Stopem do Benátek

28. září připadlo na čtvrtek a tak vznikl nápad podniknout něco na prodloužený víkend. Protože jsem v létě poprvé stopovala a začalo mi to chybět, tak jsem přemluvila svou kamarádku Míšu, aby jela se mnou někam stopem. Otázkou bylo kam? Pouze na 4 dny. V létě jsem stopovala po severu Evropy, tak jsem navrhla jih a to, Itálii. Míša byla pro a protože ani jedna z nás nikdy nebyla v Benátkách, tak jsme se rozhodli jet tam. A aby toho nebylo málo, tak jsem chtěla ještě na Gardu, vždyť to je přece kousíček. 

Čtvrtek 28.9. 10:00

Udýchaná, zpocená, nevyspalá a unavená sedím na Opatově a čekám na Míšu. Proč nejsem po ránu svěží? Protože jsem se s bratrancem včera v jedenáct večer vrátila ze Sardinie do Polska, pak jsem jela 2 hodiny autem do Černé Vody, 2 hodiny spánku a pak cesta vlakem do Prahy, přebalit baťohy a směr Benátky. Pro někoho možná uspěchané, ale žijeme jen jednou a je potřeba si to užít. 

Míša má LEHKÉ zpoždění a nemá bombu. No co, nějak to přežijem. Dojedeme autobusem k benzínce za Prahu směr Brno, vezmeme ceduli s nápisem ČB a čekáme. Nestojíme ani 10 minut, když k nám přijde chlapík středního věku, že jede někam k Táboru a jestli nechceme svézt. To šlo docela rychle. V autě má dvě děti školou povinné. Jízda probíhá skvěle, až na zácpu, která se táhne už od Prahy. No jo, prodloužený víkend a pražáci vyráží pryč. Cestu si krátíme různými hry jako je třeba jednovětný příběh a člověk se nestačí divit, jak jsou ty děti kreativní. Od psa Alíka se dostáváme až k princezně, která jede autem a protože nemá střechu, tak si tam natáhla kůži z kozy. Z toho by byla dobrá kniha. Po 4 hodinách cesty ale vystupujeme a jedeme dááál.

Do Českých Budějovic nás vezme jedna slečna, bez zpětného zrcátka. Je tu cejtit tráva. Naštěstí bez komplikací vystupujeme. Ani ne 5 minut a hned další tentokrát kamion. Nemám je ráda, člověk pak jede hrozně pomalu. Ale je to Míši první jízda kamionem a navíc nás vzal až do Rakouska. Bohužel musí mít 20 minut pauzu tak zastaví na benzínce a prý když počkáme, tak nás vezme až za Linz. Sebevědomě odcházíme, přece nebudeme čekat 20 minut! To někoho stopneme! Po dvaceti minutách se vracíme zpět ke kamionu a jedeme směr Linz. Vysadí nás na benzínce a jdeme jen pár metrů, když za námi přibývá holka, že viděla že máme v ruce ceduli (ani jsme ještě nezačali stopovat!) a že jedou až na jih Rakouska, tak že se můžeme svézt s nimi. Člověk by řekl jak je to stopování jednoduchá věc. Ani nemusíme stopovat a lidi za námi chodí, že nás chtějí svézt. Moc příjemnou jízdou se dostáváme ve čtvrtek večer na benzínku na jih Rakouska. Odtud chceme směr Itálie. Nikdo nestaví. Od jednoho kamioňáka dostáváme aspoň sladký koláč. Protože je venku celkem kosa, tak se snažíme zahřát na benzínce. "Kam jedete?" ptá se česky mladý sympaťák. V tu chvíli by mě ani nenapadlo, že za měsíc to bude můj stopovací parťák v Norsku. Stopuje teď s kamarádkou z Plzně a mají namířeno na Triglav. Asi půl hoďky si s plzeňáááky povídáme a střídáme se kdo se půjde ptát řidičů. Nakonec máme štěstí my a díky Míši znalosti němčiny odjíždíme jako první. Vzal nás Ital, který převáží noviny. Ptá se jestli máme v pořádku papíry, na imigranty snad nevypadáme a navíc jedeme opačným směrem, tak nás nakonec vezme. Bohužel umí jen německy, tak já na chvíli usínám a konverzace je na Míše. 

Pátek 29.9.  02:00 Itálie

Konečně Itálie! Ve dvě ráno odcházíme z benzínky na blízké pole a stavíme stan. Máme půjčený od kamaráda opravdu perfektní stan, který je velmi skladný. Není to ovšem typický stan, tak nám trvá asi hodinu než zjistíme, že máme stan obráceně! No co byste chtěli po celém dni stopování ve dvě hodiny ráno. Nakonec se nám to podaří a jdeme se trochu prospat. 

9:00

Vrrrrrrr. Vrrrrr. Vrrrr. Budí nás podivné zvuky, vykoukneme ze stanu a vidíme kombajn, který sem jede. Naštěstí Italové nejsou raní ptáčata a přijel až v devět. V rychlosti balíme věci a stan. To co nám v noci trvalo skoro hodinu, dnes máme sbalené za 15 minut. Dnes máme skvělý den chybí nám jen 100 km do Benátek. To budeme mít za chvíli, říkáme si a ani nevíme, jak se v tu chvíli strašně mýlíme! 

Dojdeme na benzínku, kde nás včera vyhodil ten Ital a začínáme stopovat. Za 10 minut, jsou u nás policajti. Zjišťujeme, že v Itálii se nesmí stopovat na benzínkách. Oukej, schováváme cedule a čekáme až odjedou. Za chvíli stopujeme vesele dál. Kousek nás vezmou dva chlapíci, každý má jedno auto, jezdí jako konvoj s auty s nadměrným nákladem. A my se s Míšou musíme rozdělit, velice neradi to děláme, nakonec vše proběhne v pořádku a jsme na další benzínce. A historie se znovu opakuje: stopujeme, policajti, čekáme, stopujeme, policajti, čekáme. Nechápu, jak je možné, že se ti policajti tak rychle objeví. Je pravdou, že působíme dosti výstředně. Na benzínce u dálnice dvě holky s baťohy, bez auta. A vysvětlujte jim, že tam nestopujete. Nakonec to vzdáváme a jdeme z benzínky pryč na ulici, kde projede asi 1 auto za 10 minut.. Stále to nevzdáváme a s nápisem Venice čekáme. Nakonec se dostaneme až k nájezdu na dálnici, tam oproti benzínce stopovat můžeme. Další hodina míjí a nic. Jsem dost otrávená. Chybělo nám dnes jen 100 km! A teď jsou už dvě hodiny odpoledne a my jsme se posunuli asi o 40 km. Blik! Spásná myšlenka. Došlo nám, že do Benátek jezdí jen turisté a ti jsou na dálnici. My stopujeme na vjezdu na dálnici, kde jezdí jen místní. Místní nejezdí do Benátek a proto musíme změnit název města na ceduli - Mestre. Město na pevnině, z něj vede most do Benátek. Náš nápad byl přímo geniální, hned druhé auto nám staví! Jen si nadávám, proč nás to nenapadlo dřív! Veze nás sympatický Ital co moc neumí anglicky, Jede sice do Padovy, ale nakonec nás jen tak hodí až do Benátek. Hurá!

15:00 Konečně Benátky

Tak jsme se dočkali! Konečně jsme v Benátkách! Pozdě, ale přece. Ale co teď? Stan tu večer nepostavíme, možná by se divili kdybychom zakempili na náměstí Svatého Marka. Riskovat to nebudeme a kupujeme lístek na večer na vlak. Kam? Pryč z Benátek, někam za Veronu. A máme tak asi 4 hodiny času si prochodit Benátky. Je to tu přesně takové jak jsem si to představovala. Malebné uličky, kanály, gondoly, turisté. Protože cestujeme lowcost, tak přece nebudeme utrácet za mapu, načež se několikrát ztrácíme. Je to opravdový labyrint. Nakonec projdeme Benátky z jednoho konce na druhý a stihneme si i posedět na drinku a ještě se vrátit zpět. Můj celkový dojem? Jak říká Míša, je to jako rybník bez ryb. Město je pěkné, i když se pomalu začíná rozpadat, popraskané omítky a padající domy stojící na promáčených pilotách jsou na každém kroku. Ovšem krom turistů tu moc místních není. Je to trochu taková šaškárna pro turisty, vybydlené město. Myslím si, že by to člověk vidět měl, své kouzlo tohle město má, ale stačí na to jeden/dva dny. 

Benátky

Večer jsme přejeli vlakem do malého městečka za Veronou a hledali nějaké neobydlené místo na náš stan. Od nádraží nás někdo sleduje, dost podivný chlapík. Abychom ho zmátli měníme směr a nasazujeme závodní tempo. Asi to vzdal. Oddechneme si. Mapa v mobilu nás žene stále nahoru na kopec. Uskakujeme jedoucímu autu a... Nacházíme přímo perfektní místo, teda Míša nachází. Hned vedle silnice o pár metrů níž je takový krásný plácek. Hotové visuté zahrady Semiramidiny. Zase za tmy, tentokrát rychleji a zkušeněji stavíme stan a dobrou noc.

Druhá noc ve visutých zahradách

Sobota 30.9. 09:00

Tak dnes jsme se vypravili na Gardu. Poměrně rychle přes pár stopů jsme se dostali k jihovýchodnímu cípu Lago di Garda. Protože podél jezera vede jedna silnice, tak kohokoliv jsme stopli, tak jel naším směrem a to na severní okraj jezera.  Užili jsme si vyhlídkovou jízdu se zastávkami ve vesničkách, procházkách po hradbách až jsme se dostali do Torbole. Tady asi bude obtížné najít místo na spaní, naštěstí nám jeden řidič doporučil kemp Europa. Tak to jdeme zkusit. Ceník na dveřích kempu není jednoznačně napsaný, tak se jdeme zeptat dovnitř. Uvnitř sedí nerudný stařík a náš rozhovor probíhá asi takto:

"Dobrý den, můžeme se zeptat kolik stojí jedna noc pro dvě osoby se stanem, bez auta?"

"Je to napsané na dveřích. Neumíte číst?" Odsekne.

"Tam není napsané kolik stojí místo na stanování bez auta."

Vražedný pohled. "27 euro"

"Celkem? Za jednu noc?"

Vyčítavý pohled. "Ano." Odseknutě.

"Můžeme platit kartou?"

"Ne." Naštvaně s protočením očí. "Bankomat je ve městě."

"Můžeme se zeptat kde je kuchyňka?"

"COŽE?" Vyštěkne.

"No kuchyňka, potřebovali bychom si umýt nádobí"

"Tady nic takového není. Nashle."

"Ještě něco, zítra odjíždíme v 7 ráno, ale vrátnice je tu otevřená od 7:30. Můžeme se s vámi domluvit a čip někde nechat?"

"Vyloučeno! Otvíráme v 7:30 dřív odjet nemůžete!" Nekompromisně nám sděluje.

"Ale, ale, ale nám letí zítra letadlo a musíme to stihnout. My prostě v sedm odjedeme!" Vytasí na něj Míša.

"Za hodinu přijde moje kolegyně, domluvte se s ní." Vzdává to recepční.

Teda kdybychom tohle věděli, tak se tady rozhodně neubytujeme. Kemp je krásný, hned u jezera i umývárka tu je i když nám jí pán zapíral, ale ten lidský přístup! O hodinu později se vracíme za jeho kolegyní, abychom se domluvili na zítřejším odjezdu. Pro srovnání jak vypadal náš druhý rozhovor:

"Dobrý den, zítra odjíždíme v 7 ráno, ale vrátnice je tu otevřená od 7:30. Můžeme se s vámi domluvit a čip někde nechat?"

Od pohledu milá paní s úsměvem. "Ale jistě, to není žádný problém, cedulku od stanu s čipem hoďte do schránky. Potřebujete ještě něco?" Vstřícně se ptá. 

"Můžeme zaplatit?"

"Ano na jednu noc to je 20 euro."

A naše pocity po tomhle rozhovoru? To je ale skvělý kemp a na tak dobrém místě! A i lidi jsou tu hrozně hodní, sem bych hned jela znova! Aneb jak málo stačí ke zpříjemnění pobytu. 

Odpoledne se jdeme projít kolem Gardy, já samozřejmě nevynechá možnost vykoupat se. Jezero je to opravdu obrovské. Není vidět na druhý konec, připomíná moře. Dáváme si italskou zmrzku a protože jsme dnes konečně sehnali tu bombu na vaření! Tak si vaříme i několik chodů jídla a vína a užíváme si krásný večer bez stresu abychom našli místo na stanování nebo abychom postavili po tmě stan.

Lago di Garda

Neděle 1.10. 8:00

Dnes máme pouze jediný cíl a to dostat se zpět domů. Protože ráno prší, tak čekáme hodinu než nás někdo vezme. Máme ale štěstí, protože se dostaneme do Prahy pouze třemi stopy! První nás vezme Ital kousek k Brixenu. Diví se, že známe takové malé městečko v Itálii, za což samozřejmě vděčíme našim učitelkám na literaturu. Druhý stop nás vezmou manželé z Německa, kteří se vracejí domů po dovolené a mají před sebou asi 1000 km. Protože se jim líbíme, tak nás berou až k Mnichovu. Tam čekáme na benzínce na další auta. Dlouho se nic neděje, všichni co nám staví jedou do Mnichova, což mi nechceme, víme jak je těžké se vymotat z centra města pryč, raději do něj vůbec nezajíždět, a tak čekáme dál. Když tu náhle u nás zastaví auto s kajaky na střeše. "Kam jedete?" ptají se nás česky. Tak tomu se říká klika! U Mnichova si stopnout tři borce z Hradce. Takže directly až do Prahy. Domů dorážíme už v šest hodin. Skvělé zakončení nabitého víkendu. A kam pojedem příště?