhé terapii mi řekl, že bychom šli do hor, při třetí, že do těch hor půjdeme s cepínama, při čtvrté, že tam vlastně nepůjdeme pěšky ale budeme tam lézt a při páté, že si tam pronajmeme oslíky a že to vlastně bude taková expedice. Což mě trochu vyděsilo. Nakonec jsme si ale koupili letenky a každý s jiným očekáváním – já výletu, Pankáč expedice, jsme vyrazili.

Peru je na jižní polokouli a lezecká sezóna je tam v jejich zimě, tj. v našem létě. Což je ideální pro mě, protože mám v létě v práci volno. Po koupi letenek jsem začala zjišťovat co všechno potřebuji: péřovku, boty, mačky, cepíny, pořádný spacák, očkování apod. Nezbytné věci jsem si koupila a ostatní mi naštěstí půjčili úžasní kamarádi!

Cesta

Sobota 08:00. No, jak tohle mám nacpat do batohu? Sedím nešťastná na koberci. Tohle není můj tradiční výlet s batůžkem do 7 kilo. Jen cepíny a spacák váží docela dost. No to jsem teda zvědavá, zda to donesu na nějaký kopec nebo alespoň na letiště. Zpáteční let nás stal něco přes 23tisíc. Letíme z Prahy do Istanbulu, ano opravdu letíme na východ není to omyl, tam máme 19 hodin fóra. Pak se přesouváme letem 13,5h až do Panamy a pak už konečně do Limy. V Peru jsem byla jednou když jsme jeli s Emilem stopem z Aljašky do Argentiny. Na této cestě bylo Peru tou nejošklivější zemí, kterou jsme projeli. Všude byli psi, mrtvá zvířata, supi na ulicích, bordel prach, písek a rozbořené baráky. Tak doufám, že letos změním na Peru názor.

Letíme s Turkish Airlines, což je velmi dobrá letecká společnost, v ceně letenky jsou i 2 odbavená zavazadla do 23 kg. Takže pokud plánujete jet někam s hodně věcma, tak rozhodně s Turkama. 19hodinový přestup mě zpočátku trochu děsil, ale nakonec jsme se dostali do business salónku, kde jsme se za 3hodiny najedli a vypili dost věcí na baru, pár hodin jsme si zdřímli na zemi a ráno jsme zase na 3hodinku zašli do salónku na sprchu, snídani a drinky. Horší mi přišla 13hodinová cesta letadlem, jediný plus bylo, že jsme letěli přes Alpy a mohli jsme se kochat, pak ale zatemnili okna, asi aby měli od nás klid a zbytek letu jsme strávili po tmě, přesto, že venku svítilo sluníčko.

Přestup v Panamě byl pouze 2h, ale i to jsme v klidu stihli a okolo 1 hodiny ráno jsme přistáli v Limě. Po 35 hodinách na cestě člověk úplně ztratí přehled o tom, jaký je vlastně jeho čas. To mám na letištích moc ráda, když člověk vkročí do letištní haly, tak je rázem ocitá mimo časoprostor. Může ve 3 ráno pít pivo nebo v 11 dopoledne spát a nikomu to nepřijde divné. My jsme takhle ve 4 ráno posnídali burgra a vydali se konečně opustit letiště.

Na letišti člověk ztratí pojem o čase

Rozhodli jsme se nezůstávat v Limě, tam není o co stát, ale vyrazit rovnou do Huarazu, městečka v horách odkud budeme vyrážet na první výlety. Našli jsme přímý autobus, který nás odveze až do Huarazu. Cesta trvá přibližně 9 hodin, jeli jsme ji přes den a musím říct, že to byla jedna z nejkrásnějších cest, kterou jsem jela. První část byla po pobřeží, kde není o co stát všude je jen písek a odpadky. Pak jsme ale odbočili do hor a začaly výhledy! Hory se začaly zelenat postupně se stoupající nadmořskou výškou a začalo přibývat vegetace. Zlatý hřeb celé cesty byly zasněžené vrcholky hor!

Huaraz se nachází ve 3 tisících nad mořem, takže už po příjezdu začala aklimatizace. Bohužel chvíli po vystoupení z autobusu mi došlo, že jsem tam zapomněla hůlky! Už jsem se s nimi v duchu loučila, pak jsem to ale řekla paní u okýnka u příjezdu busu a ta zvedla telefon a hned bylo vyřešeno. V 9 večer hůlky přisviští zpět. Jsou to takové cestovatelky. Na cestě v letadle byly připoutané k Pankáčovu batohu a když jsme je vyzvedávali, tak drželi u batohu jen silou vůle a teď se rozhodly si prodloužit výlet ještě do Carazu. Tam máme v plánu vyrazit po několika dnech, tak možná jely ohlédnout terén napřed.

Po příjezdu hned začal první aklimatizační výlet celkem 200 výškových metrů na těžko, protože ubytování jsme zvolili mírně v kopci. Už tady byla vyšší nadmořská výška znát. Po odpočinku jsme vyrazili na večeři do blízké restaurace. Naštěstí kromě popisku měli také u jídel fotky. Hlavní specialitu, kterou měli bylo: CUYO. Netušila jsem, co to znamená, ale na obrázku to vypadalo fakt odpudivě.

"Tak to si dám." řekl Pankáč.

"Fuuuj tohle? Vždyť to vypadá jako mrtvá krysa!" Ošívala jsem se.

Po chvíli přemýšlení jsem ale změnila názor a dala jsem si to taky. Přinesli nám každému polovinu tohoto divného tvora spolu s drápama i s očima a fouskama. Maso bylo překvapivě dobré akorát dost tuhé, ale chutnalo podobné jako králík. Po návratu na ubytko jsme zjistili, že to bylo morče!

Místní specialita: morče!

2. Den v Huarazu

Další den jsme potřebovali zjistit spoustu věcí ve městě, koupit průvodce (papírového ne živého) a permit. Na začátku to vypadalo, že nebudeme úplně úspěšní, protože turistické informace byly zavřené. Naštěstí se nás ale ujal chlapík, sice ze sousední jazykové školy, ale řekl nám úplně všechno, kde se kupuje permit, kde koupit nejlépe vybavení a průvodce, a dokonce nám dal kontakt na chlapíka přes kterého si můžeme domluvit oslíky. Podařilo se nám tam vše zjistit během jednoho dne, a ještě k tomu jsme narazili na moc příjemnou paní Magdiley z agentury Climber Land, která nám řekla, že pokud půjdeme na více dní do hor, tak si u ní můžeme uschovat věci. Prostě úžasné. Lidi jsou tu moc hodní a vždy ochotni s čímkoliv pomoci. Odpoledne po vyřízení všech náležitosti jsme se vydali na kopec za naším ubytkem. Došli jsme až do 3500mnm a Pankáč zkoušel létat s dronem, kterého si pořídil chvíli před odjezdem.

3. Den v Huarazu

Další den jsme se rozhodli pro celodenní aklimatizační výlet do hor. Našla jsem trasu přes 4 laguny, která vedla až do sedla 4900mnm. Měla jsem z toho trochu obavy, ale musím to prostě vyzkoušet. Na nástup jsme se chtěli nechat odvézt taxíkem, ale ten nás odmítl vzít a místo toho nás vzal na místo odkud odjížděli místní mini autobusíky - colectivo. Je to taková místňácká městská i meziměstská doprava. Nikde ale není napsané v kolik to jezdí ani kam přesně to jezdí ani za kolik. Ale místňáci to vědí. Jak? To je mi záhadou. Po cestě colectivem do 3400 jsem pochopila, proč nás nechtěl taxikář vzít. Cesta byla totiž totálně rozbitá. Byly tam díry a obří kameny, až jsem si říkala, že se musí ten autobus snad rozpadnout. Nestalo se však tak a odvezl nás až k nástupu na trail. Šli jsme nalehko jen s vodou a s trochou oblečení, ale i tak hned od začátku jsem dýchala jako kdybych se drápala na Mont Everest. Nastoupali jsme do 4600mnm kde byla nádherná laguna. Potkali jsme tam místního borce Jamese, se kterým jsme se dali hned do řeči. James je z Peru ale našel si manželku Indku v Thajsku, kde s ní žije. Hned jsme si vyměnili kontakty, v Thajsku jsem ještě nebyla a nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit mít kamarády všude po světě. James zůstal u laguny a my jsme se vydali ještě výš do sedla 4900mnm. Od laguny už se mi šlo podstatně hůře. Začala mě bolet hlava vzadu z výšky. Zpomalila jsem, ale moc to nepomohlo. Do sedla jsem došla už hodně pomalu.

"Klidně tu počkej a já se podívám na vrchol do těch 5tisíc." říká Pankáč a odhazuje batoh.

No to by tak hrálo, když už jsem tady, tak tam také vylezu. Zbavuju se batohu a jen s telefonem (abych si mohla vyfotit ty výhledy samozřejmě) jdu po kamenech nahoru. Jsem dost vyřízená a bolí mě hlava. Sedám si na kámen. Dal už prostě nejdu! Koukám do telefonu a chybí mi asi 30 metrů do 5tisíc. No tak to ještě zvládnu. Seberu poslední zbytky sil a doplazím se po čtyřech na vrchol bezejmenného kopce. Nevím ale jak teda polezu na ty vyšší kopce...

Sedlo v 5tisícíh metrech

Konečně se začínám kochat výhledy a tohle prostě jednoznačně stálo za to. Jsme na hřebeni ještě nad sedlem. Na obě strany vidíme hned několik lagun a ta voda! Každá laguna má jiný odstín modré. A vidíme také blízký zasněžený kopec, na který jsme si naplánovali výlet na další dny - Vallanareju. Tady totiž přesto, že jsme v 5tisících je pouze suť a kamení, sníh a ledovec je většinou až nad hranicí 5 tisíc.

Protože je dost hodin a nechceme se vracet stejnou cestou dolů nýbrž okruhem, vyrážíme dolů. Cesta ubíhá rychleji než nahoru. Mě je dobře, hlava mě už nebolí. Scházíme rychle k lagunám, kde dáváme koupel a pokračujeme dál. Jsme na druhé straně kopce a je tu úplně jiná příroda. Nahoru jsme šli převážně kamenitým terénem a tady je tráva, vodopády až skoro prales. Serpentýnami postupně klesáme. Cesta je ale dlouhá, musíme obejít celý kopec zpět. Na začátku si povídáme, já si zpívám. Na konci cesty už vůbec nemluvíme a snažíme se šetřit energii, jen abychom byli už dole. Před sebou vidíme dlouhou a nekonečnou cestu která traverzuje přes celý kopec. Nakonec docházíme do vesnice těsně se západem slunce, kdy už přestává být vidět, takže tak akorát, čelovky jsme si nevzali.

Potkáváme místního guida okolo šesté hodiny večer.

"Vy jste šli přes sedlo? A v kolik jste vycházeli?" ptá se že zvědavosti.

"V sedm jsme vyrazili pěšky od colectiva." odpovídám.

"Cože? Já to šel taky a vycházel jsem ve 4 ráno a vrátil jsem se v 8 večer." překvapeně říká a obdivně pokyvuje hlavou.

Byli jsme pochváleni, že nám to šlo dobře. Hmm, tak to není tak špatné na to, jak jsem se plazila pomaličku nahoru jako šnek. Jsem unavená, ale spokojená. Za tmy procházíme vesnicí, modlím se ať tu někde jede colectivo. Po chvilce slyšíme zvuk vozidla brodícího se přes děravou silnici a jsme osvíceni reflektory záchranného autobusu. Zaplujeme dovnitř, jsme zachráněni! Cesta je opravdu divoká, tak jako v Harry Potterovi. Hází to s námi ze strany na stranu a jsme naklepaní jako řízky. Jediné, co autobusku chybí od filmová podoby jsou mluvící hlavy, které ale nahrazuje peruánská tradiční muzika.

4. Den v Huarazu

Po včerejším náročné dni, dnes odpočíváme a plánujeme výstup na horu Vallunareju 5600mnm. V čem to spočívá? Musíme nakoupit potraviny, přebalit batohy, protože nemusíme a ani nechceme táhnout všechno sebou. Musíme zařídit dopravu až k Laguně Llaca 4400mnm, od které půjdeme a musíme domluvit nocleh. Rozhodli jsme se přespat na 2 noci v refugiu (horské chatce) u jezera Llaca. Většina zařizování je na mě, protože Pankáč nemluví ani moc anglicky a španělsky už vůbec. Alespoň to máme rozdělené – já zařizuju a komunikuji se všemi a domlouvám věci dole a on zase zařizuje a plánuje věci a cestu nahoře v horách. Snažím se tedy oprášit svou španělštinu z gymplu a vzpomínám, co jsme se naučili. Překvapivě mi to celkem jde a když ne, tak mi pomůže Google překládač. Spaní se nám podařilo domluvit skrz whatsapp a odvoz přes online deník nějakého cestovatele. Nacházíme kontakt na transport turistů a spojujeme se s chlapíkem jménem Mercedes, který nám slibuje, že nás tam další den odveze. Vše je zařízeno, jsem nervózní a zároveň se těším.

Výhled z našeho ubytování v Huarazu

5. Den přesun k laguna Llaca 4400mnm

Ráno nás vyzvedává odvoz. Jedeme nejdřív odvézt turisty k Laguně Churup a pak pokračujeme s naším řidiče už jen my. Cesta je to teda naprosto strašná jedeme krokem. Nechápu, že nám nespadne kolo nebo že se nerozpadne celé auto. Platíme docela drahou cenu 100 solů za jednu cestu to je fakt hodně... Jeden sol je cca 6 korun. Ale vzhledem k tomu, jak vypadá cesta, tak to naprosto chápu, až je mi toho auta dokonce líto... Autoservis musí být v Peru dost dobrý business. Mercedes je moc hodný chlapík a doveze nás až k refugiu. Tam o nás sice nevědí, není tu signál tak jim nic nenapsali zezdola přes whatsapp, ale jsou tu ubytování asi 2 lidi, takže to vůbec nevadí a místo pro nás mají.

Dostáváme svůj pokoj a přebalujeme věci. Plán je takový, že ještě dnes bychom si udělali vynášku těžkých věcí co nejvýše to půjde. Sbalíme 2 batohy a vyrážíme. Cesta stoupá hodně strmě nahoru. Rychle se tak dostáváme až do Kempu Morena 4900mnm. Jde se mi celkem dobře, hlava mě nebolí. Svítí sluníčko a je krásně. Při výstupu se kocháme sousedním kopce Ranrapalkou ze které ale padají vlivem sluníčka seraky. Tam možná taky půjdeme v budoucnu, ale spíše z druhé strany. Z tohoto údolí vypadá nebezpečně. Rozhodujeme se pokračovat v cestě až k začátku ledovce ještě 200 výškových metrů. Cesta se tu už ztrácí, lezeme po kamenech a orientujeme se podle kamenných mužíků, což je někdy dost obtížné, protože jich je hodně a občas nás matou a posílají chybným směrem.

Už jsem dost unavená, když vylezu na poslední kámen a otevře se mi výhled na ledovec. Woooooow to je prostě nádhera! Nestačím užasnout. Obří ledovec přímo před námi. Tak tam zítra jdem. Tak to je husťácké. Přicházíme k ledovcové jeskyni vedle laguny, snad z toho nevyleze žádná vysokohorská lochneska. Nic neponechám náhodě a raději se držím dál. Pod ledovcem necháváme těžké věci jako boty, lano, cepíny, mačky a termosky a rychle scházíme dolů. Jsem docela unavena a těším se na večeři. Pak hned spát bo zítra vstáváme fakt brzy!

6. Den - VÝSTUP NA VALLUNAREJU!

3 hodiny ráno, komu by se chtělo vstávat... a ještě představa celodenního šíleného výletu. V noci mi bylo teplo, deky jsou tu opravdu pořádně teplé a postupně jsem se svlékala. Postele jsou měkké spalo se tu jako v pohádce až na to, že v pohádkách tě nikdo nebudí ve 3 ráno! Takové pohádce se říká horor! V noci jsem se jen občas vzbudila s bolestí hlavy, ale ne té z výšky to tě totiž bolí hlava úplně vzadu, ale celkově asi jsem málo pila. Nebo asi to bude tím že mám nějaký lehký zánět dutin. Těžko říct.

Pobalit, sníst pár muesli se sušeným mlékem a vyrazit do noci. Trasu jsme si včera prošli, takže víme kudy, ale to rozhodně neznamená, že bych se těšila. Nejraději bych byla, kdybychom se přenesli až tam, kde jsme včera nechali batohy.

Cesta nahoru je peklo už od začátku mě bolí hlava, to není dobré znamení už ve 4400, když musíš vystoupat až do 5600mnm. Jsem úplně vyřízená, a to nejsme ani tam, kde jsme včera nechali věci. Dýchá se mi blbě, bolí mě hlava cítím, že jsem nemocná a nejraději bych zalezla do postele. Moji náladu zlepšuje až východ slunce. Jakmile se začínají ukazovat obrysy hor, už se cítím trochu lépe.

Při příchodu k ledovci je mi jasné, proč je mi tak bídně, protože jsme trasu vyběhli rychleji než včera. Včera nám to trvalo 3 hodiny a dnes 2 hodiny... šílenost. Jakmile se začínáme přezouvat a převlékat do sedáku, už je docela světlo a už se i začínám těšit na další postup. Nasadit přilbu, cepíny, mačky a hurá nahoru. Prvních 5 minut mi vydrží nadšení, pak začínám dýchat jako bych byla před umřením a každý krok je těžší a těžší. Hlava mě bolí jako kdyby se mi měla rozstřelit na milion malých kousků. Postupujeme dál. Už je vidět vrchol, ale je ještě straaaašně daleko!!! Jsme navázání na laně, Pankáč jde jako první, takže udává tempo, což mě neustále nutí jít rychleji. Pár kroků a zastavit a vydýchat. Jsem úplně vyřízená, už nemůžu, už prostě nemůžu! Zastavím a řeknu mu, že už nikam nejdu! Přece nejsem úplně padlá na hlavu. Lézt na takový kopec, když je mi bídně. Prostě nedojdu na vrchol, tak to bude. Konečně pauza. Dojdeme se. Brečím tajně do brýlí. Otočím se k Pankáčovi zády.

"Já už prostě nemůžu." říkám.

"Tak můžeš dojít ještě kousek a počkat tam." Odpovídá, jako by mi četl myšlenky.

"Asi jo." Lítostivě a tajně brečivě přisvědčím.

Zkusím dojít ještě na ten kopeček před námi rozhodnu se. Na kopečku je další zastávka, dávám si Diluran, hlava se tím poměrně zlepšila.

"Tak jak chceš, klidně můžeme jít pomaleji je teprve 9 hodin, myslel jsem, že na vrcholu budeme až kolem 1-2h. I kdybychom teď těch 150 výškových metrů šli 3 hodiny, tak to bude dřív, než byl plán." Začíná Pankáč.

Což mě teda překvapí! Já myslela že chvátal a že jen já to furt zdržuju a teď zjišťuji že máme dost slušně tempo! Konečně zjišťuji zajímavou věc! Pankáč neumí dělat pauzy! Snad ho to do konce výletu naučím. Rozhodnu se, že půjdu dál, ale že prostě budu častěji zastavovat. A jdu. Po rovince je to pohoda ale jakékoliv stoupání do kopce je šíleně náročné. Zastavuju co pár kroků. Traverz do sedla mezi 2 vrcholy a strmě nahoru. Uf, lezu rychlostí šneka, ale teď to přece nevzdám, když jsem došla sem, tak tohle prostě vylezu! Ale pak! Pak už nikam nejdu!

Šnečím tempem se doplazím na vrchol v 10.30, což je tedy hodně velký nad plán. Vyfotit pár fotek a honem dolů. Sluníčko už začíná pálit a čekají nás pasáže pod seraky a přes trhliny, kde se podmínky se sluníčkem značně zhoršují. Dolů jdu první já, což se mi moc líbí, můžu udávat tempo a zastavovat kdy se mi zachce, teda pokud to není pod děsivým serakem. Cesta dolů je podstatně rychlejší a po dvou hodinách jsme pod ledovcem. Konečně zasloužená velká pauza a úleva, že se nám nic nestalo. Sice nás čeká ještě sestup 600 výškových metrů, ale to už bude to nejmenší. Doplníme kalorie gumovými medvídky a čokoládou, a hlavně tekutiny čajem. Tím že jsme dost vysoko je potřeba hodně pít! Sestupujeme prvních 100 výškových metrů do kempu, kde je nečekaně rušno. Přišlo několik skupin cca 10-14 lidi a všichni chtějí jít další den na vrchol. My jsme tam dnes byli úplně sami až jsme si říkali, že na tuhle horu nikdo nechodí a zítra tam bude nával. No dobře jsme si to naplánovali! Po výstupu jsme se doplazili do refugia, sníst všechny zásoby a spát, moje nemoc je horší a horší, tak se cítím nejlépe v posteli.

7. den - návrat do Huarazu

Další den dopoledne čekáme u jezera Llaca na odvoz zpět do Huarazu a díváme se na shluk lidí. Co to asi všichni sledují? Jdeme se jich zeptat. Prý se tu běží závod na 15, 25 a 50km. Šílený, mě stačí v téhle výšce chodit a nedovedu si představit, že tady někdo může běhat maratony! Ještě k tomu převýšení 1400m v takové nadmořské výšce. Chvíli čekáme a vidíme dokonce prvního běžce a opravdu běží! U refugia se zastavuje na občerstvení, je tu docela dlouho stihne něco vypít a sníst, a ještě rozbít sklenici a pak pokračuje dál jakoby nic. Zanedlouho po něm probíhá další druhý běžec, ten se tu tak dlouho nezastavuje a peláší dál, určitě viděl před sebou soupeře a chce ho porazit. Večer na internetu se dozvídáme, že jsme viděli opravdu 2 nejlepší běžce s tím, že ten druhý nakonec předběhl toho prvního. Asi střepy vždy nepřináší štěstí…

Mě se po výstupu naplno rozjela choroba a už při cestě v autě jsem měla zimnici přesto, že bylo hrozně vedro. Nikam dál nejdu, dokud se neuzdravím. Tak jsme si prodloužili pobyt v Huarazu a já na 2 dny zalehla, dopovala se a potila se. Pankáč se o mě příkladně staral, koupil limetky do čaje a vařil mi večeře. Už se z nás postupně stávají experti na těstoviny s kečupem na všemožné způsoby s chili papričkami a s česnekem apod. Ty bacily se proste nějak vypálit musí!

Protože jsme už několik dní v Huarazu začínáme to tu více poznávat. Hlavní věc, kterou jsme se naučili, je nechodit v noci v temných uličkách. Proč? Jsou tu zloději? Ne, něco daleko horšího. Psi, které jsme familiárně přejmenovali na: trhače. Huaraz je totiž pod tajnou nadvládou psích gangů. Přes den je uvidíte, jak leží rozpláclí na ulicích a spí. Vypadají jako mrtvoly, které o vás nezavadí ani pohledem. Jakmile se ale přiblíží večer, začínají ožívat a proměňovat se v krvelačné bestie. Přidávají se do gangů a začínají terorizovat okolí. Spiknou se proti lidem, kteří se snaží projít přes ulici a útočí. Občas zkouší takový trik a to, když jdete k nim, tak dělají jako by nic, ale pak když projdete, tak zákeřné zaútočí zezadu! Takže jestli budete v Peru, tak bacha na trhače!

Třetí den už mi bylo lépe, a tak jsme se rozhodli to otestovat a prošli jsme se k místním skalám, kde jsme potkali první Čechy. Na náměstí jsme viděli průvod s hudbou a tancem na oslavách města Huaraz. Tak alespoň k něčemu byla ta nemoc dobra! Jinak bychom to minuli! Nakoupili jsme před cestou vše potřebné a doplnili jsme kalorie v místní úžasné kavárně Kapuli, kterou Pankáč objevil za dobu mé nemoci. Dali jsme si domácího burgera a několik dortíků. Večer nás pozval Rakušan, kterého jsme po cestě náhodně potkali, na střechu jejich ubytování. Dali jsme si vínko a pivo a oslavili s jeho zvláštní přítelkyní den nezávislosti USA. Ti dva se potkali před 2 týdny v Limě a od té doby spolu cestuji po Peru a jsou spolu. Někdy stačí opravdu málo k tomu někoho poznat.

Američanka byla sice trochu zvláštní, nejdřív se s námi vůbec nebavila, pak zase až moc, furt říkala, jak je Amerika úžasná, pořád se nás ptala, zda máme rádi Ameriku nebo Čínu, a hlavně fuuuuuuurt mluvila, to nám ale nezkazilo družný večer. Po návratu do ubytování jsme potkali před domem Alana majitele našeho ubytka přes airbnb. Hned nám nabídl Anýzovou pálenku a pokračovali jsme v družném večeru i když tady jsme zase museli přejít do španělštiny. Pak rychle do postele a zítra už vyrazíme směr Ishinca base camp zase na hory!

Cesta do base campu Ishinca

Pro další část výletu jsme se rozhodli vyrazit do Ishinca valley, kde je hned několik hor, na které se můžeme podívat. Nechali jsme pár věcí uskladněných u hodně paní Magdiley z agentury, kterou jsme potkali v Huarazu a rozhodli jsme se jinak vyrazit na těžko bez oslíků. Což znamená, že naše batohy váží asi tak 30 kilo, pocitově tak 150! Připadám si jako Bohdalka v Nesmrtelné tetě, chodím v předklonu, protože kdybych se narovnala, tak by mě batoh převážil dozadu. Necháváme se odvézt Mercedesem, ne tím autem ale chlapíkem, kterého jsme potkali a který provozuje odvozy pro turisty na různá místa. Odváží nás až do Pashpy, kde začíná náš trek do základního tábora.

Naplánovala jsem, že bychom mohli dojít do půli cesty a tam přespat a další den dojít do base campu.

Pankáč je však jiného názoru: "Jsi aklimatizovaná tak ti to už nebude dělat problém a můžeme dojít až do base campu." Tvrdí.

"Jsi snad věštec?" Obořím se na něj.

Byla jsem nemocna a předtím na Vallunareju mi taky nebylo nijak dobře, tak jsem nechtěla, aby se to opakovalo. Cesta vede střídavě po vyprahlé planině nebo v lesíku. Je hrozné vedro. Jdeme hooodně pomalu a děláme dost pauzy. Kdykoliv to jde, tak odlehčujeme záda od batohů. V 1 hodinu dorážíme ke kontrolnímu bodu, kde se kontroluje, zda máme permit do národního parku. Neplatí se zde permit pro jednotlivé hory, ale na celý národní park, což dělá 150 solů na měsíc (cca 900kč), což je oproti Himalájím opravdu málo!

Je tu asi tak 80letý pan, který je moc milý. Kupujeme si na posilněnou pivo a nabízíme mu kus sýra. Jelikož je hodně brzo a jsme posilnění pivem, jde se celkem dobře nechávám se od Pankáče přemluvit, že dnes dojdeme až do base campu. Moc se mi sice nechce, ale je fakt, že je brzo. Budu doufat, že je fakt věštec a že mi bude dobře. Opouštíme tedy pána, ale stačíme si ještě domluvit, aby nás tam čekalo pivo až půjdeme zase zpátky dolů. Cestou nás míjí oslíci a já tak trochu lituji, že jsme si je nevzali. Zároveň ale se mi moc líbí ten pocit, že jsme nezávislí na okolí a můžeme si teď dělat, co chceme. Jsme zvědavá, kolik lidí bude v base campu. Pan na kontrole nám řekl že dnes prošel ještě jeden chlapík sám kousek před námi. Tak uvidíme.

Base camp Ishinca

Do base campu dorážíme poměrně pozdě už do údolí přestává svítit sluníčko. Hned na nás mává nějaký chlapík, ale přes šumění potoka neslyším, co říká. Basecamp je velká planina na které je pouze pár stanů sólo a pár stanů stejné barvy, asi z nějaké agentury a pak refugio. Hned stavíme stan, než padne tma a vaříme jídlo. Přichází k nám ten chlapík, co na nás dříve mluvil. Je to Američan a jmenuje se Matthew. Přišel sám a taky dneska stejně jako my. Jde na jídlo do refu, ale tam prý nikdo není společenský, tak se vrací za námi. Propovídáme tak celý večer, je to fotograf a měl pracovat pro nějakého místního guida, ale to nijak nedopadlo. Tak hledal všude možně na sociálních sítích, dokonce i na Tindru někoho, kdo by s ním šel na hory, nikoho nenašel, a tak se vydal sem sám. Další den chce vylézt na Urus 5400mnm a udělat u toho nějaká videa a fotky. My máme v plánu jít další den zase na těžko se všemi věcmi o 500 výškových metrů výše k jezeru pod Ishincou a další den dojít na její vrchol. Večer ve stanu Pankáč navrhuje, že můžeme říct Mattovi zítra, aby šel s námi. Mohli bychom tak něco nechat v jeho stanu a nemuseli táhnout vše, a ještě bychom mohli mít pěkné fotky. Tenhle nápad se mi začíná líbit. Tak uvidíme.

2. den - Ishinca lagoon kemp

Protože dnes máš čeká tura maximálně má 3hodinky, tak ráno nikam nespěcháme. Vaříme kokový čajík, snídani a kafe. Potkáváme se zase s Mattem a zveme ho na kafe. Navrhujeme, že pokud chce, tak může jít s námi dnes k Laguně a zítra na vrchol. Vypadá to, že se mu nápad líbí, má to ale jeden háček, nemá sedák. Ten bude pro pohyb na ledovci potřebovat. Zkouší se ptát v refugiu, ale tam je rozpůjčovali a budou až za 4 dny. Pak se zkouší ptát sousedního stanu, ti to sice v base campu balí, ale jdou na Vallanareju, takže sedáky budou potřebovat. Hmmm tak to je naprd. Ještě navrhuji, že by se mohl zeptat v těch stanech agentury, třeba mají nějaké navíc.

"No přeci nebudu chodit po celém kempu a shánět sedák." Odpovídá mi.

Vzdávám se tedy myšlenky lehčího batohu a začínáme balit všechny věci. Když sbalíme i stan přichází zubící se Matt se sedákem. Opravdu obešel celý kemp a až v posledním stanu našel kluky, kteří odchází a sedák mu na 2 dny půjčují! Neuvěřitelné. Má tedy vše a může se k nám přidat, má jen jeden takový cíl, že by chtěl být na vrcholu na východ slunce. No tak to asi nějak půjde, nejsem nadšená z vidiny brzkého vstávání, ale budeme mít lehčí batoh tak proč ne! Hned mám lepší náladu.

Přebalíme tak znovu naše batohy do snesitelnější formy a vyrážíme na trek. Čeká nás pouze 500 výškových metrů do 4900mnm. Tak děláme pauzy a odpočíváme. Při výstupu nacházíme krásné úplně rovné místečko na stan, které je obestavené kameny. Co víc si přát? Po postavení stanu jdeme o 100 metrů výše k jezeru s cílem koupačky. Jezero je ledové jako čert. Nevím, jestli je to tím počasím nebo vidinou mačkání se ve stanu pro dva ve třech, ale nakonec se všichni statečně vykoupeme. Pankáč pak vyrazí na průzkum začátku trailu na zítřejší den a my s Mattem odpočíváme, nabíráme síly a Pankáče vnitřně podporujeme. Další den budeme vstávat v 1 ráno abychom v 1:30 vyrazili, abychom stihli východ slunce. Nikdo tu není, tak asi budeme na hoře zítra sami. Po rychlé večeři a přebalení večer ležíme namačkaní ve stanu a snažíme se usnout.

3. den - Ishinca 5530mnm - el cumbre

23.00 koukám na hodinky. Ještě 2 hodiny, než zazvoní budík. Nemůžu spát. Moc jsem toho nenaspala. Spánek jsem poznala jen díky tomu, že se mi zdál nějaký sen. Srdce mi buší a jsem nervózní z výstupu. Ležím uprostřed, takže je fakt těžké ležet tak, abych nikoho neutlačovala. Snažím se usnout, ale už to nejde. Crrrr. No konečně.

Nikomu se nechce ze spacáku, ale musíme. Vaříme čaj a snídani a dobalujeme věci. Nakonec vyrážíme ve 2h, o půl hodiny později, než jsme chtěli. Jsem trochu nervózní, že nestihneme ten východ slunce, tak se snažím jít co nejrychleji to jde. Jde se mi dobře. Až na to, že se mi špatně dýchá, a že se chce snídaně dostat z mého žaludku zpět ven, to celkem jde. Přicházíme k ledovci. A začíná soukání do sedáků a do maček. Pankáč půjde první a pak já a nakonec Matt a je rozhodnuto. Mattovi říkám, jak má chodit s mačkama s uvazuju ho na lano. První část je více vertikální, ale jsou tu schody ze sněhu, po kterých se dá krásné jít.

Noční výstup na východ slunce

"Dal sem sem šroub do ledu řekni Mattovi ať ho pak vyndá a vezme sebou." Říká mi Pankáč.

Hmm to se lehce řekne, ale jak se sakra anglicky řekne šroub do ledu??

"Mat?? Here is something that Jirka placed into the ice if you will be here please take it with you."

Strašné! Takové pojmy jsem si měla zopakovat, když jdeme s někým anglicky mluvícím... naštěstí to Matt pochopil a šroub vyndal. Je trochu zima, ale jinak se jde dobře. Občas dělám pauzy na vydýchání se, ale jinak postupujeme svižně. Jen tma značně zhoršuje orientaci. Dojdeme do jednoho místa, kde to nejde projít.

"Asi musíme ten serak obejít z druhé strany." Říká Pankáč.

"Až budu u té trhliny, tak zasekni cepín, kdybych se náhodou propadl a to samé udělám až půjdeš ty a řekni to i Mattovi."

Hmm a sakra, jak se řekne anglicky trhlina a zaseknout cepín??? Už jsem zase v koncích. Naštěstí Matt je velmi chápavý a pochopil všechno co mu mezi vydýcháním se stihnu říct. Jdeme dál.

"A jej, tady to už dál nejde." Řekne Pankáč. Podle map stojíme na cestě, ale je tam obrovská trhlina, musíme to někdy obejít. Vracíme se znovu a zkoušíme další cestu. Nemám páru, kolik je hodin a mám strach, abysme stihli východ slunce. Jde se mi celkem dobře občas odpočívám občas odpočívám, protože odpočívá Matt a tak pořád dokola.

"Tak teď jsme asi 70 výškových metrů pod vrcholem." říká Pankáč, "Tady zastavíme a počkáme, co když nahoře bude foukat."

Na pokraji smrti mrazem, ale stálo to zato!

Tak nakonec zjišťuji, že jsme šli opravdu dost rychle, protože je teprve 5 hodin ráno. Východ je až v šest. Oblékáme si péřovky a zahříváme se čajem a tancem. V půl šesté vyrážíme nahoru, mysleli jsme, že to bude ještě 20 minut, ale stihli jsme to za 10. Prostě jsme rychlíci. Nahoře se už hory začínají barvit vycházejícím sluníčkem. Postupně se rozednívá a jsou vidět nejdřív obrysy hor, pak se objevuje na jejich obrysu oranžová a žlutá barva. Sice jsme dost času mrzli, sice je mi zima na nohy, ale za tu podívanou to rozhodně stálo! To je naprosto úžasné! Jedinou nevýhodou je blízká hora, která nám blokuje sluníčko. Okolní hory už se začínají zalévat sluncem, ale u nás zatím stále nic. Už je půl sedmé a sluníčko stále nikde. Matt fotí fotky, a dokonce vypustí i drona. Tak to je skvělé, už se těším na fotky a videa. Rozhodneme se nečekat dál na sluníčko a jít dolů. Vybrali jsme si přechod Ishinky takže dolů jdeme druhou stranou a sestup začíná slaněním.

"To jsem nikdy nedělal." říká Matt.

"Nevadí." odvětí Pankac, "To zvládneš."

Proč taky nezačít se slaňováním v 5530mnm. První slaňuji já přes trhlinu, které si všimnu na poslední chvíli a odrazením se od ledu se dostanu přes ní. Po dojezdu dole vidím, že je vedle ještě jiná cesta dolů a nemusí se přes trhlinu, no nevadí. Jakmile slaníme, tak už se dostáváme na sluníčko. Paráda, vidíme všechny okolní pěti i šestitisícovky v celé své kráse. Lepší podívanou jsme si nemohli přát.

Scházíme dolů druhou stranou a najednou se Pankáč zastaví: " Tak teď vyzkoušíme brzdění cepínem."

"Tak to jsem nikdy nedělal." říká znovu Matt.

Je tu pěkný svah, a tak se dá poměrně dobře jet dolů a zkusit zabrzdit. Je to sranda, jen sníh je trochu rozbředlý, tak to zas tak rychle nejede. Po cestě zpět do našeho soukromého kempíku jsme docela zmožení, a tak si leháme na polední pauzu do stanu. Po probuzení balíme věci a vyrážíme zpět do base campu. Pak se snažíme dojíst, co jsme nestihli na cestě nahoru. A spát.

Video z dronu od Matta je možné shlédnout zde:

Rest day v base campu

Matt odchází do Huarazu už tak zůstal o den déle a my zůstáváme a rozhodujeme se pro rest day. Ráno vyrážíme má průzkum na cestu, po které půjdeme další den, máme totiž v plánu vystoupit na Tocllaraju 6000mnm. Vyťápneme si tak asi 400 výškových metrů nad tábor bez batohu, to je krása, to jde úplně samo! Po cestě zpět se koupeme v místním potůčku, je tu mnohem teplejší voda než byla včerejší laguna! Protože máme rest day, rozhodneme se podpořit místní paní, která má obchůdek v jeskyni a dát si pivko. Já si udělám holčičí chvilku. Půjčila jsem si batoh od mamky a zapomněla jsem, že mám ve víku lak na nehty nejvíc zbytečná věc, kterou si můžete vzít na hory! Ale když už ho tu mám, tak si k tomu pivku nalakuju nehty a užívám si tak pohodu v base campu ve 4400mnm. Protože jsou tu parádní obrovské kameny, jdeme si vyzkoušet trochu bouldrování. Bohužel nemáme lezečky, což Pankáčovi nevadí, ten vyleze na všechno. Mě jo tak já zkouším jen něco lehčího, ale je to fajn dělat zase nějaký jiný pohyb. Rest day završíme parádní večeři v reffugiu. Skládá se z polévky, hlavního jídla a dezertu. To by nám mohlo dodat energii na výstup na další horu.

Tocllaraju výstup do C1

Tak opravdu, rozhodli jsme se vystoupit na horu Tocllaraju která má 6000mnm. Dnes máme v plánu se dostat do výškového tábora a tam přespat a další den jít na vrchol. Od rána jsou mraky, což jsme tu skoro nezažili. Tak jsem z toho lehce nervózní. Nemáme kam spěchat, tak si dáváme ráno snídani a pomalu balíme. Nechceme sebou tahat všechny věci, a tak jeden nepotřebný batoh necháváme za skálou a stromem. Snad ho najdeme až se sem vrátíme zpět. V deset hodin nahazujeme batohy na záda a začínáme stoupat. Tuhle trasu jsme šli včera bez batohů, to byla jiná pohodička. I tak ale máme čas horší asi jen o 15 minut! Stoupáme serpentýnama nad base camp a kocháme se výhledy. Po 500 výškových metrech končí normální pěšinka a jde se už jen po kamenech. Jenže kudy? Chceme se řídit kamennými mužíky, ale ti jsou rozeseti úplně všude! Kam tedy máme jít? Každý se vydáváme jinou cestou skokem přes kameny. Občas nás mužíci matou, občas je tu cesta tak 3 metry a pak zase nic. I tak nakonec přicházíme do Campu Morena ve 4900mnm. Je tu stan oranžaků krycí jméno, které jsme vymysleli pro pár z UK, protože mají sladěné všechno oblečení a včera byli oděni v oranžovém trikotu. Vylezli sem včera, dnes měli rest a zítra chtějí lézt nahoru kolmou stěnou. Pak jsou tu ještě stany od agentury, které sem vynesli portři. Dnes přijdou lidi z agentury nalehko a zítra se jako my pokusí o vrchol. My tu ale nechceme zůstat a chceme se posunout trochu výše na ledovec a tam přespat. Jenže tady teda šíleně fouká. Hora je zahalená v šedých mracích. Dáváme pauzu na sýr a gumídky. Počkáme a uvidíme, zda to vůbec má cenu někam lézt.

Po půl hodinové pauze je stejně hnusné počasí, ale nefouká. Po krátkém průzkumu na ledovci se vracíme pro batohy a vyrážíme nahoru. Najdeme si krásný placek ve 5200mnm, kde se rozhodneme postavit stan. Nejdřív je potřeba trochu vykopat místo na stan, toho se ujímá Pankáč, já do toho nemluvím. Postavíme stan, zajistíme hulkama proti větru a jdeme vařit. Počasí je stále ošklivé zamračeno a není skoro nic vidět. Po večeři a čaji sedíme ve stanu, když v tom slyšíme, že něco padá. Sníh! Opravdu začalo sněžit všude je temno a černé mraky. Jsem trochu nervózní tohle je moje první spaní na sněhu a fičí a sněží no super. Ale prý jsme daleko od stěny, takže na nás nic spadnou nemůže a nejsme tak daleko od moreny, takže se můžeme vrátit případně, když bude zítra hnusně. Snažím se uklidnit a dáváme partičku žolíků. Po nějaké době přestane sněžit a najednou se stan rozsvítí. Zajiskří nám oči - sluníčko! No konečně! Vykoukneme ze stanu a opravdu. Vylezlo sluníčko a mraky se začaly trhat! Pak následoval nádherný západ slunce. Obloha se zbavila do tmavě žluté až oranžové barvy, mráčky skoro vymizely a na závěr se odhalil i náš vrchol. Tak je to jasné! Zítra ráno vyrážíme na vrchol! Rychle sbalíme věci a honem spát. Budíček máme na půlnoc, abychom tak v jednu vyrazili!

Moje první spaní na ledovci

Tocllaraju - výstupový den

V noci, resp. za ty 4 hodiny, jsem spala opravdu minimálně. Asi je to tou výškou, skoro jsem oka nezamhouřila. Poslední 2 hodiny mi byla zima, a tak jsem docela mrzla. Měla jsem flašku s teplou vodou ve spacáku, která kolovala postupně kolem mého těla a zahřívala mě. Pankáčova vychytávka, kterou jsem opravu ocenila. Budíček o půlnoci. Ležím ve spacáku. Co to sakra dělám? Proč teď chci vstávat? Nemůžu prostě zůstat ve spacáku a nechodit nikam? Nemůžu. Jsou tu trhliny a Pankáč nemůže jít sám. Ač nerada tak vstávám a oblékám se. Vaříme čaj a snídani v předsíňce stanu. Slyšíme kolem nás šramot. Nejprve prochází dvojka oranžáků do stěny. Po chvilce další šramot, a to jsou lidi z agentury. Ajej chtěli jsme jít před nimi, ale vyrazili asi fakt hodně brzo. Oblékáme se a balíme a vyrážíme také.

První část je choďák střídavě do kopce a po rovince. Jdeme pro mě šíleným tempem. Snažím se dělat mikro pauzy na vydýchání se. Ale jinak žádné pauzy nejsou. Dojdeme až k prvnímu lezeckému úseku. Já už jsem dost vyřízená. Jsou tu před námi lidi z agentury, a tak musíme čekat asi hodinu než přelezou. Zatím nejsme tak vysoko, a tak se snažím hýbat, sníst nějakou tyčku a odpočinout si. První lezecky úsek jde dobře. To mě baví víc než to chození. Sice mi trochu mrznou ruce, ale jinak je to parádní. Následuje další choďák do kopce a další kratší lezení. Začínám být unavená. Jde se mi hůře a hůř zvedám levou nohu. Chci dát pauzu.

"Tu dáme až u těch lidí." Říká Pankáč, chce vidět, jak to lezou. Vyčerpaně docházím ke skupině chlapíků. Jsou v dobře náladě.

"Není nic hezčího než východ slunce na horách že?" Usmívají se.

Pokouším se o něco jako je úsměv a kývu hlavou. Ale jsem vyčerpaná. Jsme asi 2 délky pod vrcholem. Dáváme pauzu a čekáme až starší chlapíci přejdou, a to se stává naší osudovou chybou. Jdou asi tak jeden krok za hodinu. A stráááášně jim to trvá. Jsme na místě kde hrozně fouká. Jsem vyčerpaná a teď začínám být ještě úplně zmrzlá. Nohy už necítím a necítím ani ruce.

"Nemůžeme to otočit a vrátit se?" navrhuju. Tohle bude trvat celou věčnost a pak ještě budeme čekat na slanění a na celou cestu dolu. Ta představa mě fakt děsí.

"Ne počkáme." říká Pankáč.

Tak čekáme. Je mi čím dál větší zima. Už se nemůžu ani hýbat. Vítr fučí a důchodci před námi se zatím moc neposunuli. Začíná vycházet slunce. No paráda už zase čekáme minimálně půl hodiny. Po 45minutách odlezli a leze Pankáč, zkřehlými prsty jistím. Leze traverzem pod ledovou stěnku a pak přes hranu a já se ocitám sama. Zbývají 2 metry lana, a to už se nehýbe. Mám jistit nebo jít? Prý až bude docházet lano tak mám jít. Nemůžu se rozhodnout. Stojím na místě. Pak zruším a jdu o kousek dopředu. Nic se neděje tak začnu znovu jistit a stojím. Fouká. Je strašná zima už necítím ruce vůbec, jen držím lano. Začínám se klepat zimou. Svítí sluníčko a já stojím sama pod serakem, ze kterého visí obří rampouchy. Svítí na ně sluníčko víc a víc. Začínají ze seraku padat kusy ledu vedle mě. Jsem sama. Nevím co se děje nahoře. Mám strach. Brečím. Padající kusy ledu. Jsem vyděšená. Mam panickou ataku. Začnu se klepat. Pravá ruka je jako u parkinsonika. Brečím. Hyperventiluju. Mám strašný strach a nechci tady být. Okamžitě chci zmizet. Ale jsme v šestitisících. Nechci umřít zamrznutím při čekání ve frontě, ani tím že na mě spadne serak. Snažím se sama sebe uklidnit. Je to v pohodě, nic se ti nestane. Nepomáhá to. Hyperventiluju, klepu se a brečím pořád. Jsem tu sama nevím, co mám udělat.

"Zruš" křičí Pankáč. Automaticky ruším jištění a snažím se pohnout nahoru. Nohy mě neposlouchají, ale hýbou se. Traverzuju. Pankáč mě dobírá, ale tah lana mě táhne od stěny. Mám strach, že spadnu. Nadávám na všechno a brečím. Docházím ke sněžné kotvě. Je zařazená v ledu a asi zmrzla. Nejde vyndat. Snažím se jí dostat ven cepínem. Nejde to. Snažím se vysekat cepínem okolo díru, abych ji dostala ven. Nejde to. Snažím se několik minut. Vzdávám se. Nechávám ji tam a lezu dal. Furt brečím. Jdu jen silou vůle, ale nechci tady být. Už jsem to vnitřně vzdala. Dolezu k Pankáčovi.

Mezi vzlykotem říkám: "Jdu dolů, dál nejdu." Přitom jsme jen jednu délku pod vrcholem. Nepřemlouvá mě, asi vypadám fakt divně.

"Tak se odvaž a slaníš."

Pravou rukou nemůžu nic dělat. Vůbec ji necítím a nemůžu ani uvázat uzlík. Prusík si zkusím udělat levou rukou, klepu se. Mám strach, že pustím lano. Nevím, co dělat. Jsem trochu mimo. Spouštím se dolů. Dělám pauzu. Mám jít doprava nebo rovně. Nevím. Vydýchávám se a snažím se uklidnit. Dal už nejdu. Chci tu zůstat. To nejde. Musím dolů. Pomaličku se spouštím přes dvě trhliny až na pevný led. Stojím ani se nehnu. Nejsem schopna pohybu. Shora slaňují z agentury. Něco říkají, ale neodpovídám. Nemám sílu mluvit. Brečím, ale už se cítím trochu lépe. Jdeme dolů, a to je důležité. Strašně fouká. Pankáč těžce slaňuje ani nevím jak. Jen doufám, že nespadne. Slaní až ke mně. Automaticky se přivazuju k lanu, namotat ho kus na sebe. Nemluvím. Nemůžu. Jdeme dolů. Automaticky se mi hýbou nohy. Přelezeme trhliny. Další slanění. Nejsem skoro schopna se navázat. Hrozně mi to trvá. Pankáč mi pomáhá. Jedu dolů, slaním po celé délce jednoho lana. Když v tom mi lano projede v ruce a já padám asi 2 metry na zadek. Vykuleně sedím.

"Volno!" Křičím nahoru na Pankáče.

Neměla jsem uzlík na konci lana a nepozorností jsem přehlédla konec lana. Dopadla jsem na mostík přes trhlinu. Tak to jsem měla více štěstí než rozumu. Soustřeď se Kláro! Opakuju si. Potřebuješ se dostat dolů, tak se soustřeď na to, co máš dělat. Pankáč slaní. Znovu se navázat a jít dál. Jdeme k trhlině. Pankáč ji přeskakuje.

"Musíš ji přeskočit," říká mi.

Co??? To je hrozně daleko! Už zase skoro brečím. Dojdu ke kraji. Jedná noha, druhá noha, nevím, je to daleko. Pak prostě skočím. Uff. Jdeme dál. Jsem vyčerpaná padám i po rovince. Jdu jako zombie. Naprosto automaticky ale duchem nepřítomně. Znovu padám. Část lezeckou slézám bez slanění. Pekelně se musím soustředit. Už jsme skoro u stanu. Za celou cestu dolů jsme nedali žádnou pauzu. Přicházíme ke stanu. Automatické věci. Smotat lano. Vyzout mačky, boty. Sedám si do stanu. Jdeme hned pryč? Ptám se. Ne. Lehám si ve všem oblečení do spacáku a padám do spánku. Jsem oblečená, ale klepu se zimou. Pankáč leží polonahý a je mu vedro. Já drkotám zuby. Nemůžu se zahřát. Natlačí do mě gel a čaj. Sníme gumové medvídky a sušenky co máme a já se vracím znovu do života. Už se zahřívám. Ještě chvíli odpočinek a začínáme balit věci. Najednou hrozná rána, spadl obrovský serak přesně tam, kde jsme před pár hodinami šli. Ufff, jsem ráda, že už jsme dole. Dobalíme stan a vyrážíme dolů. Už je mi líp. Došli jsme do base campu. Sníme všechno jídlo, které nám zbylo. A spát, dlouhý den a úleva, že žijeme.

Cesta zpět do Huarazu

Ráno balíme věci a vyrážíme pěšky zpět. Protože jsem nesla skoro všechno jídlo nahoru, tak dolů jsem mám lehčí batůžek. Cesta je nekonečná a po 16 km s batohama 30-35kg jsme úplně vyřízení. Odpočíváme co pár kroků. Už jsme došli na silnici, kdyby tu tak jelo nějaké colectivo nebo taxík nebo prostě něco! Na rozcestí se zastavujeme a nacházíme šlupky od mandarinek! Zazáří nám oči! Místňáci jsou mistři v jezení mandrinek a tak pokud nevíš kudy vede cesta, tak můžeš jít podle šlupek od nich. Tady jsou na rozcestí, což znamená, že tady někdo musel čekat na odvoz. Shazujeme batohy a také čekáme. Po chvilce přichází 3 místňáci. Prý čekají na colectivo. Super, nemůžu uvěřit svým uším. Po chvilce zdvořilostního talku přijíždí pickup. Místňáci se nakládají dovnitř. A co my? Snad nás tu nenechají! Ukazujou na korbu no super! Házeme batohy na korbu a nasedáme. Jedeme až k hlavní silnici šíleně dlouho a zadarmo. Tak tohle byla jízda snů, která nám ušetřila alespoň dalších 10km. Colectivem se pak svezeme až do Huarazu a cesta zpět nás stojí krásných 36kč.

Po výstupu na Tocllaraju a návratu z Ishnica base campu jsme 3 dny strávili rekonvalescencí v Hurazu. Prošli jsme se k místnímu pivovaru, ale neuspěli jsme s prohlídkou, necháme si to na později, hledali jsme neúspěšně bazén, jeden je zavřený jiný jsme nenašli, snědli hodně dortíků, vypili hodně místních a dobrých piv, snědli jsme hooodně jídla až některým z nás (čti Pankáčovi) bylo špatně. Po třech dnech jsme znovu nakoupili a zabalili věci a vyrazili jsme s jídlem na 10 dní do hor. Naším cílem je údajně nejkrásnější hora světa Alpamayo!

Alpamayo valley 

1. Den - čekání s dortíkem a pivem, Matt, první část treku

Ráno vstáváme brzy, snídaně a pak hurá do centra, kde si necháme věci, které nepotřebujeme sebou v agentuře a vyrážíme colectivem do Carazu. Hned se objevil první zádrhel.

Agentura je zavřená. Měli otevírat v 8. Dobře tak počkáme do půl. Nic se neděje. Otevírá ale blízká kavárna. Tak si dáme kafe a počkáme. Dáváme si kafe a dortík.

9.00 stále zavřeno.

"Co budeme dělat? No tak přeci nebudeme cekat až do desíti!" Rozčiluju se.

Ale zas nikam nepospícháme. Dáváme si pivo.

9.30 stále zavřeno.

Tak koho známe v Huarazu. Zkouším Matta. Ten přijel brzy ráno busem do Huarazu. Naštěstí se po chvíli ozývá.

"Mám prosbu nemohli bychom si u tebe nechat věci? Měli jsme je nechat v agentuře ale už 2 hodiny tu čekáme a mají stále zavřeno..."

"Jo jasně pošlu ti adresu." No super.

Pankáč hlídá věci a dává si pivo a já jdu odnést věci k Mattovi. Trochu zmatky s hotelem, ale pak přicházím do správného hotelu. Otevře mi rozespalý Matt. Dávám mu batohy a palačinky za odměnu.

11.00 konečně jsme se zbavili batohů (Btw agentura stále neotevřela) a vyrážíme na colectivo. Není to až tak těžké najít správný autobus protože vyvolávači jsou všude.

"Caraz, Caraz, Caraz!" vykřikují jako v Lotrandovi a Zubeidě na tržišti. Hned prvnímu sedáme do auta. Naše těžké batohy máme mezi nohama a zabíráme tak místo pro 3. Hned nás upozorňuje, že budeme platit za 3. Vůbec nám to nevadí. Cesta probíhá poklidně. Vyvolávač visí z mini autobusku ven a neustále vykřikuje: Caraz, Caraz, Caraz. Nechápu, koho chce nabírat, když už jsme úplně plní, kam ty lidi chce nacpat. Lidi vystupují a nastupují. Rychlý proces občas autobusek jen přizastaví, není čas ztrácet čas, cílem je objet trasu co nej vícekrát za den a ideálně v plné náloži. Caraz je konečná stanice a vystupujeme.

Je po poledni, dáváme si tak obídek v místní restauraci 7 solů (42kč) za polévku, jídlo a pití. Skvělá cena. Polévky tu mají zeleninové a opravdu hutné a lahodné. Matt nám poradil, že máme jet tuktukem k dalšímu colectivu. Jenže naše batohy se tam přeci nemůžou vejit. Jdeme dlouho pěšky, směr ven z města. Netušíme totiž, kde colectivo staví, až to nakonec vzdáváme a máváme na tuktuka. Jsou modré a je jich tu milion. Naše batohy ho ani na chvilku neznervózní a zkušeně je naloží, převáže gumicukem a vyrážíme. Nejdřív to vypadá že netuší, kam jede, ale nakonec nás vyhodí u colectiva do Cashapampy. Místňáci hned popadnou naše batohy, což je skoro stojí život a my znovu nasedáme do miniautobusíku. Oproti colectivu z Huarazu do Carazu je tohle mnohem příjemnější. Řidič se asi s lidmi zná. Jeden starší pan potřebuje natankovat benzin, tak colestivo zastaví a řidič mu to natankuje přinese a zaplatí. Prostě takové domacké. Rozvoz místních po vesničkách. Cesta stoupá 1000výškových metrů a jsou nádherné výhledy na údolí. Občas jedeme úplně po hraně, že to vypadá, že spadneme, ale řidič je zkušený a zná to tu. Konečně po několika hodinách dorážíme do vesničky Cashapampa.

Vysedáme a hned se zastavujeme v místním obchůdku na vodu a colu. Kontrolují nám permity a my vyrážíme na trek. Jsou 3 hodiny odpoledne, takže ještě nám nějaký čas světla zbývá. Ale s těžkýma batohama se jde opravdu těžko a pomalu. Při západu slunce docházíme k místu prvního kempování. A na mě útočí kaktus. Zákeřné se mi zapichuje do nohy. A hlavně má ty zpětně zoubky a nechce se mu ven. Úporná bolest ale nakonec vyhrávám já a zbavuji se ho. S odchodem sluníčka přišli krvežízniví komáři, kteří se nás chystají povečeřet. Nepomáhá ani mé prozpěvování písničky: Komáři se ženili bzum bzum ženili… Možná je to naopak víc nalákalo na hostinu. Večeříme dnes proto v bezpečí stanu.

Alpamayo valley 2. Den - těžké batohy, pivo, laguna

Další den se budím úplně rozlámaná. Batoh má prý asi 35-40 kg tvrdí zkušený nosič těžkých batohů Pankáč. Včera dokonce prohlásil: "Tak takhle těžký batoh jsem ještě nikdy nenesl." Kdo zná Pankáče, tak ví, že tohle už něco znamená. Včera jsem šla poměrně rychle, a tak jsem dnes vyfasovala navíc lano. Teď máme batohy stejně těžké. Pochopila jsem něco o mužské ješitnosti a egu a od teď i když se mi jde lehce jdu raději vždycky pomaleji a za Pankáčem, bůhví, co by mi zase naložil navíc. Naštěstí pro mě s každým snědeným jídlem je můj batoh lehčí, to neplatí pro Pankáče, protože těžké lezecké cajky sotva sníme nebo ztratíme. Ráno snídáme palačinky s nutelou. To měl totiž Pankáč spásný nápad, že bychom si mohli udělat na trek ke snídani palačinky. Proč ne?! Koupili jsme v Huarazu pánvičku a udělali si na vařiči palačinky. Ke snídani je to naprostý luxus mňam a mnohem lepší než muesli se sušeným mlékem. Jdeme dál. Trek pokračuje údolím podél potoka. Jdeme ale rychlosti šneka a často odpočíváme, resp. hlavně odlehčujeme batohy pokaždé když si sedneme. Cesta je proměnlivá jdeme podél katusového háje, přes prales, přes pastviny krav. Neuvěřitelné, jak je příroda rozmanitá nad 3000 výškových metrů. U nás by byl prostě jen sníh.

O pauze koukáme na mapy.cz, kde je zobrazen po cestě minimarket. Ha ha moc vtipné, to určitě! Tady kde není vůbec nic, má být najednou obchod. Smějeme se a pokračujeme dal. Dáváme pauzu na místě dalšího kempu rozuměj rovného plácku na stanování. Hele tamhle je nějaká bouda. Nebude to ten obchod? Směju se! A?! A on tam opravdu ten obchůdek je! Není to fatamorgana, ale opravdu stánek a uvnitř je pán a má pivo! Dáváme pauzu a pivo hned je nám veseleji. Protože s pivem přichází euforie a tím se váha našich batohů pocitově snížila na přijatelných 20kg, rozhodneme se vzít si pivo sebou. V euforii se dokonce nabídnu, že ho vezmu. Přelijeme ho tedy do termosky a pokračujeme dal.

Po cestě míjíme oslíky, kteří jdou opačným směrem. My jsme oslíky nakonec nevzali, protože moc nejsme schopní dlouhodobě plánovat a dopředu si domlouvat oslíky je pro nás opravdu těžké. Míjíme také trekaře, kteří jsou s lehčím batůžky trek Santa Cruz. Všichni jdou proti nám, tak se asi většinou chodí z opačného směru. V 16h docházíme k nádherné Laguně.

"Tak a dal nejdu." Říkám Pankáčovi, protože euforie z piva ze mě vyprchala batoh mi ztěžknul.

"Tady zakempíme." Pokračuji v plánu. Snaží se mě přemlouvat, abychom šli dál, ale já jsem neústupná. Tady je krásně, je tu laguna, můžeme se vykoupat co víc si přát. Nakonec je rozhodnuto. Zůstáváme zde.

Máme tak aspoň čas na koupačku, uvařit večeři a užít si krásný západ slunce nad lagunou s teplým pivem z termosky.

Alpamayo valley 3. Den - basecamp Alpamayo, těžké batohy, kemp morena

Probuzení u laguny, parádní východ slunce a pokračování dal. Nahodit těžký batoh a znovu. Tentokráte jdeme pralesem kolem potoka a pouště. Celé údolí se proměnilo v poušť a jdeme v písku. Překračujeme potok, nacházíme sušenky! Asi někomu vypadly z batohu. Nic nenecháme náhodě a hned je posvačíme. Přeci je tu nenecháme napospas kravám! Pankáč se koupe a začínáme stoupat serpentýnama nahoru k base campu Alpamayo. Předbíhají nás oslíci. Vystoupáme na náhorní plošinu. Prohání se tu koně a krávy a před námi na konci údolí je vidět basecamp. Náš cíl.

Začínám přemýšlet nad tím co dál. Zítra nás čeká výstup až do high campu, což je šíleně vysoko. Dnes ještě není tak pozdě. Navrhuji přeskládat věci a něco nechat v base campu a dojít dnes až do kempu Morena, do pěti tisíc, což je ještě dalších 500 výškových metrů nahoru. Pankáčovi se nápad líbí, ale nechce přeskládavat věci. Asi protože nerad balí batohy. Snažím se ho přesvědčit, ale nejde to. Sním zbytek nutely a kus sýra a vydáváme se na morenu. Naprosto nechápu, proč táhneme zbytečně věci a jsem za to dost naštvaná a dávám to dost hlasitě najevo. Kromě nadávek a opakování, že neseme nahoru zbytečnosti, si v duchu dělám seznam, co neseme zbytečně. Minimálně jsme mohli nechat dole jeden batoh (2kg), 3 bombičky, kolíky od stanu, ešus a jedno vaření, spooousty jídla, oblečení a moka konvičku. Naštvaně jdu nahoru. Po cestě potkáváme spoustu lidí, kteří byli dnes na vrcholu, muselo jich být minimálně 20. Už ale nahoře prý nikdo nezbyl.

Na moréně nám dělá chvíli problém najít místo na spaní, ale nakonec nacházíme pěkný placek i s kuchyňkou v závětří. Po jídle mám hned lepší náladu i přesto, že je zataženo a padá pár vloček sněhu. Ale stejně si myslím, že jsme nesli zbytečnosti! Ještě že zítra přebalíme batohy a jdeme do high kempu už nalehko!

Alpamayo valley 4. Den - high kemp, první lezení, výhledy

Ráno jsme vstali v sedm, ale než jsme se sbalili tak bylo 9. Taková naše klasika rychle starty nám moc nejdou, pokud to není nezbytně nutné. Čeká nás ještě kousek po moréně a pak už ledovec. Než se přezujeme do lezeckých bot, maček a sedáků už je 10 hodin. To znamená, že půjdeme přes ledovec v tom největším vedru. Nedá se nic dělat. Kvalita sněhu je poznat hned. Boříme se. Je to vopich v tomhle chodit. Dnes máme dojít jen do high kempu, což je asi zase nějakých 500 výškových metrů. Tak si jdu svým tempem. Když potřebuju, tak zastavuju. Pro tento kopec jsem si řekla, že se nenechám strhat Pankáčovým vražedným tempem. Vydýchávám se, kochám se, piju, nic nás nehoní. Opakuju si to do chvíle, než jistím Pankáče při prvním lezení a stojím pod serakem na který praží sluníčko. Modlím se ať nic nepadá. Lezecké úseky jsou tu asi 3. Přeskočit přes pár trhlin. Před vrcholem se cesta rozdvojuje volíme tu vpravo, je ve stínu. Je tu solidní mostek přes trhlinu. Zasekávám cepín a Pankáč přeleze. Pak se proces opakuje. Přejít přes mostek na kterém je pár centimetrů ledu a sněhu a dívat se do propasti pod sebou a doufat že ten mostek nespadne je opravdu výkon. Pankáč jen mávne rukou.

"Horší je, když ty trhliny nejsou vidět a spadneš do ní."

Hmm asi má pravdu, ale i tak je tohle dost děsivé.

Konečně dolézáme do high kempu a? Nebe je modré bez mráčku a my máme parádní výhledy na Alpamayo, Santa Cruz i Quitaraji. Woooow tak tohle rozhodně stálo za tu námahu. Jsem jako Alenka v říši divů, krásnější místo jsem neviděla! Okolo nás je všude led a sníh, seraky s rampouchy a krásné hory, prostě pohádka. Je tady několik míst už předpřipravených na stan z předchozích výprav. Protože jsme viděli za sebou jít další lidi, nemeškáme a hned vybíráme nejlepší místo na stan - v závětří a s kuchyňkou. Stavíme stan a přichází nosiči. To jim teda nezávidím, jak jsou naložení, zlaté naše batohy. Po nosičích přichází i guide se dvěma lidma. Jedna je Američanka Obrey. Hned se dáváme do řeči. Mají v plánu také zítra Alpamayo jako my. Odpoledne trávíme tím, že neustále v úžasu zíráme na tu nádhernou stěnu a já se začínám už těšit nahoru. Je tam více cest nahoru, ale prý je nyní možná jen jedna z důvodu obřích seraků nahoře přes které by se muselo nějak přelézt. Půjdeme tedy tu co bude možná. Nejspíše je to Ferari Route. Což znamená přejít někde pár trhlin pak traverz doleva a nahoru žlabem a pak závěrečný traverz na vrchol. Prý lehčí cesta. Tak uvidíme.

Náš další cíl - Alpamayo!!!

Po nádherném západu slunce hned je poznat ochlazení, bombička zamrzá, nechce vařit a sníh přimrzá k lopatě. Se západem slunce přichází další skupinka 3 lidí, ti ale tu prý jen přespí už jen dostat se sem byl pro ně výkon. Tak to je parádní půjdeme nahoru 2 skupinky celkem 5 lidí, tak to není tak hrozné, alespoň uvidíme, kudy vede cesta. V sedm už jsme připraveni a snažíme se usnout. Budíček je totiž již tradičně o půlnoci.

Alpamayo valley 5. Den výstup na Alpamayo

Budíček o půlnoci. V noci jsem nespala vůbec, bolela mě hlava jako čert, ale ne od výškovky spali jsme v 5500mnm, ale spíš protože jsme málo pili a navíc mi byla pěkná zima od země. Snad na hodinku jsem aspoň zamhouřila oči, když jsem si pod sebe dala ještě péřovku jako izolaci. Nechce se mi ze spacáku. Proč tohle dělám? Znovu si kladu tuhle otázku. Obléct se, vypít alespoň litr vody a muesli se sušeným mlékem. Skupinka 3 lidi vyráží před námi. Jsme asi hodinku za nimi.

Cesta začíná sestupem dolů. Zatím to celkem jde, jakmile se, ale cesta začne klikatit nahoru směrem ke stěně, začínám zase víc odpočívat a vydýchávat se. Dnes si to chci užít a jdu si své tempo. Je mi jedno, že by Pankáč šel rychleji. První velkou trhlinu odcházíme po mostíku. Je fajn, že už dlouho nesněžilo a jsou tu znatelné stopy, a tak se lehce odhaduje, kudy vede cesta nahoru. Další trhlina a lezeme nahoru. Dohonili jsme první skupinku a jsme za nimi. Lezení není až tak obtížné, začátek je ve firnu a jsou tu stopy, takže je to skoro jako po schodech. Lezeme jednu délku za druhou. Pankáč první a já druhá. Je pořád tma. Přijde mi, že už přeci někde musí být ten traverz!

"Kdy už budeme konečně v tom žlabu?" ptám se Pankáče ve štandu.

Koukne na ně zkoumavě, zda to myslím vážně. "Vždyť tu už nějakou dobu lezeme. Koukni se kolem sebe."

A jo. Otočím čelovku do stran a vidím vedle sebe další žlaby, tak my už stoupáme nahoru! To mi značně zvedlo náladu, že už jsme tak vysoko. Zanedlouho přestává firn a lezeme více po ledu. Těžší je to pro Pankáče, který leze první, pro mě se nemění nic až na jeden fakt, a to že trojka nad námi leze pomaleji a pomaleji musíme dělat pauzy a čekat. Zatím mi to nevadí ve štandu si zpívám a snažím se hýbat a tančit abych rozhýbala ruce a nohy. Ve štandu mi mrznou nohy a při lezení ruce. Snažím se zahřát. Další nevýhodou, že lezeme jako druzí je to, že klienti z trojky nejsou seznámení se základními pravidly pohybu na horách a neustále na nás padají kusy ledu na které oni vůbec neupozorňují. Normálně když shodíš kus skály nebo ledu a víš že je někdo pod tebou, tak zařveš kámen nebo led s čím se oni ani neobtěžují.

Nejvíc toho schytávám já, protože lezu jako poslední. Pankáč má ale také pár zářezů na obličeji. Při lezení se nemůžu dívat nahoru jen před sebe, protože při pohledu nahoru hrozí zásah ledu do obličeje. V jednu chvíli letí obří kus ledu, který mě trefuje do ramene pravé ruky. AU vykřiknu bolestí a přidám pár nepublikovatelných sprostých slov. Projede mnou šílená bolest a vytrysknou mi slzy. Přitisknu se ke stěně. Mám pocit, že mám snad zlomenou ruku. Hyperventiluju. Snažím se uklidnit. Je to v pohodě rukou hýbu. Zlomená není, ale pekelně bolí a mám problém ji zvednout nahoru. Což je docela blbý, když lezete s cepíny, které musíte zasekávat nad hlavou. Uklidním se a utřu slzy a lezu dál. Debilové! Tohle mohli aspoň říct! Takový kus! Lezem dál a k mému zděšení se situace opakuje druhý zásah do stejného místa. Znovu zařvu bolestí. Potomci! Sakra. Otřu slzy a lezu. To snad není možný!

Nemám nic proti agenturám, ať sem tahají lidi, ale ať je naučí nějaký základ, jak se chovat...

Začíná se rozednívat. Je už trochu tepleji a jsou vidět i obrysy hor a také začíná být vidět stěna po které lezeme. To je teda prďák dolů! To jsme fakt dobří! Jsem na sebe pyšná tohle bych si nikdy nemyslela že polezu. Vždyť my právě lezeme na Alpamayo! Wow. S rozedněním přichází ale také únava a poslední 3 délky už mě pěkně bolí lýtka a ruce o rameni po dvojitém zásahu ledem ani nemluvím. Při poslední délce, kdy už nad sebou nevidíme trojičku, bo je na vrcholu, se těšíme, že se konečně můžeme dívat nahoru a nemusíme se děsit padajícího ledu! Co nás nemá, že by nás mohlo potkat takové štěstí. Zrovna když Pankáč leze začíná se z vršku sunout dolů lano. To si dělají prdel, že budou teď slaňovat ne? Nemůžou počkat až vylezeme nahoru? Tohle mi teda rozum nebere. Pankáč vyleze nahoru a zhora se spouští až ke mně borec - guide za padajícího ledu samozřejmě na mě. Při zásahu znovu zařvu tohle si teda mohl odpustit. Stojím ve štandu s hlavou sklopenou. Přijede ke mně a poplácá mě po rameni.

"Už jen jedna délka a jsi nahoře!" dodá ve snaze mě povzbudit s úsměvem. Asi si myslí, že jsem unavena.

"No to já vím, já jsem v pohodě, ale celou noc na mě padá led." Odpovím už naštvaně a nakonec ani nezmiňuju ze mohli se slaňováním 10 minut počkat... 

Nevím, zda to pochopil. Lezu nahoru. Snad jim něco Pankáč řekne a nebudou se spouštět další. Žlab je tu úzký. Překračuju jejich lana. Jednou omylem pustím kus ledu a zařvu to na guida pode mnou. Aspoň ho varuju a on se stihne schoulit. Snad mu dojde, že tohle měli dělat v noci oni. Jdu nahoru po nejlepších stupech pěkně prostředkem žlabu, odmítám se dělit a jít horší cestou, jen aby mohli o pár minut dřív slanit. Odpočívám, vydýchávám se. Nenechám se jimi honit. Dolézám na vrchol a oni začínají slaňovat. Ať si to užijou. Nás čeká ještě 40 metrů traverz po hřebínku až na vrchol. Konečně jsme na sluníčku. Žlab byl celou dobu ve stínu.

Hřebínek na vrcholu

Jdeme po úzkém hřebínku a vrchol už je za odměnu. Jsem šťastná jako blecha, slzy štěstí, my jsme to dokázali! Vylezli jsme na Alpamayo! Jsme hustý! Jsem na sebe hrdá a vděčná že jsem se sem mohla podívat. Výhledy, videa a fotky. Woowww my jsme tady! Křičím, že to musí slyšet i v základním táboře! El cumbre 5947mnm! Jsem nadšená. Nemůžeme tu, ale trávit moc času, protože Pankáč si amatérsky zapomněl brýle ve stanu. Aby na něj nepřišla sněžná slepota musíme jít dolů. Cesta dolů jde podstatně rychleji. Máme dvě lana, takže slanění je vždy cca 50-60 metrů. Ve stěně jsou sněžné kotvy nebo uzlíky za které se jistíme. Pod námi slaňuje trojice, jde jim to pomalu a musí na ně padat sníh od nás. Co naplat, alespoň vidí, jaké to je. Snažíme se, ale jet opatrně a nepouštět velké kusy. Slaníme až dolů, teď ještě traverz pod seraky. Už začíná na stenu svítí sluníčko už tu nechci být. Pryč odsud ať na nás nic nespadne. Poslední rychlá chůze a pak závěrečný kopec. Už jsem vyřízená. Nech mě tady říkám a šinu se rychlostí suchozemské želvy na sněhu.

Konečně high kemp. Radost že jsme zpět živí jen s pár modřinami a škrábanci! Skupinka, co lezla před námi se balí. Portři jim po návratu uvařili jídlo a balí věci a jdou zpět do base kempu. Protože my takový servis nemáme tak se rozhodujeme zůstat ještě jednu noc v high kempu. Nikam se nám už nechce. Vaříme vodu a jíme vše co se dá. Po každém úkonu následuje odpočinek ve stanu. Voda na pití. Odpočinek. Jedno jídlo a zase do stanu. Máme toho dost, lezli jsme to celkem asi 11 hodin aj se vším čekáním. Osiřeli jsme v high kempu. Jsme tu sami a užíváme si modré nebe a výhledy na hory. Přemýšleli jsme ještě nad výstupem na Quitaraju ale nevypadá to dobře - popadané seraky a moc sněhu tam taky není, není moc o co stát. Je rozhodnuto další den jdeme dolů.

Alpamayo valley - 6. den vichřice, sestup

Po výstupu na Alpamayo jsme sice byli vyřízení, ale v noci jsme, pravděpodobně návalem adrenalinu, nemohli spát, tak jsme si dali půlku Stilnoxu (prášku na spaní) a konečně jsme usnuli. Mělo to i bonusový účinek, protože v noci zuřila bouře a ohýbala stan, až jsem si myslela, že uletí i s námi nebo že se minimálně zlomí tyčka. Po stilnoxu jsem se jen otočila na druhý bok a spala dál. Ráno stále převládal už trochu menší vítr. Pankáč nechtěl ze spacáku, ale nakonec jsem ho přemluvila, že dáme snídani a mažeme dolů. Blížily se k nám šedivé mraky a nadobro vypli obraz Alpamaya, kterým jsme se kochali již několik dní. Sestup nebyl tak hrozný jako výstup, ale míjelo nás asi 7 lidi mířících do high campu. V tomhle nečase jim to teda vůbec nezávidím.

Došli jsme až do kempu Morena, kde jsme úspěšně našli batoh, který jsme tam nechali. Po bližším dohledání jsme ale zjistili, že Pankáčovi chybí hůlka a z batohu zmizela jediná věc: mokakonvička. Ta hůlka je mi vážně záhadou. Pankáčova hůlka neměla hrot, a navíc byla pěkně obouchaná. Já být zloděj, tak vezmu svou červenou Leki. No tak ještě že zloději v Peru nemají vkus. Ale Pankáčovi nezávidím cestu dolu. Ta mokakonvička je také záhada. Mohli si vzít supervýkonnou powerbanku nebo nějaké jídlo ale tohle? Až tak mi to ale nevadí, alespoň ji nemusím tahat. Tak snad někomu bude dělat radost. Kdybyste u někoho v Peru viděli modrou mokakonvicku Buttlers tak že pozdravuju a ať slouží! Na moréně jsme přebalili batohy a snědli jídlo. V plánu bylo jít do basecampu, ale nezůstat tam a pokračovat dolů k potoku a tam zakempit.

V basecampu Pankáč povídá: "No, když už jsme tady, tak bychom mohli nejít k potoku, ale traverzovat do dalšího kempu s podívat se třeba aspoň do high kempu Artesonraju, když už jsme tady."

Tušila jsem, že něco takového přijde. Místo aby byl šťastný, že jsme včera vylezli na Alpamayo, tak chce lézt hned na další kopec, to je celý Pankáč...

Protože je to do kempu po vrstevnici a není to do kopce souhlasím. Dnes máme také slušnou ponorku už od rána. Jak se to projevuje? Celou cestu se spolu nebavíme, jdeme cíleně několik metrů od sebe, a dokonce ani neodpočíváme ve stejnou chvíli. Myslím, že potřebujeme na nějaký čas nebýt spolu. Což ale když jste ve dvou lidech v horách se dělá dost těžko... V 15h dorážíme do kempu kde je asi 11 stanů od agentury a další 2 samostatné. Teď už jen večeře a spát jsem úplně mrtvá.

Alpamayo valley - 7. den rest day

Na dnešek padl rest day. Konečně!!! Jednak jsem vyřízená a jednak byl Pankáč už na zabití a já z jeho pohledu určitě taky. Dnes tedy nebudeme nic dělat, odpočineme a zítra asi dojdeme do high kempu na Artesonraju 1000 výškových metrů na 2,5km. A další den se pokusíme o vrchol. No uvidíme, jsem fakt zmožená.

Jak bych popsala rest day? Ráno nikam nechvátáme a snídáme v posteli, rozuměj ve spacáku ve stanu. Já píšu deník a Pankáč si čte. V 11 hodin vylézáme ze stanu a zjišťujeme, že všichni zmizeli a znovu jsme tu osiřeli. No, co se dá dělat, tak to využijeme ke koupačce v místním potůčku a zase zalézáme do stanu. Po revizi jídla jsme zjistili, že si k obědu můžeme dát jednu polévku napůl! Normálně totiž v horách máme k obědu jednu tyčinku, a to ještě napůl a koka bonbón, ten už samostatně. Po obědě a kafíčku a sušence si pouštíme z dlouhé chvíle film a začínáme odpočítávat hodiny a minuty do večeře. Protože mam hrozný hlad snažím se přemluvit Pankáče a posunout čas večere na dřívější dobu, ale je neoblomný. Po dvou filmech a krátké procházce přichází nejkrásnější část dne: Čas večeře! Jako obvykle večeříme polévku napůl a jedno jídlo tentokráte bramborovou kaši s tuňákem mňam! Jinak naše večeře v horách je převážně až na výjimky sušené jídlo Adventure menu. Musím říct, že tahle jídla jsou fakt dobrá a výživná, ale už se stejně těším na pizzu!

8. Den high kemp Artesonraju

Ráno jsme přebalili batohy a jeden důkladně schovali, abychom zase o něco nepřišli a vyrazili jsme už s lehčím batůžky směr High kemp Artesonraju. Ze začátku je velmi těžké najít cestu kudy asi tak vede. Je dost zarostlá, asi tahle hora není tak populární jako jiné. Na začátku musíme překonat několik kaňonů s potokem, cestu nám naštěstí ukazují kamenní mužíci. Po překročení kaňonu cesta vede už přímo nahoru. Stoupá ale pořádným prďákem a vede úplně po hraně hřebínku. Celou cestu jdeme po hraně až mám občas strach, že se ta hrana s námi utrhne a spadneme dolů do údolí. Nicméně díky tomu jsou tu neskutečné výhledy, které kazí jen krev sající hovada.

Je krásný den ani nefouká a je nebe bez mráčků, takže pěkné vedro, ne úplně ideální na stoupání do kopce. Protože nikam nepospícháme, tak děláme pravidelné pauzy každých 100 výškových metrů. Po hřebínku cesta přechází do trávy s kameny, a tak docházíme až na morenu. Jsou tu krásně plácky na kempování, záchod i cestička k vodě proste luxus a zase tu nikdo není! Až se nám to zdá už trochu divné. Podle naší známé z Limy by asi zrovna teď měla probíhat nějaká stávka, tak možná to je důvod, proč už druhý den nepotkáváme lidi. Ale kdo ví, jsme už 8. den v horách bez signálu a bez internetu, a tak nevíme vůbec co se děje. A víte co? Je to krásné!

Po utáboření se zkoumáme zítřejší trasu, já z dálky z kempu a Pankáč se šel proaktivně podívat na nástup až k ledovci (dalších 100 výškových metrů). Večer v pět hodin dáváme večeři, to je zlatá hodinka posledního slunce a pak už spát. Budíček je totiž tradičně na půlnoc!

9. Den výstup na Artesonraju, odpočinek

Crrr Budíček o půlnoci. Docela jsem se vyspala, tak mi to až tak nevadí. Ani Pankáč není nepříjemný, tak vládne poklidná atmosféra. Od té doby, co jsem souhlasila, že půjdeme sem tak je v pohodě, ponorka mezi námi zase ustoupila.

Po snídani vyrážíme.

"Nemůžeš vzít lano?" říká Pankáč minutu před odchodem.

Kdybych to věděla dřív, že si mám na sebe namotat lano, tak si vezmu na sebe o vrstvu míň oblečení. Ale to je taky už klasika, už jsem si zvykla, tak spolknu připomínky, nešpačkuju a bez řeči beru lano a jdeme. Prvních 100 výškových metrů je ještě na moréně a utíkají překvapivě rychle. Docházíme na ledovec a nadáváme mačky. Tak už je to tady. Docela se nakonec i těším na další kopec, jen mě bolí lýtka. Prvních pár metrů se jde dobře, ale pak se začínají pomalu, ale jistě objevovat trhliny. Nejdříve malé, že se ani nijak extra nejistíme.

Vlastně jdu a pak si všimnu, že jdu přes trhlinu. V průvodci taky psali, že cesta nahoru je kličkovaní mezi trhlinami a seraky. Po chvíli se ale trhliny zvětšují, už se u jejich překračování jistíme. Pankáč hledá nejlepší místo na jejich překročení, což vypadá vždy jako veeelmi chatrný mostík. Skrz který je vidět. Mám trochu strach, ale říkám si, že Pankáč je zkušený a ví co dělá. Jdeme dál až dojdeme k obrovské trhlině, Pankáč chodí podél a hledá cestu dál. Ta ale není ani napravo ani nalevo. Zkouší kus traverzovat. Když posvítím čelovkou dolů vidím, že traverzuje přes mostek další trhliny. Led duní po zaseknuti cepínu. To se mi nelíbí. Křup, křup. Pod Pankáčem to rupe. To se mi vůbec nelíbí. Udělá pár kroků doprava a najednou křupnuti tak hlasité, že ho museli slyšet i v kempu.

Teď už mám vážně strach. V hlavě mi letí vzpomínky z Ropákova memoriálu a snažím se rozpomenout, co udělat, když někdo spadne do trhliny. Pankáč se opatrně vrací stejnou cestou zpět.

"Serem na to, jdeme dolu." Slyším od Pankáče a jsem za to neskutečně vděčná.

Tohle fakt nemělo smysl. Hora nám dala jasné znamení a my jsme poslechli. Nemá smysl umřít někde v trhlině. Raději si užívat dál života. Čeká nás znovu překonaní trhlin a už jsme na moréně. Ufff spadl mi obrovsky kámen ze srdce, jak se mi ulevilo. Jsem moc ráda, že jsme v pořádku zpět, vrcholu mi líto není ani omylem. Hlavně že jsme dole. Moudré rozhodnutí. Jsou 4 ráno, když přicházíme do stanu a můžeme si tak dát ještě pár hodin spánku.

Artesonraju, hora kterou má ve znaku Paramount Pictures, akorát z druhé strany

V 7 ráno už mě Pankáč budí. Nechce se mi ze spacáku. Snaží se mě uplatit gumídky a salámem, abych vstala, trochu to zabírá ale sluníčko dopadající na stan mě přemluví úplně. Sbalit a hurá dolů. Cesta utíká rychle mnohem rychleji než nahoru. Dorážíme zpět do našeho kempu, kde jsme měli restday a překvapivě, zase tu nikdo není, tedy kromě krav a mrtvého koně, ale lidi žádní. Fakt divné.

Mám dobrou náladu, protože už nemáme moc jídla, a tak nás čeká cesta zpět. Myslela jsem si, že půjdeme už jenom dolů směrem odkud jsme do celého údolí přišli do Cashapampy a že se po cestě zastavíme u stánku s milým pánem a pivem. Ale Pankáč má jiné plány.

"Co kdybychom šli jinou cestou a dokončili tak trek Santa Cruz. Přece nepůjdeme stejnou cestou." Začíná argumentovat.

Ihned zadávám cesty do map. Tak to se mi teda nechce, sice je to podle něj o 2 km kratší, ale asi o 1000 výškových víc! Navíc bychom museli přes sedlo, což je na začátku 1000 výškových do kopce! Ale zase se taky nechci vracet stejnou cestou jako jsme přišli...

Špačkuju a argumentuju a snažím se ho přemluvit. Nejde to. Tak nakonec kompromis. Dnes se utáboříme znovu v kempu u mrtvého koně, odpočineme a zítra vyrazíme přes sedlo.

10. den – Dokončení treku Santa Cruz

Po ránu to nepřeháníme s brzkým startem a vstáváme až v 8, což znamená, že kemp opouštíme až v deset. Ještě že nikam nespěcháme. Dojdeme až na konec údolí, kde doplňujeme v posledním potoku vodu a pozvolna stoupáme nahoru serpentýnama, zase do kopce. Jdu pomalu a odpočívám. Ještě kousek aaa a konečně vidíme na průchod do druhého údolí a jsme tu. Vyčerpaně si lehám na kámen a odpočívám. Výhledy jsou tu opravdu nádherné a jsem ráda, že jsme nešli stejnou cestou zpět. Po průchodu bránou scházíme dolů do údolí. Únava si zde vybírá svou daň a já po pár krocích padám a udělám si výron. To přesně nechceš v této výšce s těžkým batohem a 2denním pochodem před sebou. Zastavujeme a já tejpuju nohu, snad to trochu pomůže, jdu ale podstatně pomaleji. Pankáč najde na mapě kemp, kam máme v plánu dojít. Po cestě potkáváme spoustu lidí, kteří jdou opačným směrem jen na trek. Když vidí naše cepíny a lana na batohu, hned se ptají kde jsme byli a kde jsme lezli. Užívám si ten pocit obdivu, když jim řeknu, že jsme vylezli na Alpamayo! Jsme prostě dobří o tom není pochyb. Cesta je dlouhá a do kempu docházíme se zapadajícím sluncem. Plácek, který jsme si vybrali je u potoka a ještě pár minut bude na sluníčku. Ani chvilku nemeškáme a jdeme se vykoupat. Musíme využít sluníčka. Rychlá koupel v ledovém potůčku po několika dnech v horách je ta nejlepší odměna i když tajně se těším i na sprchu. Studená voda snad pomůže i na můj kotník. Po koupeli už jen postavit stan a uvařit večeři. Předposlední jídlo, co máme. Víc nám toho nezbylo. Unavená padám do spacáku a nechám se přenést do krajiny snů, která je plná lahodného jídla.

11. den – poslední kopec, nejkrásnější cesta

Dnes znovu nikam nespěcháme. Ale já se probouzím s radostí. Dnes je poslední den a jdeme z hor zase do města! Vidina postele, jídla a sprchy mi dodává energii. K snídani si dáváme poslední Adventure menu napůl, které nám zbylo. Víc toho nemáme. Se sluníčkem balíme věci a vyrážíme po rovince dále do údolí. Všichni jdou proti nám nikoho jinak nepotkáváme. Cestou se setkáváme se stádem divokých koňů a s bažinou. Oboum potenciálním nebezpečím se úspěšně vyhýbáme. Přicházíme do vesnice a hned nás zastavuje nějaká místní paní s dětmi.

"Pasta?" Ptá se nás. 

To myslí jako těstoviny? Ukazuje na pusu. Asi se nás ptá, jestli nám zbylo nějaké jídlo. Krčíme rameny. Kdybychom nějakou pastu měli, tak bychom ji už dávno snědli! Jsme vyhladovělí a nemáme nic o co bychom se mohli podělit. Jediné, co nám zbylo jsou kokové bonbóny, které se ještě mohou hodit. Po průchodem vesnice nás čeká nejtěžší úsek – poslední stoupání k cestě, kde bychom už snad mohli chytit nějaké to colectivo. Jsem ale už úplně vyřízená. Nejsem schopná jít do kopce. Je poledne, vedro, Pankáč mě furt motivuje, ale už toho mám plné pohorky. Silou vůle se šinu pomalým krokem do kopce. Ještě 300 výškových, ještě 200, ještě 100. Bereme to zkratkou a v tom momentě vidíme, jak nám ujelo po silnici colectivo. Chce se mi brečet. Kdybychom šli po cestě, tak už jsme se mohli vézt v autobusku. Po nekonečně dlouhé době přicházíme na silnici, kde nás hned odchytává místní žena a táhne Pankáče ke svému obchůdku. Dáváme si sušenky a pivo a čekáme na colectivo. Naštěstí za chvilku přijede a nastupujeme. Úlevně si sedám do autobusu. Tak a teď už nic nemusím. Aniž to čekáme, tak si užíváme tu nejkrásnější cestu z Vaquería do Yunguay. Tohle rozhodně stojí za to. Nejprve stoupáme serpentýnami až do sedla, které je 4700mnm vysoko a pak klesáme až k velmi známé laguně Llanguanuco u které zahynuli naši horolezci při zemětřesení v roce 1970. Po cestě se nám postupně odkrývají nádherné výhledy na místní dominanty jako jsou Chopicalqui, Huandoy, Pisco a také samozřejmě nejvyšší horu peruánských hor Huascarán. Po náročném pobytu v horách je tohle naprosto dokonalá odměna.

Huaraz – zas a znova

Po návratu z desetidenního pobytu v Horách jsme strávili 5 dní rekonvalescencí v Huarazu. Nakoupili jsme suvenýry pro sebe, ale i pro ostatní. Doplnili jsme kalorie dortíky, zmrzlinami a pivem. Já jsem poprvé v životě ve svých 30 letech byla na masáži. Bylo to fakt úžasné! Úplně chápu, proč na to ti lidi chodí! Tohle musím opakovat častěji i v ČR. Zašli jsme na prohlídku místního minipivovaru. A dokonce jsme měli takové štěstí, že zrovna v té době probíhali oslavy nezávislosti, takže každý večer byl nějaký program – přehlídka na náměstí, tradiční tance nebo třeba rockový koncert. Tak jsme neplánovaně zažili i nějakou tu místní kulturu. Na jeden den jsme se rozhodli navštívit také místní památky, to aby nás ostatní nepomluvili, že jsme z Peru viděli jen hory. Asi 3hodinovou jízdou jsme se dostali k chrámu Chavín de Huántar, který je starý 3000let a který jsme si mohli obejít jak zvenku, tak zevnitř. Nejedná se o tak známou turistikou památku, tak tam nebyli davy turistů a velmi levně jsme se tak podívali na zajímavé místo.

Zbýval nám poslední týden v Peru a rozhodovali jsme se, co budeme dělat. Věděla jsem, že Pankáč už od návratu znovu listuje průvodcem a představa posledního krátkého výpadu na nějakou horu mi nakonec nepřišla až tak špatná. Z několika možností, mě zaujala hora Hualcán, jednak, protože po cestě k ní jsou neturistické horké prameny a jednak tím, že to není až tak populární a známá hora a nikdo toho o ní moc neví. Chvíli jsem váhala, ale pak bylo rozhodnuto na 4 dny se vydáme ještě naposledy do hor. Tentokrát jsme chtěli jít opravdu co nejvíce nalehko, tak jsme se podle toho sbalili, rozuměj naše batohy neměli 35kg ale možná jen 25kg a vyrazili jsme.

Hualcán – 1. den - Laguna 513

Cesta začala jak jinak než colectivem a to do městečka Carhuaz. Odtud jsme sehnali taxík, který nás vzal až k bráně parku, což jsme ani nečekali, ale jednoznačně nás ušetřil značný kus cesty. Brána byla zavřená. Před námi přijelo ještě jedno auto s turisty, kteří hned zkušeně začali lézt okolo brány přes plot. No samotnou by mě to nenapadlo, ale asi není jiné východisko než přelézt plot a pokračovat dál. Trek začíná rozsáhlou plání s koňmi a krávami na konci, které před námi z mraků vykukuje Hualcán. Dnes je naším cílem dojít ke známé Laguně 513 a tam někde přespat. Stoupání nám znepříjemňují pouze hovada, která jsou tak drzá, že nám sedají dokonce i na oči. S Pankáčem soupeříme, kdo jich zabije více. Jde to rychle, během dvou minut jich zvládnu zlikvidovat 12. Vytváření hromadného hrobu hovad ale ničemu nepomáhá, a tak raději pokračujeme v cestě. 

Přicházíme k první laguně, do která padá vodopád a u které je hodně turistů. Kvůli stále útočícím hovadům zde nezůstáváme dlouho a pokračujeme dál, když v tom k nám přiběhne chlapík a ukazuje na telefon. Asi chce abych ho vyfotila s jeho dětmi. Samozřejmě souhlasím, ale on kroutí hlavou. Chce abychom se my vyfotili s jeho dětmi. No zvláštní prosba, asi jsou dobří exoti, když si nás chce vyfotit. Každopádně kdyby se nám něco stalo, tak on bude mít důkaz, že jsme tu byli. Po fotce dostáváme o malé holčičky 3 citrony. Nejistě poděkuji. Proč nám dává citrony? Co s nimi budeme dělat? A navíc, proč táhli do 4 tisíc tašku plnou citronů? Zvláštní. O pauze zkoušíme jeden citron a ejhle. Sice to vypadá jako citron, voní to jako citron, ale je to druh mandarinky. Klasické peruánské mandarinky, tak alespoň máme svačinku navíc. Odpoledne přicházíme až v Laguně 513. Ihned co jí spatřím chápu, proč sem chodí tolik turistů. Křišťálově modrá hladina vody pod Hualcánem je naprosto kouzelná. Jediné, co nechápu, že tady nikdo nezůstane přes noc. My jo. Je tu moc pěkný plácek a dál jít nechci. Stan i večeři stíháme ještě za světla a můžeme se tak kochat západem slunce. Tohle je naše poslední hora a už máme splněno a jsme tak nějak oba vyklidnění. Nikam nepospícháme, smějeme se a prostě si to užíváme. V noci mě budí zvuky padajících lavin, ale vím, že jsme od ledovce ještě opravdu daleko, takže nám zatím nic nehrozí, přesto, je to nepříjemný pocit.

Hualcán – 2. den - kličkování mezi trhlinami, high kemp na ledovci

Další den cesta pokračuje přes morénu až k ledovci. Začínám si zvykat na zvuky padajících lavin, napadají naštěstí na nás, ale je to randál, který se v údolí pořádně rozléhá. Hned jak to slyším, tak se rychle otáčím, kde to vlastně je. Je krásný den s modrou oblohou a za námi vykukuje Huascarán. Docházíme až k ledovci, kde nazouváme mačky a převlékáme se. Je už poledne a sníh je rozbředlý, ale co se dá dělat. Nahoru musíme. Po navázání se stoupáme až docházíme k prvním trhlinám. Pankáč jde první a zkoumá cestu. Obdivně sleduji, jak ji vybírá a snažím se přijít na to podle jakého klíče se rozhoduje, zda půjdeme doprava nebo doleva. Vždycky to ale trefí správně. Obhlíží sněžné mostky ze všech stran, aby byly co nejvíce stabilní. Tohle je jeho prostor, vůbec nic nepřipomínkuju. Další tábor by měl být v 5200, ale nevíme, kde přesně. Tím, že je tato hora nepopulární, tak tady nejsou vůbec žádné stopy. Takže jdeme spíše podle odhadu a výškových metrů. Později odpoledne přicházíme na mírný svah před velikou trhlinu, kterou nelze obejít ani z jedné strany.

"Tak tady se utáboříme." Rozhodně Pankáč. "Jsme dost daleko od hory a tahle velká trhlina nás bude chránit, kdyby spadla velká lavina."

Dobře, věřím mu. Přesto, že jsem si říkala, že jsme tu brzo, vykopat rovné místo pro stan nám trvá minimálně hodinu. Slunce už zapadá a sníh tuhne. Nakonec se vše podaří, dáváme si pořádnou večeři, abychom další den mohli jít na vrchol, protože nebe je jasné, vypadá to, že nám vyjde počasí. Jediné, čím si nejsme jisti je cesta. Podle průvodce jedna vede zleva, na tu ale nemáme dostatek vybavení, druhá má vést zprava, ale tam jsou od pohledu obrovské trhliny. Nakonec to asi zkusíme středem a pak se dostat na pravý hřebínek, vypadá to schůdně, tak uvidíme, asi to bude dobrodružná cesta.

Hualcán – 3. den – vrcholný pokus, laviny, vichřice, znovu Laguna 513

Budíček o půlnoci, naposledy! Raduju se! Sbalíme věci a začínáme lézt. První dvě trhliny nemůžeme obejít, a tak musíme vlézt dovnitř a zase z nich vylézt. Pane jo, kdyby mě tak viděl teď někdo z práce, cítím se jako úplný horolezec. Následuje další slalom mezi trhlinami pod vedením Pankáče, já ho jen slepě následuji. V noci není orientace tak jednoduchá jako ve dne, takže se občas musíme vracet. Překonáváme dost chatrné mostky, nad propastí, která je hluboká až několik desítek metrů. Modlím se, abychom tam nespadli. Snažíme se ze středové části přelézt na pravý hřebínek, ale osud nám nepřeje. Několikrát se vracíme a zkoušíme to jinou cestou. Pokaždé narazíme na trhlinu, přes kterou to nejde. Nad ránem přicházíme k poslední trhlině, kde už není jiná cesta.

"Tady to už dál nejde, navíc už je dost hodin, nemá to cenu, jdeme dolů." Hlásí Pankáč.

Bez řečí přikyvuji. Jsem unavená a nemusím být na vrcholu za každou cenu, když to nejde, tak to prostě nejde. Otáčíme se a jdeme dolů. Jenže kudy? Pankáč má trasu nahranou v hodinkách, ale ty se zrovna rozhodli nespolupracovat. Snažíme se najít naše stopy a vrátit se zpět. Po krátkém bloudění je nacházíme a přes naše poslední sněhové kotvy slaníme dolů. Jen tak tak nám to vyjde. Vlastně vůbec netuším, jak bychom se dostali dolů, kdybychom vylezli až na vrchol. Už začíná svítat a Pankáč valí rychle dolů. Protože já jdu druhá a nejdu tak rychle, tak mě to neustále nutí brzdit a přepadávám dopředu. Dost hlasitě dávám najevo svůj nesouhlas. Pohádáme se, Pankáč chce být dole. Já to chápu, ale tím, že mě táhne jako psa na obojku tomu rozhodně nepřispěje. Přecházíme středovým údolí až k našemu stanu. Se sluníčkem přišel pořádný vítr a jsem ráda, že náš stan ještě stojí a že neuletěl. Leháme si do stanu a odpočíváme, když v tom rána jako z děla. Lavina. Vykukujeme ze stanu. Z hory padají obří kusy seraků a to přímo do míst ve kterých jsme před hodinou šli. Co pár minut se tato situace opakuje. Hrozný hukot, lavina, prach z laviny a pak tlaková vlna, která naráží na náš stan. Vůbec si nechci představovat, kde bychom nyní byli, pokud bychom došli až na vrchol. Třeba pod lavinou. Uff ta představa není vůbec příjemná, ale dopadlo to tak jak mělo. Zkusili jsme to, otočili jsme se a dobře to dopadlo. Mám z toho radost, ale raději budu až budeme úplně pryč z ledovce. Laviny padají čím dál častěji a necítím se moc komfortně. Odejít ale nemůžeme, protože je fujavice, ve které bychom ani nemohli sbalit stan. Vyčkáváme tak do odpoledne. Vítr se pak malinko uklidňuje a dovoluje nám sbalit stan a vyrazit dolů. Přicházíme znovu k Laguně 513, Pankáč chce jít dál, ale to odmítám. Vstávali jsme o půlnoci a jsem už úplně mrtvá a padám i na rovince.

Hualcán – 4. den – sestup, hot springs

Po ránu jsme se vykoupali v Laguně i když přístup k ní nebyl jednoduchý. Koula se vždycky jeden, aby ten druhý kdyžtak vytáhl toho prvního z vody, pokud by to bylo nutné. Pobalili jsme věci a vyrazili dolů. Na planině jsme potkali 2 turisty, kteří nám řekli, že je k bráně přivezl taxík a že na ně čeká, ale že se s ním určitě můžeme domluvit, aby nás zavezl dolů. Nadšeně souhlasíme. Nejsme s nikým domluvení a tohle nám ušetří hodiny cesty. Taxík je opravdu u brány a bere nás až k horkým pramenům. Chvíli místo hledáme, pak ale projdeme lehce pochybnou brankou.

"Jsou tady horké prameny?" Ptám se staršího chlapíka. Přikývne a kouká na nás.

"A kolik to stojí?" Dlouze si nás měří pohledem. Nevím, zda nás tam nechce pustit nebo zda jen přemýšlí kolik si má říct.

Asi vypadáme dost zuboženě a vyčerpaně, protože pak řekne: "2 soly za každého."

Snažím se nedát na sobě znát překvapení a rychle mu dávám peníze. Zavede nás k potoku, kde jsou 3 kamenné bazény s horkou vodou. Dva z nich pro nás vyčistí a pak nás nechá relaxovat. Nemůžu tomu uvěřit. Jsme zpět z hor, nic se nám nestalo, zaplatili jsme 12 korun za horké prameny a můžeme tady být klidně celý den. Jestli tohle není ráj, tak už nevím. Střídáme horkou lázeň se studeným potůčkem a odpočíváme. Po dvou hodinách už jsme slušně rozmáčení a rozhodneme se najít něco k jídlu. Ptáme se staršího chlapíka, kde se dá sehnat nějaké jídlo. Koukne na nás znovu zkoumavě.

"Stačí vám brambory a vajíčka?" Zeptá se.

No to zní přímo skvěle. Nemáme už nic k jídlu a jsme vděční za všechno. Takže nás nakonec ještě jeho rodina i pohostí brambory s vajíčkem a sladkou kukuřicí. Ukáže nám cestu ke colectivu a rozloučíme se. Přes dvě colectiva se dostáváme zpět do Huarazu.

Poslední den strávíme nákupy, pitím kávy, piva a jezením dortíků. Na letiště se dostáváme nočním busem a letíme zpět domů.

Nemůžu stále uvěřit, že se tohle stalo, že jsme strávili krásných 6 týdnů v peruánských horách, že jsme vylezli na několik hor mimo jiné na Alpamayo! Jsem strašně vděčná za tuto souhru náhod, díky které vznikla tato příležitost! A hlavně díky Pankáčovi, který mě vzal sebou.

Highlights

Sezóna: lezecká sezóna v Peru je od května/června do září

Letenky: Se spoustou přestupů, ale dají se sehnat z Prahy za cca 25 tisíc, doporučuji, pokud máte velké batohy cestovat např. s Turkish Airlines, kteří mají v ceně 2x25kg podpalubní zavazadlo.

Doprava na místě: můžete využít autobusy meziměstské, které jsou velmi pohodlné (Book bus tickets of the best bus companies in Peru | redBus). Ve městech pak jezdí tuktuky nebo colectiva. Jízdní řád nikde není, doporučuji se zeptat místních. Doprava je opravdu levná.

Jídlo: Ceny jsou v obchodech přibližně jako u nás. Většina místních podniků má obědní menu, kde si můžete dát polévku, jídlo a pití v přepočtu cca za 35 korun.

Ubytování: Doporučuji levné hostely případně airbnb, nejlevnější cena v Huarazu byla 200Kč za pokoj za noc.

Počasí: V jejich zimě tj. našem létě bývá většinou pěkné počasí a málo srážek. V horách samozřejmě zima, tak je potřeba myslet na nadmořskou výšku.