Mistrovství ČR v autostopu 2018

25.06.2018

V dubnu jsem se přihlásila na MČR v autostopu. Proč? Byla naplánovaná velmi zajímavá trasa a jsem soutěživý typ, tak se nadchnu pro každou soutěž. Závodí se ve dvojicích, které jsou smíšené nebo pouze pánské. Nejsou povoleny dámské posádky, protože by to bylo moc jednoduché. Mým parťákem je Emil. V květnu jsme jeli kvalifikační závod po ČR (viz článek:https://inlovewithmybackpack.webnode.cz/l/kvalifikacni-zavod-pred-mcr-v-autostopu/), který jsme vyhráli, takže se moc těším na ten hlavní závod. Trasa závodu je: projet na Ukrajině geografický střed Evropy, pak projet některou z vesnic v Banátu pak dojet na Ohridské jezero (hranice Makedonie a Albánie), přejet trajektem do Itálie a projet Řím nebo Neapol nebo Pisu, vykoupat se v Bodamském jezeře a vrátit se zpět do Prahy. Plus musíme splnit po cestě 5 úkolů.

Poselství světu a naše nejdůležitější pomůcka - atlas, aby člověk vypadal jako cestovatel

PÁTEK 15. 6. - Sraz v hospodě

Tak už je to tady, ještě sbalit věci, poslat maily, obejít pár pacientů a konečně zase nějaké volno. V pátek byl sraz účastníků před MČR ve stopování. Náš tým numero 3 se sešel před startem.

Jistých bylo předem několik věcí:

Bereme si malé batohy - netaháme zbytečnosti a batohy nesundaváme ze zad
Já si neberu kalhoty ale sukni - musí nám to slušet ať nevypadáme jako vandráci
Po startu pojedem na Václavák - budeme stopovat přímo od muzea
Měli bychom ideálně stihnout trajekt v úterý večer

V pátek do hospody dorazili všechny posádky, někdo na sraz přímo dostopoval, ale s několikahodinovým zpožděním, někdo dojel prostě tramvají. Dořešili se pravidla závodu, zase jsme trochu popili, ale naštěstí nedošlo na žádný noční závod. U mě spali 3 posádky, takže jsme po hospodě ještě pokračovali a ochutnali jsme rum od Aleše (výhru za noční předzávod). A abychom si začali zvykat na to, že nebudeme moc spát, tak jsme spali celkem 4 hodiny.

SOBOTA 16. 6. - První den - Směr Ukrajina

Ráno jsem ještě vyházela pár věcí z batohu, to je přeci zbytečné sebou tahat moc věcí! Sukně, svetřík, malý batůžek a jede se. Od Pavla (organizátora) jsme dostali trička s logem závodu, která musíme mít po celou dobu na sobě. Z jednoho jsem si udělala tílko a druhé si sbalila. Dvě trika na závod stačí. Pak jsme dostali 20 malých becherovek - pro nás nebo pro řidiče - záleží na situaci. Poslední fotky před cestovní kanceláří na letné, kde je start a? Tři, dva, jedna... a vyrážíme!

Poslední informace před startem

Start nebyl nijak dramatický, všichni jsme jeli stejnou tramvají směr Strossmayerovo náměstí. Odtamtud jsme šli pěšky na Vltavskou, ujelo nám metro, ale to vůbec nevadí. Padla první becherovka. Přeci nebudeme tahat sebou takovou váhu! Většina posádek jela metrem na Opatov, pak busem za Prahu a pak šli pěšky na benzínku. My jsme dodrželi náš plán a jeli jsme na Muzeum. Začali jsme tam na semaforech oslovovat řidiče, jestli náhodou nejedou směr D1. Nejdřív si přijdu hloupě a hned dostanu od Emila vynadáno: "Takhle nás nikdo nevezme." Má pravdu. Jeden, dva výdechy. Přepnu se do módu, kdy je mi vše jedno. Americký úsměv a rychle oběhnout co nejvíce aut. Je tu sakra krátká červená. Projíždějí kolem nás policajti a? Nic, úplně v pohodě. Nakonec se na nás usmálo štěstí a vzal nás řidič Eda až za Prahu na tu benzínku, kam ostatní týmy přišly od busu. Jsou překvapení, že nás tu vidí. Eda je moc fajn chlapík a příští rok také pojede! Na benzínce se nezdržujeme, ihned jdeme k autům a 4. autem už jedeme. Jsou to Poláci, ale jedou přes Brno. Před námi jsou 3 posádky, nicméně někteří jedou v hasičském autě, takže není těžké je předjet a dostáváme se na průběžné 1. místo. Poláci nás vyklopí na benzínce před Brnem. Na té benzínce, kde jsme se zasekli v nočním závodě. A Brno je nám zase osudné. Čekáme asi hodinu a nic! Nikdo nejede naším směrem na Bratislavu! Postupně nás předjíždějí ostatní posádky. Přijíždí dokonce kluci z 9. Jsou fakt hustí. Za jízdy v autě si všimli, že kolem nich jede Ukrajinec a mávali na něj s cedulí, až jim tu zastavil a domlouvají se s ním na odvozu přímo na Ukrajinu! Nejdřív zvažujeme, že bychom se k nim přidali, ale jedou do Lvova, to by bylo odbočení z naší vytyčené trasy. Nakonec na to prdíme a necháváme se hodit jen na benzínku k Olympii.

Hned vidíme ukrajinskou značku na dodávce, tak se jdeme zeptat. Prý jede asi 50 km od našeho checkpointu ke geografickému středu Evropy! To snad není možné! Takové štěstí mám z toho hroznou radost. Nicméně člověk by se neměl radovat předčasně. A po pár minutách, kdy řidič myje přední sklo, nám řekne, abychom mu za jízdu zaplatili. Ajéj. Je neoblomný, zřejmě je to jeho práce, že sváží lidi na Ukrajinu. Jsem naštvaná a v duchu si nadávám, že jsem se tak radovala. A je to tu znova. Jdeme se ptát lidí. Nakonec se na nás usměje štěstí v podobě dvoumetrového Slováka, který nás vezme až za Bratislavu! Tam se potkáváme spolu s dalšími dvěma posádkami - Tomem s Lenkou a Milanem s Eliškou. No bomba. Tři posádky na jedné benzínce. Jsme jako sarančata. Jakmile přijede auto, snažíme se ho co nejdřív ulovit. Nakonec tu taky tak hodinu stojíme a odjíždíme jako poslední. Berou nás Slováci, kteří mají jen jedno místo v autě, ale hodí nás na hranice s Maďarskem. Tak jedeme asi 30 km a sedíme na sobě. Extra pohodlné to není, hlavu mám zkroucenou a Emil sotva dýchá. Ale je to závod a i kdyby nás takhle vzali 200km tak to zvládneme. Nejsme žádný bábovky. Ale přeci jen jsme rádi, když vystoupíme.

U hranic nikdo nestaví, co budeme dělat? Nakonec s cedulí vylezeme na silnici a před hranicemi stopneme asi třetí auto a přímo do Budapešti! No skvělé konečně něco. Veze nás sympatické řidička, která se nadchla pro závod, a když předjíždíme nějaký tým tak se hrozně moc raduje. Když přijedeme na benzínku, tak potkáváme Alana a Myrku. Aje to zase bude boj o auta, myslím si. Alan ale jí a Myrka stojí před benzínkou. My pospícháme. Na jídlo ani odpočívání není čas, vždyť jsme na 5. místě. Emil obchází auta a já s cedulí M3 jdu na silnici vedle benzínky. Téměř ihned na mě mává pán, že mě vezme. To ještě netuší, že bude muset vzít taky Emila. Nakonec se tam vejdeme oba a už frčíme směr Debrecen.

Už jsou před námi jen dva týmy, ale jsou tak hodinu a půl před námi. Dneska jedeme stíhací závod. Od benzínky před odbočkou na Debrecen nás bere černoch s manžekou. Moc příjemní, dostáváme po cestě sušenky a čokoládu a valíme to 180km/h. Škoda, že jedou jen kousek. Na další benzínce vysedáme a ptáme se prvního auta se Slovenskou značkou. Jedou na Ukrajinu! Super. "Ale néé my máme moc věcí. Nemůžeme vás vzít." To snad ne, musíme je nějak přemluvit! "A odkud jste? Anglie, Franice?" Ptají se. "Z Česka." Odpovídáme. Jedno slovíčko a jejich chování se změní o 180° "Vy jste Češi??? Davajte!" Rozzáří se a ihned nám začnou dělat místo v autě! No super, tak máme štěstí a jedou do města asi 50km od našeho cíle. Vasil a jeho žena Hana, jsou moc hodní a po cestě si povídáme směsicí češtiny, slovenštiny, polštiny a angličtiny. Před hranicemi zastavují v Tescu, kde jsme svědky toho, jak se místňáci nenápadně snaží dostat do kontejneru na oblečení. Škoda, že nemám víc oblečení, něco bych jim dala, lepší než aby se udusili. Jeden z nich se do toho kontejneru opravdu vejde celý, to by mě zajímalo, jak se dostane zpět, to už se ale nedozvím, protože frčíme dál. Měli jsme trochu obavu z Ukrajinských hranic, ale Vasil je zkušený a ví jak na ně. Za 5 minut přejedeme hranice jedna báseň. Pak nás čeká překvapení. Cesta vypadá jako po válečném útoku. Všude jsou ohromné díry v zemi. Jedeme rychlostí 20 km v hodině a snažíme se projet, co nejméně děr jde. V Himalájích jsme jeli džípama po takové rozbité cestě a netušila jsem, že něco takového ještě zažiju a navíc na Ukrajině! A to ta cesta nebyla rozbitá metr, ale několik kilometrů! Neuvěřitelné, nechápu, jak jsme ten tankodrom přežili a auto jede dál. Automechanik na Ukrajině je asi dream job. Nakonec jsme dorazili o půlnoci do města a Vasil začal sjíždět z hlavní silnice. A jeee.. Jak mu to vysvětlíme? My tu nemůžeme zůstat. Povinné noční pauzy v závodě jsou na 5 hodin. Posádka si pauzu může vybrat kdykoliv mezi 21 a 9 hodinou. Celých 5 hodin musí stát na místě a nehýbat se. Nakonec nás Vasil pozval k sobě domů, do obřího baráku. Pro nás dva připravil celé horní patro tj. ložnice i s koupelnou. Umyli jsme se a pak nás pozvali na večeři - koupili kuře, zeleninu, pečivo, vínko. Po každém loknutí si připíjíme na zdraví a sklenice se znovu plní. Po celém dni s minimem jídla, je náročné s nimi držet krok. Ještě nás čeká jedna nepříjemnost. Vysvětlit Vasilovi, že musíme v pět ráno odejít. "Žádný problém! V půl páté vás vzbudím a vezmu vás na hlavní silnici." Neuvěřitelná ochota těchto lidí. Jedou celý den v autě až z Chorvatska, pak nás vezmou k sobě domů, pohostí a ještě po dvou a půl hodinách budou kvůli nám vstávat. Přijdu si jako ve snu, tohle by mě nenapadlo. Za bzukotu mouchy usínáme na pár hodin.

NEDĚLE 17. 6. - Den druhý - Z Ukrajiny až do Srbska

CRRRR! Bože, kde to jsem, co se stalo? Jsem ráno totálně zmatená. A jo jsem na Ukrajině, spím u Vasila doma a dnes jedeme do Srbska. Jasný, takový normální den. K našemu překvapení nás dole čekala snídaně a Vasil nás pak opravdu odvezl až k hlavní cestě! Awesome. Na geografický střed Evropy nás pak vezme jedna rodinka, prý jedou dokonce z Prahy! Místo to není nijak zvláštní. Pouze podivný sloup. Rychlé foto a směr Rumunsko! Bohužel v sedm ráno na malé silničce na Ukrajině nejezdí auta, tak máme štěstí, když nám zastaví autobus. "My, nemůžeme zaplatit." Snažíme se vysvětlit situaci. Jen na nás mávne, ať si sedneme dozadu. Odměnou je mu alespoň malá flaštička becherovky. Hranice přecházíme po svých a dvacet minut jdeme. Je to příjemná změna od včerejška, kdy jsme šli nejdelší trasu od auta na benzínku. Po cestě zkoumáme místní zvláštní architekturu. Domy jsou podivně nevkusné a nezapadají do malé vesničky. Je zde také spousta rozestavěných paláců. To by mě zajímalo, kdo tu bude bydlet. Hranice jako včera naprosto bez problémů přecházíme a už jsem zase zpět v EU. Na poslední chvíli měníme trasu a volíme cestu přes západní část Rumunska směr na Satu Mare. Snad to bude po větších cestách. Zatím nevíme, kde jsou ostatní posádky, internet se bojíme zapnout, protože stále chytáme ukrajinskou síť. Zpětně jsme pak zjistili, že jsme tou dobou procházeli 50 metrů od posádky číslo 7, ale vůbec jsme je neviděli!

Snídaně v půl páte ráno. Jsme fresh za každého okamžiku.

Na první stop čekáme déle. Je neděle dopoledne a celá vesnice jde do kostela. Škoda, že nejdou do kostela v Satu Mare! Jediní, kdo tu projíždějí, jsou ti, kteří jdou do kostela ve vedlejší vesnici anebo třeba pán s kosou na kole, co jede na pole. Všímáme si také několika Čapích hnízd, šíří se to i na Balkán. Cesta Rumunskem probíhá vcelku plynule. Stíhá nás Milan s Eliškou, ale to nám nevadí. Máme rychlá auta, která nás vždy vysazují až za městem a my prakticky nečekáme. U vesničky Caransebes začíná pršet. Na zahřátí se posilníme Becherovkou a téměř ihned nám zastavuje Christinel, jede až z Dánska na hranice Rumunska a Srbska. Za dva týdny má totiž svatbu! To není možné takové štěstí. Ale my se vlastně musíme po cestě ještě zastavit v české vesnice Šumice. Nicméně Christinel je tak moc hodný, že i přes dlouhou cestu si s námi do té Šumice zajede! Měli jsme štěstí, protože v neděli večer tu nikdo nejezdí a zřejmě bychom se tam zasekli. Šumice - vesnice na konci světa, v horách uprostřed ničeho. Přestože prší, tak tu potkáváme místňačku, paní Talinu. Mluvíme s ní plynulou češtinou. Máme pozdravovat její příbuzné v Praze. Dokonce se s námi vyfotí a až prý příště přijedeme, tak jí tu fotku přivezeme! Je to ten dům s červenými vraty. Tak na to jsem zvědavá. Ve vesnici jsme splnili další úkol a to natočit dvou minutovou fiktivní humornou reportáž, na kterou se můžete podívat zde: https://www.youtube.com/watch?v=LsBWnPtAWK8&t=20s

Pak už frčíme až k hranicím. Christinel byl tak strašně hodný, dokonce nám vnutil i přes odmítání 10 euro, abychom si koupili pití. Protože si vážíme jeho pomoci, tak jsme se rozhodli dát těch 10 euro na pomoc vozíčkářům z Děčína a poslali jsme tak všem ostatním 11 týmům DMSku.

Hraniční přechod Srbska a Rumunska je nádherný. Projíždíme přes Dunaj a krajina tu vypadá jako v Norsku. Krása střídá nádheru. Hranice vedou uprostřed řeky, abychom je ale překročili, musíme jet autem. Pěšky to nejde. Nevadí. Druhé auto, kterého se zeptáme, nás vezme. Dokonce se s ním domluvíme, že nás vezme ještě kousek dál. Znamená to sice pro nás odbočení z trasy, ale riskneme to. Podvečer nás vysazuje na křižovatce. Nezapomene nám sdělit, že v Srbsku se nedá vůbec stopovat a že nám nikdo nezastaví. To snad říká každý o své zemi. Rozhodujeme se, kudy pojedeme. "No teoreticky bychom mohli jet úplně všemi směr, záleží kam, kdo pojdete." Takže budeme stopovat úplně všechna auta. Po pár minutách přijela celkem 3 auta ve stejnou chvíli, každé jelo jiný směrem a všechna nám zastavila! A pak že se tady nedá stopovat. Nakonec se rozhodneme pro cestu přes Bor. Jedou sice jen do vedlejší vesnice, ale to nevadí, tma zatím není. "Jedete do Boru?" Ptají se. "Ano." "Tak můžete jet autobusem." Snažíme se vysvětlit, že nemůžeme za autobus platit. "To nevadí, tenhle autobus je bezplatný." Nevíme, jestli je to jazykovou bariérou, že jsme si neporozuměli, anebo je ten autobus opravdu zadarmo. B je správně a jedeme busem zdarma.

V městečku/vesnici Bor chcípl pes. Je tma. Nejsou tu moc lampy. Nikdo nás nevidí. Všichni jedou na kruháč, tam se otočí a jedou zpátky. Co tu budeme dělat? Přece tady nezůstaneme. Snažím se vymyslet nějakou jinou cestu. "Chtěla jsi jet tudy, tak jedeme tudy. Tím si nijak nepomůžeme." odsekne Emil. Štve mě to, nechci tady zůstat přes noc. Máme ale štěstí, protože si nás všiml řidič, který jede za svou přítelkyní a vezme nás do Zajecaru. Dokonce nás vyhodí až za město u nemocnice, aby se nám lépe stopovalo. Což zvedne náladu v našem týmu "Tak bychom se mohli fakt dostat až do Nis." už optimisticky říká Emil. Dnešní cíl bylo dostat se do Srbska a ideálně město Nis. Po pár minutách nám staví pěkné fáro. Policajt, který jede do Kosova. Nejdřív nás nadšeně přemlouvá, ať jedeme s ním. Není to nebezpečná země, je to blíž Skopje. No já nevím. Dlouho nad tím přemýšlíme. Zase jet přes Kosovo to by bylo něco! To jen tak někdo nemá. Po chvilce ale policajt otočí a začne říkat, jak je to nebezpečná země, že nás tam můžou okrást atd. No nakonec se rozhodneme zůstat na naší trase. Bohužel nás nevyhodí na pumpě, ale na dálnici za městem Nis. Půlnoc a my stopujeme uprostřed dálnice. Nikdo nestaví, balíme to a jdeme spát do křoví. V noci koušou komáři nejvíc jim chutná náš obličej a mě je zima. Možná jsem si fakt měla vzít ty kalhoty, přemítám, když se klepu zimou ve 4 ráno.

PONDĚLÍ 18. 6. - Ohrid!

Brzy ráno začínáme stopovat uprostřed dálnice. Buďto zastaví normální auto nebo policajti. Aspoň by nás odvezli na pumpu. Všichni to kolem nás valí strašnou rychlostí. Zkoušíme ceduli Skopje, pak stopujeme bez cedule s atlasem, nakonec napíšeme ceduli BENZINA. Máme štěstí, protože nám zastaví chlapík, co jede do Skopje! Supr! První stop a hned do Makedonie. Po cestě s ním plníme na odpočívadle úkol Úklid planety. Při startu jsme dostali dva 120 litrové pytle na odpadky a ty musíme spolu s řidičem naplnit a vyhodit. Přes hranice profrčíme a nechá nás za mýtnými branami před Skopje. Vytáhneme ceduli Ohrid a po pár autech zastavují šéfíci. Pár velmi elegantně oblečen. Vystoupí z auta, na nic se neptají a hned nám dávají teplé langoše. Snídaně. Jedou jen do Skopje, ale tak se nadchnou pro závod, že volají všem svým známým, jestli náhodou nejedou na Ohrid. Vezmou nás k sobě do práce. My pro ně namícháme drink Beton, který je součástí dalšího úkolu. Máme ale jen becherovku a potřebujeme citon a tonic. No problem. Ihned pošlou zaměstnance do krámu. Za pět minut už máme ingredience a zahrajeme si na barmany. Emil vykládá o Becherovce a nalévá, já krájím citrón. Moc milí lidé, hodně nám pomohli. Auto pro nás sice neseženou, nicméně nás jejich zaměstnanec odveze až za Skopje. Kde nás má ale vysadit? No přeci uprostřed dálnice! Pak začne couvat. Vystoupíme z auta. Mávneme na první auto a to nám ihned staví. Jestli mi přišlo divné, že náš řidič couval na dálnici za chvíli se nestařčím divit. Po cestě vidíme na dálnici lidi, kteří prodávají melouny.´Co to sakra je? Ale to ještě není všechno. O pár metrů dál vidíme člověka, který na dálnici běží! Ale ne že by se něco stalo. Má pouzdro na mobil na ruce a normálně si šel zaběhat na dálnici! No jo balkán, tady je možné úplně všechno. Náš řidič jede na schůzku se šéfem. Zastaví ve třetině cesty na Ohrid, pozve nás na kafe. S díky přijímáme, můžeme si dovolit těch 10 minut. Ještě že jsme to udělali! Šéf s ním totiž domluví, aby nás vzal ještě kousek. No proč ne. Makedonie je nádherná země. Jsou tu krásné hory a kopce plné lesů, neobydlené. Poprvé tu ale vidíme i kopce odpadků. Dokonce i náš řidič se synem po cestě vyhazují věci z okna. Jedeme dál a dál. Pak koukáme na mapu. Už jsme přejeli to město, kam měl jet. No nevadí, jedeme správným směrem, tak nás třeba vezme až na Ohrid. A skutečně! Dovezl nás až k hotelu. To je servis.

Přijíždíme jako první posádka. Tady musíme splnit povinnou pauzu 24 hodin. Přijíždíme ve 14.45, to znamená, že trajekt v úterý stihneme! Teď ještě jak na tom budou ostatní. Ráno byly další týmy pouze 100 km za námi. Ne že bychom jim to přáli, ale k našemu drobnému potěšení přijíždějí další 4 týmy v noci. To znamená, že na trajektu budeme sami! Jupí. 24 hodin pauza se může zdát jako hodně dlouhá, ale uteklo to jako voda. Většinu jsme strávili v hospodě nebo v posteli. Jednak jsme byli plní zážitků, které jsme museli sdílet s ostatními, a jednak jsme potřebovali načerpat sílu na druhou polovinu závodu. Je to docela příjemné, když člověk chvíli nemusí mít tričko s názvem autostop, nemusí každou minutu sledovat mapu a nemusí přemýšlet nad strategií. Nebo alespoň částečně, stejně jsme večer vymýšleli, kudy pojedem v Itálii!

Ohridské jezero, kouzelné místo

ÚTERÝ 19. 6. - Albánie

A už zase jedeme. Na dnešek máme jediný cíl a to dostat se do přístaviště v Durres. Protože na to máme 7 hodin (a přímá cesta je něco přes 3 hodiny), jsme relativně v klidu. Stejně se ale nikde nezdržujeme! Je to přece závod! Stopování v Makedonii jde stejně skvěle jako včera. Vybíráme si auta. "Vidíš tamtu audinu, tak ta nám zastaví." Prohlásí Emil a vskutku je to tak. Audina staví a my odjíždíme z Ohridu. Další stopy chytáme do minuty. Hranice s Albánií také prosvištíme. V Albánii se opakuje stejná situace jako v Makedonii. Stop chytáme do pár minut, nikde se nezdržujeme. Protože máme hodně času, tak poprvé stopujeme i kamion a vezeme se s ním až do Durres. Cestou dostáváme pivko a chvíli nepospícháme. V přístavu se snažíme najít způsob jak získat lístky na trajekt zadarmo, prý za to budou extra body. Jsou tu dvě společnosti. Na pokladně jsou jen řadoví zaměstnanci, dostáváme kontakt na vedení. Emil je sice hrozně ukecanej, ale v diplomatickém přemlouvání jsem taky dobrá a tak volám na obě společnosti. Všichni jsou překvapivě milí, ale bohužel v sedm večer jsou vedoucí doma, a i když mám jejich telefon, tak ho nezvedají, kdo by pracoval v sedm večer a ještě k tomu na balkáně, nicméně kdybychom jeli další den, tak jsou schopní nám lístky zdarma zařídit. Ach jo, my jsme ale pitomci! Proč nás to nenapadlo dřív! Včera jsme byli celý den v Ohridu, mohli jsme tam zavolat a vyřídit si to dopředu. No nic jsem na sebe naštvaná, že mě to nenapadlo dřív. Takže si kupujeme lístky a vyrážíme. Je poměrně zvláštní, že ve stejnou hodin jedou z Albánie dva obrovské trajekty velké jako Titanic a jedou na stejné místo. My jsme na tom, který je obsazenější, ale i tak to tu vypadá jako na lodi duchů. Potkáváme pouze pár lidí. Aut je tu asi 30, plus možná pár náklaďáků. Nedovedu si představit, jak vypadá ten druhý trajekt. Že se jim to vyplatí? Prolézáme celou loď a čím dál víc mi to připomíná Titanic, zbývá pouze aby někde začala crčet voda. Plavba trvá 10 hodin, tak volíme pohodlnější cestu a spíme na posteli. Musíme toho využít a odpočinout si. Ráno nás probudí hlas z amplionu: " za půl hodiny přistáváe na Bari." Přestože loď byla postarší a podle cedulí vyřazená ze Švédska, tak nedošlo k opakování tragédie Concordie ani Titanicu. Takže jsem si nezaplavala na dveřích a Emil neumrzl ani se neutopil. :-)

STŘEDA 20. 6. Itália!

Příjezd na Bari

Před odjezdem se snažíme sehnat auto přímo na trajektu. Jak se situace změnila oproti Albánii! Většina lidí nerozumí anglicky a ani rozumět nechce. Další se s námi nechtějí ani bavit. A někteří jsou plní. Nakonec máme štěstí, nebo si to alespoň myslíme. Bere nás pán, co jede do Pescary. Není to sice na západním pobřeží, ale bereme ho. Zvlášť když je to první auto co vyráží z trajektu. Mám radost, že jsme někoho sehnali. Ale zase, člověk by se neměl radovat předčasně. Nakonec z něj vypadne, že si jede vyzvednout motor do jachty a tak nás vysadí uprostřed Bari. A nám se stane to, co jsme přesně nechtěli, zasekneme se uprostřed města. Je strašné horko. Nemůžeme se rozhodnout co napsat Pescara nebo Neapol. Chvíli dáváme Pescaru a pak Neapol, která nám sežene odvoz. Zastavuje větší auto, že jedou až do Neapole. Paráda! Unikli jsme z vedra a jedeme directly směr Neapol. Nikdo si v autě nepovídá, přijde mi to divné, ale neřeším to. Jsem ráda, že chvíli nemusím konverzovat. Alespoň je čas na přidání příspěvků na facebook a na web, abychom získali nějaké další hlasy. V tomto závodě totiž nezáleží pouze na tom, která posádka dojede jako první. Získat body můžeme také za to, kolik vybereme peněz na DMSkách. Lidé totiž posílají DMSky jednotlivým posádkám. Výtěžek peněz jde na Asociaci vozíčkářů z Děčína. Dlouho jsme vedli i v počtu DMSek, ale přes noc v Ohridu nás předběhli Víťa s Gabčou, a tak se musíme víc snažit.

Po pár hodinách přijíždíme na kraji Neapole a vystupují tři chlapi a... dávají našemu řidiči peníze. Ajé. Co budeme dělat. V duchu panikařím. Emil vypadá že je mu to úplně jedno. "Kam jedete?" ptá se paní vedle mě. "Do přístavu." Něco si řeknou s řidičem a jedeme směr centrum. V duchu jsem hrozně nervózní. Co budeme dělat?? Vždyť mu nesmíme za jízdu zaplatit. Panikařím. Emil sedí v autě za mnou a tváří se jako by se ho to vůbec netýkalo. Kousek od centra vystupuje paní, která jediná umí anglicky. Posunkuju na Emila, že vystoupíme. "A proč?" nechápe. Nakonec vystoupíme a opravdu řidič po nás chce peníze. Naštěstí Emil mu to vysvětlí. "Jedeme závod, nemůžeme platit za odvoz." K mému překvapení řidič jen pokrčí rameny a nechá nás být. "No, co by nám taky mohl udělat." Zpružené odvětí Emil. Je naštvanej, protože do přístavu je to přeci jen ještě kousek pěšky. Mě se ale ulevilo.

Neapol, už nějakou dobu jsem se sem chtěla podívat a jsem lehce zklamaná. Město je obrovské a plné odpadků. Pokud vykročíte do jiných míst než do těch turistických, tak to nestojí za nic. Je hrozné vedro. Emil žene vepředu, když je naštvaný, jde vždycky rychle. Nesnažím se ho stíhat, stejně nemá smysl se s ním teď bavit a navíc nemůžu. Od rána jsem nic nepila ani nejedla, teď jsou dvě hodiny odpoledne. Začíná mě bolet hlava ze sluníčka a motám se. Potřebuju se nutně napít a něčeho sladkého. Hypoglykemie jak vyšitá, ale nestěžuju si. V přístavu se rychle vyfotíme a jdeme na nejbližší náměstí. Chceme tu totiž ještě splnit další úkol a to Multikulturní foto. Musíme vytvořit fotku se sedmi lidmi z 5 různých zemí. V Neapoli to snad nebude problém. Na náměstí posedávají lidé, tak není až tak složité je oslovit a vyfotit se. Úkol zmákneme rychle. Teď ale opravdu potřebuju pití. Odmítám jít dál a chci si ihned něco koupit. Po cestě potkáme McDonald. Skvělé! Ihned si dávám sladké pití a stavíme tu nakonec na celých dvacet minut! To jsme ještě nikdy nikde v průběhu závodu nestáli! Po deseti minutách už jsem nervózní, je to nějaké dlouhé a navíc je před námi nelehký úkol a to dostat se z centra Neapole. "Tak coo? Půjdeme?"

Začínáme stopovat s cedulí dálnice uprostřed Neapole. Je tu docela provoz a po chvíli zastavují dvě ženy v autě, že nás vezmou k dálnici! Zastavují uprostřed hlavní cesty, takže zablokují celou dopravu. Naštěstí máme malé bágly a rychle nastoupíme. A tím pokračuje naše italské jízda. Další stop nás vezme až za Řím. A ten další dokonce až před Bolognu! V Itálii je zakázáno stopování na dálnicích. Týká se to i benzínek. Při ptaní se řidičů jsme opatní. Čekáme u Autogrilu (místního občerstvení) a nechodíme ke stojanům na pumpě. Je to těžké být nenápadní, s velkým nápisem na prsou: AUTOSTOP.

Od Bologni se dostáváme k Milánu. "Chceme fakt jet přes Švýcarsko?" ptám se Emila. Jednak jsem četla Hitchwiki, kde se píše, že ve švýcarsku je stopování tragické a jednak vím, že se tam spousta týmů z loňského lowcostu zasekla. "Jistě že jedeme přes Švýcarsko. I v zemi, kde neberou stopaře, jsou cizinci ze zemí, kde se stopuje a ty tě vezmou." Odvětí. Oukej tak pojedeme přes Švýcarsko. S Emilem se nehádám, věřím mu. A když si oba stojíme za tím, že to půjde, tak neexistuje jiná možnost, že by to nešlo. Pohybnosti se nepřipouštějí. V Itálii ještě projedeme kolem hořícího kamiónu na dálnici (o pár minut později se z rádia dozvídáme, že dálnice byla uzavřená), potkáváme poprvé policajty, naštěstí už máme odvoz a navštívíme skoro všechny benzínky v okolí Milána. Přes několik stopů se dostaneme až do Švýcarska. Já v posledním autě spím. Emil statečně konverzuje. V jednu ráno jsme na benzínce a jdeme spát. Dlouhý den za námi. Celkem 1100km a přejezd přes celou Itálii. Komáři nekoušou a je tu hrozné vedro.

ČTVRTEK 21. 6. - Domů, do Prahy...

Čeká nás krásné probuzení do slunečného dne. Jsme uprostřed hor. Včera jsme je vůbec neviděli, když jsme přijeli v noci. Ihned jdeme na benzínku a ptáme se řidičů. Jsme překvapená, jak jsou všichni ochotní, i když třeba nejedou naším směrem. Velká změna oproti Itálii, protože všichni tu rozumí anglicky, jsou upravení a moc vstřícní. Mám štěstí, když oslovím jednoho řidiče, sympatického kravaťáka. Tento typ řidičů jsme si oblíbili v Itálii, ti nás vždycky brali. A máme štěstí, platí to i ve Švýcarsku. A hele jede až k Bodamskému jezeru! A takhle začíná náš hvězdný den! Cesta je dlouhá a řidič Peter zmiňuje, že má děti. To je skvělá příležitost. Zbývá nám totiž poslední úkol a to učit ve škole. Chtěli jsme ho splnit na Balkánu, ale tam už mají místní děcka prázdniny. V Itálii jsme ho plnit nechtěli, protože by nám nerozuměli, ale tady by to šlo. Informujeme o našem plánu Petera a ten hned volá manželce, tak zkontaktuje učitele a? No jasně no problem! Bomba. Peter jede do malého městečka Arbon, bydlí hned vedle školy. Jeho manželka je poněkud překvapená, prý nikdy v životě nebral stopaře, ale asi jsme sympatičtí. Tohle jsme po cestě slyšeli už několikrát, asi na tom něco bude. :-)

Výuka ve švýcarské škole! Nejlepší zážitek

Jdeme do školy, dětí je asi 20 ve věku 9 - 11 let. Vyprávíme jim o nás, o závodě. Mají interaktivní tabuli, tak jim ukazujeme mapu s ostatníma posádkami. Děti jsou neuvěřitelně zvídavé a od prvních 10 minut se hlásí úplně všichni, nestačíme vyvolávat. Snažíme se, aby se každý alespoň jednou zeptal. K našemu překvapení jsou zde dva kluci z Makedonie, jeden z Černé Hory (je mu líto, že jsme nejeli přes jeho zemi) a dokonce je tu jedna holčička ze Slovenska. Po hodině výuky se stále všichni hlásí. Nechceme je moc zdržovat, takže jim rozdáme letáčky a dáme na sebe kontakt, mohou nám kdykoliv napsat email. Ze třídy odcházíme nadšení a plní energie, škoda že závod ještě netrvá několik dní, tohle bylo skvělé nabuzení. Daniela, manželka Petera, která s námi byla ve škole, nám ještě dá nějakou svačinku a odveze nás až k jezeru. Je krásně teplo. Náš další úkol je vykoupat se v jezeru. Už se moc těším. Protože nemusíme až tak spěchat, tak si zaplaveme i k bojce. Jezero je teplé, čisté. Vlastně celé městečko je takové nažehlené, bez odpadků. Ani se nebojíme, že by nám někdo ukradl batohy, když jsme daleko od břehu. Po koupačce padnou poslední naše becherovky a frčíme směr Praha. Emil umí trochu německy, takže si domluvíme pár stopů přes hranice a pak stop rovnou do Mnichova, kde se necháme vysadit na benzínce. Ochladilo se a začal šílený slejvák. Kde je to teplo z Neapole? Trochu se zasekneme na benzínce. Nakonec nás vezme starší pár a dopouštíme se první chyby v závodě. A to jsme tohle "vyčítali" ostatním týmům. Necháváme se vzít, aniž bychom se přesně domluvili, kam nás vezmou. Objedou s námi okruh a pak sjedou z dálnice a nechají nás na kraji města. Emil je hrozně naštvanej. Já sice taky, ale vím, že se tím nic nevyřeší. Jsme na debilním místě při vjezdu na dálnici. Nikdo tu nemůže zastavit. Snažím se vymyslet jinou alternativu, ale nesetkává se to s úspěchem, tak aspoň dál stopuju. Kam se podělo to: "pokud někdo chce zastavit, zastaví kdekoliv." Rozhodneme se, že se přesuneme na jiný nájezd, kde bude víc místa na zastavení. Je to lepší místo, ale protože se chceme už odtud dostat pryč, tak zase zbrkle děláme tu stejnou chybu, hned dvakrát a necháváme se zavést neznámo kam. Nakonec vyskakujeme uprostřed dálnice a jdeme pěšky na nejbližší benzínku. Emil zuří, v životě jsem neslyšela tolik nadávek za jednu minutu. Zase jde hrozně rychle. Ani se nesnažím ho stíhat. Jednak nemá smysl to řešit a jednak bych na něj musela být taky hnusná. Je to naše chyba, že jsme se nechali tak blbě svézt, tak nemá smysl nadávat ostatním. Naštěstí dojdeme na benzínku a první člověk, kterého se zeptám, nás vezme až k Regensburku. Neštěstí zažehnáno. Tam vystoupíme z auta a první auto, které osloví Emil, jede až do Prahy. Neuvěřitelné. Za chvíli už projíždíme kolem Plzně a dostali jsme k tomu tekutou 12° Plzně. :)

Procházka kdesi u Mnichova

Do Prahy přijíždíme okolo půl jedenácté na Hradčanskou. Cíl závodu je cestovní kancelář jedu.cz odkud jsme v sobotu vyráželi. "Za minutu nám jede tramvaj." Hlásí Emil. No jistě, je to přeci závod. Okamžitě se rozebíháme, ještě že máme tak malé batůžky! Od tramvaje na Spartě už vidíme organizátora Pavla Zíku a přeci se nebudeme courat, takže samozřejmě že běžíme! Dobíháme do cíle jako by šlo o vteřiny, přesto, že ostatní posádky jsou stále v Pise. Spokojení a šťastní jsme v cíli.

Trocha statistiky na závěr. Celkem jsme projeli 12 zemí za 5 dní. Ujeli jsme celkem 4844 km, nejméně ze všech posádek, jeli jsme tedy nejpřímější trasu. Stopli jsme si celkem 62 aut z toho dva autobusy, jeden kamion a několik luxusních aut, jen nevím jaká. :D Valili jsme si to nejrychleji 196km/h. Průměrnou dobu čekáni na stopa jsme spočítali na 13 minut! Splnili jsme po cestě všechny předepsané úkoly, z toho jednou jsme učili ve Švýcarské škole. Přijeli jsme první s náskokem 25 hodi před druhou posádkou, vybrali jsme nejvíce peněz z DMSek pro vozíčkáře přes 10 tisíc.

Závod jsem si hrozně moc užila. Měla jsem skvělého parťáka Emila, který si nestěžoval, nepotřeboval spát ani jíst. Nevymýšlel nesmyslné trasy, diskutovali jsme nad tím kudy pojedeme a kde se necháme vysadit. Emil je ukecanej, takže jsem se po cestě nenudila. Nijak jsme se také nehádali. Uvažovala jsem nad tím, proč nám to tak šlo. Podle mě jsme měli hrozné štěstí. Rozhodně si ale také myslím, že jsme měli dobrou strategii, trasu, morálku a s podivem jsem si uvědomila, že ač jsme se vůbec neznali, tak jsme si vlastně hrozně sedli. Jak v pohledu na závod - oba jsme to chtěli vyhrát a šli jsme do toho naplno od začátku do konce a udělali bychom pro to vše. Tak při celém závodě, nikdy jsme se nehádali kdo bude stopovat, kdo bude sdílet příspěvky. Prostě jsme to automaticky dělali a střídali jsme se. A samozřejmě jsme vypadali sympaticky :D jak nám spouta lidí řekla. Jsem moc ráda, že se nám to tak povedlo.

Po cestě jsem poznala nové země, jela po nejděravější silnici světa, poznala jsem stejně šílené lidi jako jsem já, naučila jsem se číst azbuku, učila jsem ve švýcarské škole, přesvědčila jsem se, že je možné úplně všechno, ať je to sebe víc šílené, podívala jsem se do Neapole, naučila jsem se nová sprostá slova a hlavně jsem si to užila.

Díky moc Pavlovi Zíkovi za organizaci závodu.

Všem co by chtěli jet, tak to doporučuji. Ať máme příští rok nějakou konkurenci. :)

Odkaz na stránky závodu: www.jedu.cz/stop

Odkaz na fotky od Emila: https://cawez.rajce.idnes.cz/Mistrovstvi_CR_v_autostopu/