Třetí nejvyšší hora Německa a moje první použití maček

Plánů na první prosincový víkend bylo hned několik. Vše záleželo na počasí. Vzhledem k tomu, že sněhu moc není, tak jsme zavrhli skalpy a zvolili jsme pěší víkendovou tůru v Německu. Netušila jsem, co mě čeká, ale když jsem zjistila, že si mám přibalit návleky a mačky, tak jsem žádný lážoplážo výlet neočekávala. Plán byl jet kamsi na hranice Rakouska a Německa k Salzburgu, přespat u auta, v sobotu dát tůru na nějakou horu a přespat na horské chatě, v neděli dát tůru a tradá zpět domů.

ALE! V den odjezdu, jsme zjistili, že je chata z důvodu rekonstrukce zavřená! Tak padl návrh na spaní ve stanu. Jo, proč ne. Sice nemám teplý spacák, ale nějak se to udělá. Jsem pro každé dobrodružství.

V pátek odpoledne jsme vyrazili z Prahy a o půlnoci byli v Německu. Přespali jsme nakonec v autě, protože v noci pršelo. Tak snad nám vyjde počasí. Mám ráda pěší tůry, ale musí být hezky, kdo by se škrábal na kopec v totální mlze?! K čemu, když nejsou výhledy..

SOBOTA 1. 12. 2018

Po ránu, to ale na výhledy nevypadalo. Zataženo, mlha a mrholení. No počasí teda nic moc. V tomhle nemám chuť ani vylézat ze spacáku. Ale nedá se nic dělat, rychlá snídaně, batoh na záda a hurá na kopec. Jako musím říct, že takhle těžký batoh jsem asi v životě nenesla! Zajímalo by mě, kolik váží susp. váha je tak 50Kg, reálná možná 25Kg. Všechno by se ale mělo jednou vyzkoušet a tento víkend je testovací. Vypadá to, že poprvé budu spát ve stanu na sněhu, poprvé použiju mačky a cepín, poprvé zkouším relativně nové botky a poprvé nesu tak strašně těžký bágl!

Původní cíl na první den

Začínáme v 800mnm a další cíl je vylézt na chatu 1900mnm. Pohoda, stačí nám překonat jen 1100 výškových metrů. Původní plán byl vylézt k chatě - Watzmanhaus, odtamtud vylézt na kopec do 2300mnm a pak zpět k chatě a tam přespat. Další den přelézt Watzmanny a vrátit se k autu. Vzhledem k podmínkám, ale trasu lehce upravujeme. Libor - prošlapávač sněhu, hledač trasy, vařič vody a šířič dobré nálady, tu byl už v létě a prý je o kus výše nad chatou ještě nějaká bouda, kde bychom mohli přespat a další den se pokusit o přechod Watzmannů. Tak měníme náš plán. Dnes vystoupáme do bivaku na Hocheck což je ale 2650mnm. Asi správné rozhodnutí no, ale znamená to, že nastoupáme za den přes 1800 výškových metrů..

Cesta k chatě Watzmannhaus je pohodová - stoupání, po kotníky sněhu, zalepený puchýř na patě, srnky, lehce mi mrznou nohy ale! Začíná se trochu vyjasňovat! U chaty už je poměrně dost sněhu a jsme tu okolo 2 hodiny. Ukazatel ukazuje nahoru ještě 3 hodiny. Tak to vypadá, že půjdeme za tmy. Ještě, že jsem si nezapomněla čelovku. Nasazujeme návleky a stoupáme dál, sněhu je nad kotníky, ale naštěstí je před námi vyšlapaná cestička, zřejmě tu někdo šel. Po pár minutách, ale stopy ve sněhu mizí a my jsme odkázáni jen sami na sebe. Já teda na Libora, který cestu prošlapává. Kam? No přece nahoru. Vůbec to neutíká. Střídají se úseky ve sněhu, kde je každý krok těžší a po kamenech, které se sypou dolů. Jsem moc ráda, že jsem si vzala hůlky, které mi pomáhají ve výstupu.

"Ještě kilometr a jsme tam." Křičí na mě Libor. Hmm, to jsem teda šťastná. Po chvilce nastává další novinka. Bereme si mačky. Zkoušela jsem si je přidělat doma na boty, šlo to celkem snadno. Trochu jiné to je uprostřed kopce, kde je fakt kosa a snažíte si zkřehlýma rukama nandat pásky kolem bot a přitom se neskutálet z kopce. Mám dvě varianty uchycení maček. Nevím, která je správně. Obě drží. Tak jedna varianta pro jednu botu a druhá pro druhou. Večer to vyhodnotím. Netušila jsem, že se dá s mačkama chodit i po skále i po sněhu. Další novinka. "Ještě kilometr a jsme tam." Slyším znovu od Libora. To snad ne? Vždyť to říkal před půl hodinou... Už toho mám plné pohorky, ale pak se otočím za sebe a vidím ty výhledy. Ať už je to namáhavé jak chce, ať mi mrznou nohy, ale ty výhledy, no to je nádhera. Pod námi se vytvořila peřina z mraků, ze které vykukuje pouze pár sousedních hor. Ta naše, na kterou stoupáme, je mezi nimi nejvyšší. Přijdu si, jako když lezu na korunu světa, na Everest. Hned se mi jde o fous líp. Vzhledem k našim těžkým batohům jen nevím, kdo z nás je Hillary a kdo Tenzing. 

Kvůli tomu na ty kopce lezu!

Libor je víc a víc přede mnou. Už vzdal snahu zdvořilostně se ptát, jak jsem na tom. A dobře udělal. Začíná se stmívat a nám schází ještě kus. Ten kopec je snad nekonečný. Měním strategie. 5 kroků vydýchat a jít dál. 10 výškových metrů, vydýchat a jít dál. Počítat si do desíti a jít dál. Prostě hlavně jít dál. Pak ale konečně uvidím kříž. To už je ono? No konečně posledních pár kroků se doslova doplazím, nemám sílu se znovu zvedat, tak lezu po čtyřech. Vyřízená, ale když se podívám kolem sebe! Ty hory. Ty nádherné, zasněžené hory kolem nás, to je prostě nádhera. Stálo to za to! Chvíli se ještě kochám výhledy, jen škoda, že nemám lepší foťák a na fotkách by nic nebylo vidět. Pak se jdu schovat do bivaku.

Bivak

Jistě se ptáte, co to je. Bivak - no je to taková budka, chatička. Je tu svíčka, stůl, a prkna na přespání. Celkem pěkné a dobře utěsněné. Moc sem nefouká, i když je venku -12 stupňů. Uvaříme si večeři a čaj skoro nic jsem za dnešek nevypila a nesnědla, na tohle jsem se těšila. Mám lehce zmrzlé nohy, hlavně tu levou nemůžu úplně zahřát. Mám na sobě skoro všechno oblečení a doufám, že neumrznu. Jdeme spát.

NEDĚLE 2. 12. 2018

Spaní ve 2650mnm. Noc byla dlouhá. Neustále fičel vichr z hor, naštěstí nám to ale neodneslo chalupu jako Cimrmanům a bolela mě hlava. Pětkrát jsem zaznamenala, že se mi něco zdálo, z čehož jsem usoudila, že jsem alespoň chvilku usnula. Už jsem se ale těšila, až bude konečně ráno. Celou dobu jsem přemýšlela, co budeme dělat zítra. Ve 13h má sněžit, to nechceme být nikde nahoře. Celou noc fučí vítr, tak to asi dál nepůjdeme. Takže se ráno probudíme a půjdeme zpět dolů. Malinko jsem se radovala, protože mě bolí snad všechno, budu nevyspalá, bude zima a hlavně je tu dost sněhu.

Naše cesta po hřebeni

Situace ráno byla ale poněkud jiná. Vítr nefoukal a bylo jasno. Rozhodnutí bylo jasné, jdeme dál. Uvidíme, jak to půjde a když tak se otočíme. Bereme si i sedáky a mačky. Ještě pár fotek z východu slunce a jdeme na to. Cesta-necesta vede přes hřeben hor. Někde jsou natažená lana, někde ne, občas člověk leze po čtyřech, občas po skále, občas se klouže po zadku jako na bobech a občas i jde. Vůbec nad ničím nepřemýšlím. Mrznou mi nohy. Dolů nekoukám. Jen správně položit jednu nohu, tak aby neujela a pak druhou a tohle opakovat. Chybný krok by znamenal skončit dole v údolí. Riziko neberu v potaz, soustředím se, jdu a tečka. Natažená lana jsou k ničemu, rukavice mi na nich kloužou, jako bych se nedržela vůbec. Zasekávám mačky do ledu a lezu po skále, jako nějaký horolezec. Cesta je ale nádherná. Občas je tu místo jen na dvě nohy a na jednu stranu je sráz a na druhou také. Paráda. Po hodině vylezeme na nejvyšší vrchol Watzmann Mittelspitze 2713mnm. Unavená ale spokojená. Další vrchol je hodně daleko. Tak tam snad nejdeme?! Nakonec vzhledem k blížícím se černým mrakům se sněhem se rozhodneme vrátit. Ještě pár fotek na vrcholu a zase stejnou cestou zpět.

Watzmann Mittelspitze 2713mnm

U našeho bivaku si dáváme sváču a čaj. "Tak už ti můžu říct pravý důvod, proč jsme si brali ty sedáky." Říká Libor. "Kdyby se něco stalo a museli pro nás přiletět vrtulníkem, tak aby nás mohli naložit, bez sedáku to moc nejde." Tak to je snad lepší tohle před výstupem nevědět. 

Mrznou mi nohy, hlavně ta levá. Teď ještě cesta dolů. Člověk by řekl, že bude lehčí než nahoru, ale chyba lávky. Dolů je to mnohem horší. Nohy se mi viklají na všechny strany. Pod sněhem člověk neví, kam stoupá, takže buďto zapadne po kolena nebo šlápne na skálu. Jde to hrozně pomalu. Padám čím dál častěji. Nesnažím se stíhat Libora, ale nějak jít. Bolí mě pekelně levá noha. Padám obličejem do sněhu. Sakra. Nadávám na všechno na počasí, na boty, na mačky, na skálu, na sníh. Jdu dál. S každým pádem si připomínám citát, který jsem viděla na facebooku - Fall down 7 times. Get up 8! Kdyby jenom 8krát!! Citát bych předělala na 20-30krát a to už je něco znovu se zvednout. Padám každým druhým krokem. To už fakt nejde. Beru si hůlku a to je moje záchrana. Větší váhu dám na ruce a ty mě drží nad sněhem. Přicházíme k chatě Watzmannhaus. Konečně odtud by už měla být cesta prošlapaná. Dáváme si sváču a horkou vodu. To je snad jediná výhoda, že když je sníh, tak sebou člověk nemusí nosit vodu, stačí mu pouze rozehřát sníh. Pak už jen zdlouhavá cesta dolů k autu, kam docházíme při setmění.

Krásný výlet, zase jsem se zvládla maximálně vyčerpat. Ale zároveň načerpat spoustu nových zkušeností s mačkama, s výstupy, odnesla jsem si také spoustu modřin, bolavých svalů a bohužel také zkušenost s omrzlinami. Palce na nohou mám oteklé a červené, kůže je lehce necitlivá. Tak to snad nebude tak hrozné říkám si na začátku. Další dva dny se to zhoršuje, otok je větší a necitlivost také, ale nakonec to přežiju bez puchýřů a týden po výšlapu už je to lepší, začínám mít roupy a plánuju další výlety.

Poučení pro příště a pro ostatní. Nezanedbávat první příznaky omrznutí. Hodně pít. Zahřát si omrzlé části těla a vzít si aspirin. Ani pro ten nejkrásnější výhled nemusíte přijít o prsty.