OBPH 2019

ANEB jak si NEorientační NEpražská NEběžkyně a NEhorolezkyně užila/přežila Orientační Běh Pražských Horolezců (OBPH)

Už dva roky jsem přemýšlela nad OBPH, ale vždy mi do termínu něco vlezlo. Letos jsem se o tom zmínila s předstihem kamarádce Marušce, která na žádnou výzvu neřekne NE a tak to nějak dopadlo, že jsme se přihlásily. Kvůli předchozímu výletu na Faerské ostrovy jsem to vůbec neřešila a až den před startem jsem začala zjišťovat, o co vlastně jde.
"Umíš vylézt na hladký strom?" Píše mi Maruška a já začínám mít pocit, že jde do tuhého.
"Ne, nikdy jsem to nedělala." Odpovím a hned googlím na lezci.cz jak na to.
A hned vím, že tenhle závod bude zajímavý.A co to vlastně je?
OBPH je dvouetapový závod. První etapa je na 4 hodiny v pátek v noci a je to čistě jen orienťák. Druhá etapa je 8 hodinová v sobotu a je to orienťak s tím, že kontroly jsou umístěné tak, že člověk musí využít své horolezecké znalosti k jejich zdolání. My jakožto amatérské příležitostné lezkyně, žádné znalosti nemáme, tak budeme improvizovat.

V den startu ještě kupujeme buzolu a smyce, ani jedno jsme nikdy nepoužily, ale všechno je jednou poprvé! V půl šesté už čekám na Marušku na Černém mostě. Maruška zodpovědně řídí a já po cestě googlím vylezení na strom a lehce se stresuju prohlížením fotek z minulých ročníků. Jako vždy a všude přijíždíme na místo asi půl hodiny před startem.

Pátek - Noční závod

Převléct se, postavit stan a ve 20:00 vyrážíme! Do ruky dostáváme mapu. A přichází první problém. Kde se vlastně na té mapě nacházíme?? Asi po 10 minutách konečně (SNAD!) nacházíme, kde vlastně jsme a vybíháme. Maruška si vzala do ruky mapu. První kontrola. "Tady - jeden, dva, třetí barák a zatočit doprava." A jsme v lese. Zmateně pobíháme sem a tam. Kolem některých lidí proběhneme třikrát. Ti si musí myslet, že jsme úplně ztracené. A taky že jo! Pak se ale konečně zorientujeme a po 30 minutách od začátku nacházíme první kontrolu! Uff. Snad to půjde líp. Neklademe si vysoké cíle. Stejně jako při lezení, kdy cíl je třetí preska, tak tady budeme rády za tři kontroly. Hlavně přežít a neztratit se. Další tři kontroly v kopci nacházíme rychle, asi díky vysoké koncentraci světlušek pobíhajících okolo.

Tak co teď? Půjdeme po silnici - jistější varianta nebo to střihneme lesem - pro nás hodně nejistá varianta? Musíme trochu riskovat a tak to stříháme lesem a hle! Jsme tam, kde jsme si myslely, že budeme a nacházíme další 2 kontroly! Fantazie. Dobíháme do vesnice, další kontrola je uprostřed jezírka. Několik dvojic je u něj a svléká se. Je tam po kolena vody. Vteřinu mi trvá rozhodnutí. Na tohle nemáme čas, řeknu si a k velkému překvapení ostatních dvojic vběhnu do jezírka ke kontrole. Stejně prší a mokrá už jsem. Vcelku rychle odlovená kontrola. Pokračujeme dál a potkáváme dvě starší paní s mapou v ruce. Rozhodně si zasluhují obdiv. Mohlo jim být klidně přes 70 a to tady takhle šaškujou v noci. Takže žádné výmluvy. Klobouk dolů.

Dalších pár kontrol nacházíme vcelku rychle no a co teď? Nějak nám to jde a máme asi ještě 2 hodiny čas. Rozhodneme se jít ještě na nějaké kontroly! Všímám si na mapě podivných značek, které vyhodnocuji jako elektrické vedení. Supr orientační bod při přeběhu louky ve tmě. A je tu další úskalí, na kontrole je napsáno jděte 400 kroků na azymut 220°. Já jsem ztracená, vůbec netuším jak to udělat, ale mám Marušku, která se tohle v autě naučila. Nastaví buzolu na azymut co chceme a... no fakt jame to našly. Neuvěřitelné. V následné euforii se lehce ztratíme u hraničního kamene, ale vedení nás zase zavede na správnou cestu. Nacházíme poslední kontrolu a koukám na hodinky. Jeej už je 23:38! To znamená, že máme asi 20 minut na návrat! Ale jak se odsud dostaneme, jsme uprostřed lesa! Naštěstí už jsme se něco naučily a tak zorientujeme mapu. "Musíme jít směr jihovýchod." Říkám a přitom ukazuji na jihozápad. To je fuk, co to je, je to prostě ten směr od jihu doprava! Držím buzolu a běžím a modlím se, abych běžela dobře. K mému překvapení vybíháme na louce. Nechápu, jak jsme to trefily. Závěrečný sprint do cíle nás stojí jen 2 minuty přesčas, což znamená odečtení 10 bodů. I tak je to úspěch, hlavně že jsme se vrátily! Oslavíme to 2 pivama a jdeme spát, přeci jen nás zítra čeká ještě denní etapa!

Sobota - Denní etapa

Prší a fouká. Ideální počasí na lezení a běhání venku! Co nejdéle zůstáváme ve stanu a učíme se na laně vázat prusíky. Dnes bude vidět, tak to nebude tak o orientaci, ale spíš o získávání kontrol. Stanovily jsme si pravidlo, že se budeme střídat ve sbírání kontrol, tak abychom si každá užily nějaké to dobrodružství.

Vysmáté na startu

Start není tak těžký jako v noci. Už víme, kde přesně jsme! Spíš vůbec netušíme, jak naplánovat cestu. Je celkem 90 kontrol, které jsou různě bodově ohodnocené. Nejsme nejrychlejší, ale asi za půl hodiny naplánujeme trasu a vyrážíme. Jdeme stejným směrem, jako včera. Prvních pár kontrol tak nacházíme jednoduše. První kontrola na spadlém stromě. Marušaka začíná. Stoupne si mě na ramena a je to. Poměrně rychle odloveno. Další kontrola krátký provazový žebřík na strom, to je pro mě, pohodička. Další kontrola je na skále, která je oblá. Je to písek a kdyby nebylo mokro, tak je to v pohodě, ale jsou to trochu bojové podmínky. Maruška musí vyžížalkovat za mé asistence nahoru. Jedna, druhá bota, jsme sehraný tým. Běžíme dál. Tak a teď zase azymuty. Tak to je Marušky práce. Nakládáme si pytle s kameny na záda a musíme najít celkem 4 kontroly pomocí azymutu. Tři jsou bez problému, ale tu čtvrtou nakonec také objevíme. Po každé kontrole se těším na tu další, co tam zase bude vymyšlené. Každá kontrola je jiná a jedinečná. Kontrola s názvem ferata vypadá zajímavě už podle názvu. Dobíháme pod strom. Je tu moc lidí. Strom může mít tak 15 metrů a jsou tu natažená lana až do koruny. Paráda. Tři borci se s tím pachtí. Prší a klouže to. Tak na to prdíme, to bychom čekaly celou věčnost. Raději chvilku počkáme u dalšího stromu. Je tu žebřík z klád a provazů na větev tak 8 metrů vysoko a pak po větvi se člověk musí nějak dostat ke kontrole. Sledujeme závodníky před námi. Někdo se pečlivě jistí, někdo na to kašle. Vezmu si odsedku (karabinu na smyci) do které se kdyžtak cvaknu. Nahoru se jistím pro jistotu, že jo. Po větvi se po dvou, po čtyřech a po zadku nějak dostanu ke kontrole. Hurá, je cvaknuto. Posilněná adrenaline rychle jdu zpět už bez jištění. Vyslechnu si pochvalu dalších čekajících závodníků. Byla jsem rychlejší, než ti přede mnou. Spokojenost a běžíme dál. 

Probíháme kolem kontrol u skal. Je mokro, chvíli prší, tohle nemá cenu. Vzdáváme kontroly na skalách i když jsou za hodně bodů, to musíme na příště natrénovat. Další kontroly musíme najít podle fotek, poměrně jednoduché pro mě, čekám na místě a Maruška obíhá skálu s obrázkem v ruce. No jak říkám, jsme sehraný tým. Další zastávkou je občerstvení, už ani nevím co tam bylo, jen vím, že jsem toho vypila a snědla hodně! Bonusové body získáváme na slacklině. Klepou se nám sice nohy, že na ní sotva stojíme, uděláme pár rychlých kroků vpřed a padáme, ale naštěstí i to se počítá! 

Posilněné a dobře naladěné jdeme na další nedalekou kontrolu. A sakra. Provazový žebřík, to je snad moje prokletí. První žebřík je 5 metrů od země kolmo nahoru, další je šikmo nahoru dalších 5 metrů a poslední je hodně prověšený dalších 5 metrů nahoru. Před náma je pár dvojic a nahoře jsou 2 lidi. Jedna holka se tam zasekla a kluk za ní leze aby jí dal lano a ona slanila dolů. Záchranná mise. A sakra zvažujeme, co je takticky výhodnější. Nakonec počkáme. Jdu na to. Mám 2 odsedky a prusíky. První 2 žebříky jsou v pohodě. Třetí žebřík je dost vysoko a hlavně je prověšený. Cvakám si odsedku do žebříku a na lano vedle prusík, aspoň využiju to, co jsem se naučila ráno ve stanu. Pár kroků je v pohodě, pak se ale žebřík se mnou otáčí a já visím pod žebříkem. Kape na mě voda. Vyshybuju nahoru. Vidím dole Paďase, jak probíhá kolem. Bože, já tu snad umřu. Nesmím vypadat jako bábovka. Vylezu nahoru. Mrznou mi ruce. Jedna karabina se mi zasekla do žebříku a nejde vyndat. Kašlu na to nechám jí tu. Furt visím pod žebříkem. Shazuju rukavice. Jsou úplně durch. Teď ještě cvaknout kontrolu. Skoro jsem ten papír upustila, to snad není možný. Cvaknuto. A co teď. Jak s prusíkem dolů? Nemám už sílu. Rozvazuju ho a budu jen na odsedkách. Visím pod žebříkem, netuším jak se dostat nad něj. Ruce mi už nedrží, tak se držím za lokty a kolena, jako had jsem obmotaná kolem žebříku. Je mi líto těch lidí co čekají dole. Už nemůžu. Chce se mi brečet. Zase běží dole Paďas, prý si večer dáme paňáka. Zatnu zuby a posouvám se dál. Uff už jsem na první větvi. No konečně už jsem vysvobozená. Další dva žebříky už se nejistím vůbec hlavně dolů. Maruška je asi taky ráda, že jsem dole. Musela jsem tam být šíleně dlouho. Omlouvám se čekatelům beru toast jako odměnu a běžíme dál na odpočinek není čas! Tohle bylo ale peklo.

Maruška leze pro kontrolu

Ještě že je teď na ředě Maruška. Kontrola je zase na spadlém stromě. Já mám dnes asi žebříky a Maruška stromy a skály. Je to pěkně vysoko. Maruška zkušená horolezkyně si nebere ani smyci. Na co, že jo. Obezřetně se posouvá a úspěšně odlovuje kontrolu. Chvíli zase běžíme. Orienťák ve dne je fakt mnohem jednodušší. Nevím, proč s Maruškou běháme jen ty noční. Další kontrola. Větev a na ní visí lano. Hmmm, jak na to? Mohla bych zkusit Marušku vytáhnout nahoru. Zkoušíme to, ale bezúspěšně. Přeci jen lano je dynamické. Tak co teď? To by možná šlo s těma prusíkama. Udělám si jeden prusík a do toho si stoupnu a druhý a do toho si sednu. Paráda. Funguje to! Docela rychle to jde nahoru. To je zážitek! Běžíme dál další kontroly jsou zase někde na stromech nebo ve výškách, ale už nám to nedělá problémy. Pak se ale začne smrákat. Protože jsme měly start později dopoledne, tak poběžíme část za tmy. A hned zjišťujeme, že to není dobré. Máme najít bunkry a vzhledem ke tmě a mlze nevidíme ani 2 metry před sebe. Trochu nadáváme, že to není fér, ale co se dá dělat. Zbývá nám hodina a půl do konce. Běžíme k rybníčku. Ještě jedna kontrola pomocí azymutů. Jděte 300 kroků. Pak další cedulku. Jděte 200 kroků. Pak další jděte 150 kroků. Docela se to protáhlo a my obíháme celé pole! Sice jdeme přesně pod Marušky vedením, ale trvá to šíleně dlouho! Tak jo, rybníček a pak fofrem zpět. Kontrola se jmenuje: Suchou nohou. Kontrola je uprostřed jezírka. No co teď? Asi by tu měl být provaz a my bychom jí měli přitáhnou k sobě. Je tma a nic nevidíme. Na hledání není čas. Bleskurychle se svlíknu a jdu do vody. Brrrr. To je ledárna. Sotva dýchám. Plavu ke kontrole. To je jak na severním pólu! Rychle obléct. Máme už jen 30 minut. Běžíme. Ale nevíme kam. Musíme přes louku. Běžíme, jako by šlo o život. Škoda, že jsme si vzaly jen jednu čelovku. Nebo možná štěstí, že máme aspoň jednu! Čelovou svítím před sebe a vidíme oči. Krávy. Nevadí běžíme dál. Snad je moc nevyrušíme. Myslíme si, že jdeme správným směrem, ale po pravdě vůbec netušíme, kde na mapě jsme. Nebo jsme mimo mapu? Nevíme. Nakonec doběhneme k hlavní silnici a podél té běžíme až do cíle. Máme hrozné zpoždění, odečetli nám hrozně moc bodů za pozdní návrat, ale nám to nevadí! Nezáleží na pořadí, ale na tom, že jsme si to užily, že jsme se překonaly a že jsme to nevzdaly! Byl to fantastický zážitek na který, podle obrovských modřin všude po těle z lanovýho žebříku, budu ještě dlouho vzpomínat. Stejně se ale těším na příští rok!