Norsko stopem se ségrou

Spousta mých kamarádů má děti. Já nemám děti a ráda cestuju.

Často mi někdo říká:
"Joo, užívej si to cestování, až budeš mít děti, tak už nebudeš moct cestovat."

Osobně si myslím, že i s dětmi se dá cestovat a tudíž tohle tvrzení je podle mě blbost. Jasně, je to trochu jiné, ale i tak se dá zažít dobrodružství. K vánocům jsem dala své desetileté ségře dárek/zážitek se mnou a to výlet do Norska. Tento příběh je důkazem toho, že se dá cestovat i s dětmi. Náš výlet mel být na 5 dní, ale do poslední chvíle jsme netušily, zda pojedeme. Norsko bylo kvůli kovidu zavřené a 15. července mělo vydat seznam zemí, ze kterých mohou obyvatelé přijet do Norska. My měly letět 21. července. Štěstí nám přálo a Česká republika (a i Polsko jelikož jsme letěly z Krakova) se ocitly na zeleném seznamu pro Norsko!!! Proč z Polska není potřeba vysvětlovat, do Norska jsou nejlevnější lety právě odtud, dají se sehnat letenky za 500-700kč pro zpáteční let.

Roušky, Polsko a bezdomovci

Náš let byl v pondělí v 6 ráno, tak jsme vyrazily vlakem do Polska. Jedem si takhle v Leo expresu. Vlak nezastavil, ani si k nám nikdo nepřisel. Jedeme takhle několik hodin, když se z vlakového amplionu ozve:

"Právě přijíždíme do Moravskoslezského kraje, nasaďte si prosím roušky."

A tak, protože Korona zřejmě čeká na hranicích a naskakuje do jedoucího vlaku a jako bandita napadá bezbranné cestující se slovy: "Roušku nebo život.", tak jsme si nakonec ty roušky pro jistotu vzaly a náš vlak naštěstí přepadení banditů unikl. Ufff.

Do Krakova jsme přijely v neděli ve 23h. Na tak krátkou dobu se nevyplácí jít někam spát, takže jsem zvolila noc na letišti. A tak měla ségra ještě před odletem nový zážitek - spaní na letišti, její první a určitě ne poslední poprvé na tomto výletě. Už před odjezdem se na tuhle noc těšila. O čemž svědčí její reakce:

"To je super! Já už se tak těším, budeme spát na letišti jako nějací bezdomovci!"

Což není potřeba dál komentovat...

V prvním patře jsme našly pohodlné sedačky u kavárny - vybalily spacáky a 4 hodinky si zdřímly, vlastně naprostý bezdomovecký luxus.

Moře, seakánoe, gondoly a první noc pod širákem

Pokud letíte s nízkonákladovkou do Osla (Oslo, TORP), dejte si pozor, protože pravděpodobně nepřijetí do Osla ale do Sandefjordu, což je asi 2h jižně od Osla. Přiletěly jsme tedy do Sandefjordu a začaly stopovat. Pro první den jsme se rozhodly, že pojedeme do města Kragerø a tam si půjčíme seakayak a pojedeme na moře.
První stop - poláci, kteří pracují a žijí v Norsku, dál jsme si stoply místní učitelku a taky superluxusní Teslu.

Něco málo k Tesle co jsme si stoply. U nás se elektroauta moc nevyskytují, ale v Norsku jich jsou mraky. Auta tolik nestaví u normální bezníky, ale většina z nich staví na "nabíječce". Ty jsou odstupňované podle toho, jak rychle potřebujete auto nabít, některé se nabijí i za 15 minut, ale musíte si za to samozřejmě připlatit. Naše řidička nám také vysvětlovala systém Tesel, které jsou mezi sebou vzájemně propojené. Pokud je na silničním úseku místo, kde dochází častěji k nehodám Tesel, tak tam vaše auto automaticky zpomalí. Taky nemusela mít ani ruce na volantu a to auto samo zatáčelo. A pokud by se delší dobu nedotkla volantu, tak by to auto samo zajelo ke krajnici a zastavilo. No nejsem si jistá, jestli je to vlastně skvělý nebo spíš děsivý.Ségry první stopování tak proběhlo v pohodě, na začátku jí to přišlo divný - stát u silnice a něco po lidech chtít, ale brzo se chytla a na konci dne už věděla, jak vypadá správné stopařské místo, že si musí sundat sluneční brýle, aby jí řidiči viděli do obličeje, že se musí usmívat a hlavně, že musí vždycky věřit, že dojedeme, kam chceme, že pouze čekáme na to vysněné auto.

Kragerø je krásné přímořské městečko se spoustou malých ostrůvků. Seakajak měli pouze jednomístný, tak jsme si místo toho půjčily kánoi teda seakanoi a vydaly jsme se na moře. Po pár tempech veslem mi došlo, že jelikož jedu s 10letou ségrou, tak musím pádlovat hlavně já, pokud se chceme někam posunout a trochu jsem litovala, že jsem si nevzala pádlo na kajak. Tak jsme jely, ale trochu pomaleji. Užily jsme si celé odpoledne na moři, objevovaly jsme malé ostrůvky, vyháněly racky a lezly na skály. Úplně nejlepší bylo, když jsme si hrály na Benátky a ségra byla můj gondoliér a vozila mě a já jen ležela a opalovala se. No občas to má i své výhody mít sebou mladší ségru.

Večer se nám nechtělo chodit nikam daleko, tak jsme našly asi 3km daleko jezero v lesích. Došly jsme k němu, obloha byla bez mráčku, nikde nikdo jen pár kachen a my. Samozřejmě, že jsme se znovu musely vykoupat a umýt se ze slané vody! Jezero bylo trochu teplejší než moře, ale trochu více bahnité. Ve 20:00 jsme si daly večeři a vybalily spacáky. Máme sebou jen karimatku/alumatku a spacák. Letěly jsme jen s 20l batůžky, takže stan se tam nevešel. Naštěstí má být v noci hezky, tak nám to nevadí. Jediné co je dost divné, je to slunce. Pořád je na obloze! Zapadá až okolo desáté hodiny večer. Celou noc se budím a pokaždé když otevřu oči, tak je světlo. Neuvěřitelný, furt mám pocit, že už máme vstávat, i když je ještě noc. Nad ránem znovu procitám a krom světla vidím ještě něco - duhu. A sakra, pokud vidím duhu a zatím neprší, tak to musí znamenat, že brzo pršet bude! Vyletím ze spacáku jak čertík z krabičky a jdu hledat místo, kam bychom se mohly ukrýt. Mám docela štěstí, kousek o nás je malý opravdu MALÝ skalní převis nebo jeskyňka? Vlastně to vypadá jako rakev, protože víc místa tam není. Ale pokud by začalo pršet, tak tam budeme v suchu. Spokojeně jdu do spacáku a spím dál. Po nějaké době mě probouzí kapky deště. Ihned jsem na nohou. Sbalit a schovat se. Pyšně ukazuju ségře svůj objev jeskynní "rakve". Vytřeští na mě oči.

"Tam budou ale mravenci a pavouci!" Namítá. Posílám jí tedy najít jiný úkryt. Dnes totiž poprvé spala pod širákem a vzhledem k jejímu vztahu k mravencům, je to velký krok. Nic nenašla. Tak jdeme do "rakve". Vlezu úplně dovnitř, protože tam ségra nechce, je tam asi tolik místa, že když si lehnu na bok tak se má pánev a moje ramena tak akorát zapasují mezi zem a skálu. Chvíli po tom, co zalezeme do úkrytu, tak se spustí pořádný liják a my jsme rády, že jsme v "rakvi" a ještě dvě hoďky si pospíme.

Výstup na horu, nejlevnější obchod a ostrov

Probouzí nás sluníčko a my vyrážíme do dalšího dne vstříc novým dobrodružstvím! Protože cestuju s mladší ségrou, tak jsem na 2 noci domluvila ubytování přes Airbnb. Mělo by to být na ostrově a dnes odpoledne tam musíme dojet. Dopoledne ale nemáme žádný plán, tak vymýšlím, že bychom mohly vylézt na nedaleký kopec Lovisenbergkollen. Návrh je přijat souhlasným mlčením a tak se sbalíme a jdem. Po cestě vymýšlíme hry o trollech, kteří nám hází kameny pod nohy. Přeci není možné, že je ta cesta tak dlouhá! Naštěstí nás čeká odměna. Borůvky! Norové je asi vůbec nejí, protože tu jsou všude obsypané keříky s borůvkami a tak máme aspoň svačinu. Potom co nás propustily trollové ze svých spárů, jsme se vydaly hledat něco k jídlu, potřebujeme si nakoupit, abychom měly co jíst na ostrově. Naštěstí stopujeme jednu paní, která nám prozrazuje, které obchody jsou v Norsku nejlevnější - Rema, Kiwi, rozhodně nemáme chodit do Sparu. 

Po nákupu vyrážíme směr OSTROV. V popisku na Airbnb byla věta. Pokud nemáte auto, nelze se tam dostat! Do přístavu nejezdí žádný autobus ani jiná veřejná doprava. Doma když jsem to objednávala, tak jsem se koukal na mapu. Vede tam silnice. Jsou v okolí domy. Tak to tam přeci musí jít tam dostopovat! A tak stopujeme. Nikdo nejede naším směrem. Stále studuji mapu a říkám si, že možná v tom popisku měli pravdu a že se tam možná nedostaneme. Tuhle domněnku vysloví i ségra. Tak to né. Základ úspěchu je, nikdy neztrácet naději! Když budeme soustředit svou energii na to, že nikoho nestopneme a že se tam nedostaneme, tak to tak dopadne. Takže naopak budeme soustředit svou energii na to, že se tam dostaneme, a když ne autem, tak třeba i pěšky! Nakonec máme štěstí a bere nás mladší chlapík, který tam sice nejede, ale rozhodne se nás tam odvézt. Po cestě nám vypráví o Norsku o zvířatech o tom, jak kdysi farmáři vyhnali medvědy a o losech i lososech. Nakonec se nás ptá:

"Viděli jste seriál Farmens?"

"Ne" odpovídáme zaraženě.

"No to je taková norská reality show o tom, jak celebrity přijeli na farmu z 19. Století a museli tam žít bez elektřiny a moderních vymožeností. A kam že to jedete?"

"Na ostrov Storøy."

"No, tak tam se ten seriál natáčel!"

A tak jsme zjistili, že jedeme na slavný ostrov.

Instrukce z Airbnb:

"Dojeďte autem až na konec cesty. Za bílým domem je bonton. Na něm najdete red canoe s nápisem Discovery. Vemte si pádla a vesty. Tady je mapka, kam máte veslovat. Tam najdete cabin. Vpravo jsou v boxu klíče. Užijte si to."

Dojely jsme na konec cesty, našly bílý dům, našly red canoe i pádla a vesty. Je to trochu jako mapa k pokladu, a tak nadšeně nasedáme do lodi a vyrážíme na cestu. Dokonce až tak nadšeně, že zapomínáme na břehu kameru (ze slušnosti nebudu prozrazovat, která z nás jí tam nechala). Když uprostřed cesty, ségra zjišťuje, že nemá kameru, otáčíme se a jedeme zpět, pohoda pouze půlhodiny veslování navíc! Naštěstí jsme v Norsku, i kdybychom jí tam nechaly týden, tak tam pravděpodobně bude a ještě okolo ní bude udělaný přístřešek, aby nezmokla, než se její majitelé pro ní vrátí. Dojely jsme na ostrov. A našly jsme cabin. Naprosto kouzelná mini chatička na skalnatém břehu jezera. Uvnitř jsou 2 postele, židle, stůl a kamna, která ale vzhledem k vedru, které tu panuje, nebudeme naštěstí potřebovat. Vidím, že jsou na ostrově ještě další domy, tak je jdeme prozkoumat. Zjišťujeme, že naši majitelé doma nejsou a tak je ostrov celý jen náš. Tedy nejen náš, kromě nás tu žijí ještě 3 poníci. Ségra je milovnice zvířat, tedy kromě mravenců. O těch ponících jsem věděla, ale nechtěla jsem jí to prozradit. Jakmile nás spatřili, ihned se k nám rozeběhli, poníci tu běhají volně po celém ostrově a jsou velmi přátelští, kromě trávy jim chutnají i naše tkaničky od bot.

Po průzkumu dvou domů (samozřejmě zvenku!), které tu jsou, jsme se rozhodly, uvařit si večeři. Odpoledne jsme si koupily těstoviny. Protože cestujeme na lehko, tak nemáme ani ešus. Říkala jsem si, že tady v té cabin určitě bude. Není. Co teď? Ohniště tu je. Sirky i zapalovač máme, jen nám chybí nějaká nádoba, ve které bychom těstoviny uvařily a nějaké příbory, kterými bychom je snědly. Hmmm. Jdeme na další průzkum okolo domů a snažíme se najít nějakou nádobu. Lov začíná. Cítím se jako opravdová Robinsonka. Chvíli hledáme. Nic tu není. Jsou tu třeba tašky na střechu, možná by se tam vešlo tak 5 těstovin a mohly bychom to vařit po částech. To je blbost. Hledáme dál, když tu ve zrezlém harampádí pod terasou jedné chatky nacházíme rezavou půlmísu. Juchů, radujeme se. Když jí umyjeme a otočíme, tak tam těstoviny s klidem uvaříme! Vítězoslavně jdeme s naším úlovkem k naší cabin. Umývám půlmísu, zapaluji oheň a za chvíli už bude večeře. Se spokojeným úsměvem koukám, jak se začíná vařit voda. Když v tom mi dojde, že máme další problém, čím sníme ty těstoviny s omáčkou? Mohly bychom najít placatý kámen? Nebo velký list. Listy tu nejsou, kameny placaté taky ne, tak zkusíme vyřezat nožem lžíci. Další Robinzonská zkouška. Po delší době je nám podařilo udělat něco jako lžičku a dvě vidličky s jedním hrotem. Už máme hlad. Ukazuje se, že vidličkami nejdou těstoviny napíchnout. Já tedy zkouším jíst klackovou lžičkou a ségra si vzala hřebík. Jde na něj dobře napíchnout těstovina. Sedíme na břehu jezera, slunce svítí, obloha bez mráčku, jsme v Norsku, jsme sami na ostrově a jíme těstoviny hřebíkem a klackem z rezavé půlmísy. Co víc si přát?

Protože je polární den a my jsme plní nejen těstovin, ale i nadšení, vyrážíme v deset večer na průzkumnou plavbu na menší ostrůvek. Slunce stále svítí, respektive konečně zapadá. Na ostrůvku, který je opravdu mini nacházíme písečnou pláž a je jasné, kam se půjdeme zítra koupat. V půl dvanácté už jsme zpět a chceme spát. Naše cabin má ale čtyři okna a uvnitř to vypadá jako by byl stále den. Naštěstí jsme vynalézavé a pomocí karimatek, ručníků a kusů oblečení zatemníme náš pokoj tak, že už tu není světlo, ale pouze šero.

Amazonky na průzkumu, koupačka na pláži a chytání ryb

Ráno nikam nespěcháme, nasnídáme se na louce spolu s poníky, akorát my máme buchtu a oni trávu, uvaříme si rezatý čaj a přemýšlíme, co podnikneme. Dnes tu máme celý den volný, až zítra odpoledne vyrážíme dál. Včera jsme prokázaly Robinsonské zkušenosti s nouzovým vařením a dnes půjdeme na průzkum celého ostrova, třeba tu objevíme ještě něco dalšího nebo někoho? Protože nevíme, co nás tu čeká, tak jsme si pomocí borůvek pomalovaly obličeje a jako Amazonky vyrážíme na výpravu! Jdeme rovnou za nosem. Je to tu zarostlé, bůhví jestli tu vůbec někdy někdo šel. Občas listnaté občas jehličnaté stromy. Borůvek všude spousta ale houbu jsme žádnou nenašly. Vylezly jsme na druhý nejvyšší bod na ostrově, žádní piráti v dohledu nebyli a tak jsme zase sešly dolů, když v tom jsme objevily další cabin! Potichu se plížíme vpřed. Co když tam někdo je, co když tu nejsme sami, ani nedýcháme, pomalu otevíráme dveře a... Nikdo tu není! Na stole jsou pouze plechovky od piva, ale prázdné. Projdeme tak celý ostrov a nenacházíme vůbec nikoho! Tak jsme se ujistily, že jsme tu sami a vyrážíme na druhý ostrov na koupačku. Je tu krásný bílý písek, jako kdybychom byly na pláži někde u moře. Jen ta voda je trošku studenější, ale průzračná mnohem hezčí než v Balatonu!

Protože v Norsku bychom si chtěly dát rybu, je to skoro jako jejich národní jídlo, tak se rozhodneme, že zkusíme chytat ryby. Sice na to nemáme žádné vybavení, ale jako správné Robinsonky si poradíme. V kůlně jsme našly zbytky provázků, které ségra přivázala k sobě a k prutu. Já pomocí kamenního "kladiva" ohnula hřebík do tvaru háčku a tradá! Jsme připravené. Vezmeme návnadu - zbytek okurky a chleba a vyrážíme na plavbu okolo ostrova. Vítr fouká proti nám, tak musíme pořádně zabrat. Když jsme v závětří, tak zkoušíme nahodit udičku. Provázek není tak dlouhý, ale okurku nevidíme. Chvíli čekáme. Jelikož ani jedna z nás neoplýváme trpělivostí, tak asi po dvou minutách vytahujeme okurku a zkoušíme chleba, třeba norské rybky okurky nejí. Druhý pokus. Chleba zmizel během chvilky, možná ho někdo snědl anebo se prostě rozpustil. Škoda chleba. Radši si dáme chleba sami a na ryby zapomeneme, tak holt dnes budou zas těstoviny. Naštěstí máme v konzervě tuňáka, takže ryba bude tak jako tak!

Večer nás čeká překvapení, protože k našemu soukromému ostrůvku přijíždí loď. Piráti! A chtějí nám ukrást náš ostrov! Schováme se do chatky a přes okno je nenápadně pozorujeme. Nemají černou vlajku ani pásku přes oko, zato mají dvě děti. Možná rukojmí. Vyloží se a obsadí bílý dům. Zbytek večera strávíme jako karbaníci u karet a poníky necháme na pospas novým návštěvníkům.

Stop z konce světa, Arendal a deštivá noc

Dnes jsme se rozhodly uzavřít příměří s piráty, nejen, že dnes odjíždíme, ale dlouho jsme si s nikým jiným nepopovídaly. Jsou to dva muži - typičtí norové - vysocí blonďáci. Norsko je prostě země zaslíbená. A mají sebou dvě děti. Prý jejich rodiče vlastní tuhle farmu a asi i celý ostrov. Nikdo tu nebydlí, jezdí sem jen na dovolenou. Krátký small talk a necháváme hochy napospas dětem. Sedáme do lodě a jedeme pryč. Nechce se nám. Ostrov opouštíme s těžkým srdcem. Nikdy se nevracím na ta stejná místa, ale tady bych udělala i výjimku. Tak snad někdy příště. Dnes máme poslední den, zítra už letíme domů, tak jsme přemýšlely, co budeme dělat. Po zkoumání mapy jsme se rozhodly, jakožto správné fanynky Ledového království, že když už jsme tady, tak se musíme podívat do Arendalu. Podle tohohle města totiž byl vytvoření Arendelle. Je to jen pár desítek kilometrů. No jo, jenže jak se odsud dostaneme? Tak půjdeme pěšky a snad někoho stopneme. Jdeme asi tak půl hodiny než za sebou slyšíme konečně nějaké auto. Ihned máváme a stopujeme, jasně že zastavilo. Za volantem seděla místňačka, která půl roku bydlí ve městě (v zimě) a půl roku v létě bydlí tady na countryside uprostřed ničeho u jezera. To je dobrá kombinace. Vysazuje nás hned u hlavní silnice vedoucí až do Arendalu.

Na pár stopů se dostáváme až do centra města, protože poslední stop je paní zase s luxusní Teslou, která tu žila a tak dostáváme i výklad historie a popis toho co vidíme kolem sebe. Protože už máme hlad, jako vlk předtím než snědl Karkulku a protože jsme tu ještě neměly žádnou rybu, tak se jdeme najíst. Naštěstí i tady se dá najít nejlevnější jídlo - fish and chips. Trochu britské, ale výborné! Po jídle se projdeme po městě, které má s pohádkovým Arendellem společné opravdu jen to jméno a jdeme do blízkého lesa najít místo na spaní. Dnes se změnila předpověď a má pršet celou noc. Protože je léto a protože Norové kvůli Kovidu nikam do zahraničí nemohou, tak je tu asi milion lidí. Přes airbnb ani couchsurfing ani booking nic není na poslední chvíli volné. No nic, tak musíme najít nějaký přístřešek. Podle mapy jsem našla v lese nějaké přístřešek u grilovacího místa. Snad tam bude střecha, modlíme se a vyrážíme. Proplétáme se krásným lesem, ve kterém vedou traily na kolo. Vzpomínám na Rychlebky, teda tady teď mít kolo! Jenže místo kola mám jen těžký batoh a musíme najít místo na spaní, tak jdem dál. Po cestě jsou různé skalky, ale žádný převis, který by nás ochránil před deštěm. Dojdeme až k místu, kde měl být přístřešek podle mapy a... Je tu! Super už je devět večer a my máme kde spát.

Radujeme se a celou hodinu sedíme venku u rybníka, ségra pozoruje žáby a já jen odpočívám. Asi na mě leze nějaká nemoc, protože jsem ale velitel výpravy, tak na sobě nesmím nechat zdát slabost. V lékárně v Arendalu jsem se zásobila všemi možnými prášky, nadopuju se, snad to zítra bude lepší, hlavně abych neměla teplotu a mohla odletět! Po hodině vlezeme dovnitř přístřešku a se zděšením koukáme nad hlavu. Má úplně děravou střechu. Co teď? V duchu si nadávám, že jsme sem nešli dřív! Co teď budeme dělat? Už se stmívá, teď asi těžko najdeme něco lepšího. No nic budeme tu muset nějak přežít. Důkladně prozkoumáme střechu a v jednom místě není až tak děravá, tak tam budeme spát. 

Ve dvě ráno mě probudí kapkání. A je to tady. Déšť. Super a co teď? Na Ladu zatím neprší, pouze na mě. Posouvám se a krčím se tak aby mi nepršelo na spacák. Po hodině se budím znovu, teď kape na Ladu a docela dost. Co budeme dělat? Takhle nemůžeme zůstat, za hodinu bychom byly úplně durch mokré. Rychle se snažím vymyslet nějaký plán. Nakonec mě to trkne, dám svou alumatku nad Ladu a má to jako pláštěnku. Na svůj spacák dám naše nepromokavé bundy a snažím se na kamene u ohniště usnout. V šest ráno mě probudí kapání do obličeje. Lada je v cajku, ale co budu dělat já? Prší víc a víc. Není kam se schovat. Další pláštěnku nemáme. Schovám si obličej do spacáku a doufám, že aspoň chvíli vydrží nepromoknout! Naštěstí intenzita deště klesá a přesto, že prší celou noc, zůstaly jsme relativně v suchu. V deset ráno vyrážíme pěšky k hlavní silnici na stopa. Už přestalo pršet a dokonce vychází i sluníčko. Nadšeně stopujeme, naše poslední cesta. Jen škoda, že skoro nikdo nejede naším směrem. Naštěstí po hodině nás vezmou, jak jinak než vysocí blonďáci, a na 3 stopy se dostáváme až do Sandefjordu.

Měla jsem tohohle výletu trochu strach, netušila jsem, jak to ségra zvládne, ale bylo to naprosto fantastické. Zvládla to úplně s přehledem, vůbec si nestěžovala, nesla si svůj batoh se všemi svými věcmi, spala pod širákem, poprvé stopovala a do všeho šla s nadšením. Doufám, že si to užila stejně jako já, protože s kým jiným bych se mohla pomalovat borůvkami a prozkoumávat ostrov? S kým bych si hrála na Gondoliéry v Norsku nebo kdo by byl ten správný Robinson a zvládnul by provizorní vaření? Tenhle příběh je důkazem toho, že i s dětma se dá cestovat, musí se jim to trochu přizpůsobit, ale některé věci jsou leckdy jednodušší než s dospělýma. Díky za super zážitek! Tak zase příště.