Za poslední rok jsem si opravdu hodně zkusila dlouhodobou nemocí. Z plného zdraví a akčního života najednou bylo mým dobrodružstvím první měsíc vylézt z postele, další měsíc dojít si nakupit, začít znovu pracovat a snažit se vrátit ke svému životu a aktivitám. Vše s nejistým výsledkem a postupným zhoršováním a zlepšováním, prostě jako na horské dráze. Na poslední týden v září před začátkem semestru jsem si řekla, že už je mi lépe a že bych tedy mohla jet na dovolenou. S nikým jsem se nedomlouvala, protože výsledek akce byl nejistý a to je pak těžké najít parťáka. Tak jsem se rozhodla jet sama. Jenže kam? Už delší dobu mě lákal nějaký trek, tak jsem začala hledat levné letenky. Rozhodovala jsem se mezi Sardinií, Mallorkou a Korsikou. Nakonec z hlediska dostupnosti a levných letenek (1000Kč zpáteční letenka) vyhrála Mallorka.

Přípravy

Na přípravy moc nebyl čas. Jediné co jsem si vygooglila byl start a cíl cesty (Sant Elm - Pollenca), přibližný odhad od ostatních cestovatelů (7-10 dní), to že je na cestě nedostatek vody a že je tato cesta vhodná pro začátečníky. Nebylo tedy co řešit. Sice nemám tolik času, přiletím v sobotu ve 12h a odlétám ve čtvrtek ve 20h, to znamená, že mám tak 5 a půl dne. Nevadí, stejně nevím, jak se budu cítit, takže uvidím, prostě vyrazím a nějak to dopadne! Takové akce jsou stejně ty nejlepší.

Nikdy jsem tolik dní v kuse nešla, takže jsem si říkala, že základem je sbalit se nalehko. Navštívila jsem tedy před cestou můj oblíbený obchod Pod 7 kilo a díky tomu jsem se zvládla sbalit do 7 kilo bez jídla a bez vody. A v sobotu tak ve 12h už jsem stála na letišti v Palmě.

1. den: Palma - Sant Elm -> Ses Fontaneles

Délka: 13 km
Čas: mapy.cz - 5:10h, skutečnost 4h
Převýšení: stoupání - 739m, klesání - 427m

Z Palmy do Sant Elmu jsem se rozhodla jet stopem, je to nejrychlejší, potkám zajímavé lidi a oproti cestě busem, tak nikdy nevím, jak to dopadne. Prostě ideální začátek dobrodružné cesty. Ještě před začátkem treku ale musím vyřešit - nákup jídla a vody, bomby na vaření a mapu. Mapu jsem si chtěla koupit, abych neměla problém, kdyby se mi náhodou vybil mobil. Došla jsem na informace na letišti. Velmi příjemná paní mi darovala zdarma mapu Mallorky. Je sice velmi jednoduchá, ale to mi bude stačit, přece se nebudu tahat s nějakým průvodcem. Taky když je cesta naplánovaná od začátku do konce, tak je velmi malý prostor pro dobrodružství a to mě moc nebaví. Bombu na vaření mám prý koupit v centru Palmy. Tak to ani náhodou. Dojet do centra města to by bylo zbytečné zdržení a já mám přeci tak málo času a dnes už něco musím ujít. Vyrážím tedy na stopa.

Stopnutí skútru

Uff, tady je ale vedro. První velké překvapení. Přesto, že je konec září, tak je zde minimálně 28°! To nebude moc příjemné, snad mě někdo hned vezme. A taky jo. Hned od letiště za 5 minut první stop - mísťnačka se švýcarským manželem, který se zrovna dnes přestěhoval na Mallorku. Po cestě se dozvídám, co je potřeba udělat proto, aby člověk mohl žít na Mallorce. No nikdy nevíš, kdy se ti taková informace bude hodit. Vysazují mě na kraji města a já objevuji obchod s bombou. Bomba! To jsem ani nečekala, že se mi povede. Další stop je chlapík na skútru. Nooo proč ne! Prý jede ale jen 10 km, škoda, ale i tak se ráda svezu! Po pár minutách, kdy mi vlasy vlajou, oči slzí a obličej mám jak po liftingu, jsem velmi ráda, že jede pouze 10km! Při dalším stopování před příjezdem skútru schovávám ruku a dělám, že si jen tak zbůhdarma stojím u silnice. Na další dva stopy se dostávám až do městečka Sant Elm. Krásné malé přímořské městečko se skalnatými útesy a s hromadou turistů. Když už jsem u moře, tak se přeci musím vykoupat! Takže ještě než budu zasolená od potu, zasolím se od moře. Ideální start. Takže nakoupit, najíst, vykoupat se a vyrazit.

Sant Elm

Na cestu vyrážím v 15h. No není to úplně brzo, ale snad něco ujdu. První nepříjemné zjištění - mám vybitý mobil. Přijdu si jako amatér. Nevadí, mám powerbanku. Ta ovšem z mě neznámého důvodu nefunguje. Dobře nevadí, mám solární nabíječku. Protože je dnes pařák, tak si jí připnu na batoh a telefon udržuji na stabilní hladině 2% baterky, která stačí tak akorát na rychlé zapnutí mapy. Zapomněla jsem si totiž před odletem koupit nový kabel na nabíječku a ten starý funguje pouze při určitém úhlu, což se těžko praktikuje, když stoupáš do kopce a telefon máš v kapse...

Úvodní část treku vede do kopce. Jinam to totiž ani nejde, když začínáte od moře... Je to ale hnedle asi 400 výškových metrů a to už je něco. Jdu rychlostí šneka. V půlce kopce mě předchází Francouz. Jde prý celý trek a chce skončit ve čtvrtek v Pollence. Když vidím jeho velmi svižné tempo, tak si říkám, že já nemám nejmenší šanci to stihnout. Nechám ho jít a raději zastavuju na pití. Za chvíli mě předbíhá. Ano opravdu PŘEDBÍHÁ nějaký běžec. Šílenost, v takovém vedru a do kopce kam já lezu skoro po čtyřech. Pokračuju za těma rychlíkama, vydrápu se na kopec a? Konečně to začíná. Nádherné výhledy na blízký ostrov a hory přede mnou. Skalnaté vysoké hory zvedající se od moře vypadají majestátně a já už se nemůžu dočkat, až na ně vylezu. Taková krása mi hned dodává energii.

Za další zatáčkou potkávám známého běžce. "Nemáš náhodou vodu?" Ptá se mě. Nooo velmi delikátní otázka. Tak náhodou vodu mám. Je tu šílené vedro a já jdu trek na těžko přes hory. Ale mám jí dost? Vteřinu přemýšlím, ale když vidím, jak zuboženě vypadá, tak neváhám a dávám mu půlku flašky. "Díky. Zachránila jsi mi život. Dnes je hrozně vlhko a dusno a k autu to mám ještě 2 hodiny." Jasně, občas pomůžu já někomu a pak třeba zas někdy pomůže někdo mě. Rozloučíme se a vyrážím dál. Poslední úsek cesty jdu po silnici. Tady přeci nemůžu spát. Začíná se stmívat a tak chci vylézt alespoň kousek do hor a tam přespat. Procházím kolem domku v Ses Fontanelles, je tu sice cedulka, že jde o privátní objekt, ale cesta tu normálně vede. Hned za branou mi cestu zastupuje docela pěkný chlap.

"Kam jdeš?" Hmm, divná otázka.

"Po cestě, jdu trek do hor."

"Už je pozdě, všechno okolo mi tu patří. Teď už nemůžeš projít, protože bys spala někde v horách a to se nesmí. Ale ubytuj se u mě."

Jsem trochu zaskočená. Proč mi zakazuje jít po cestě. Nedokážu to pochopit: "Ale tohle je veřejná cesta a jdu trek a mám čelovku. Nebudu spát u tebe za barákem ale někde dál v horách."

"Ne, já tě nepustím. Můžeš spát u mě za 20E." Je nekompromisní.

"Ok, tak tu přespím. Dá se platit kartou."

"Ne."

"Ahá, ale já nemám keš."

"Tak to máš smůlu." A odchází.

Jdu pryč, pak se otočím a vrátím se. Usmívá se na mě.

"Tak co, 20E není zas tak moc za noc co? Takže zaplatíš?" Došlo mi, že mi nevěří, že nemám žádné peníze v hotovosti. No to je drzost!

"Já ale opravdu nemám peníze v hotovosti!"

Ušklíbne se.

"A co když ti pošlu peníze na účet?"

"To nejde."

"Jakto? Mám telefon, tak ti to pošlu."

"Nemáš telefon."

Rychle sáhnu do kapsy, kde nahmatám mobil. Vytahuju ho z kapsy a ukazuju. "Mám telefon!"

"Ale nemáš signál. Nikde tu není signál."

Aha, tak to mě nenapadlo. Mám telefon vybitý a asi mezi horama není signál.

"Dobře, tak je tu někde ve vedlejší vesnici bankomat?" Zkouším to.

"Je, ale daleko, tam se nedostaneš."

"Jakto? Můžu tam dostopovat." Nevzdávám se.

"Na stopa tě nikdo nevezme teď v době Covidu."

Tak to mě už úplně vytočí. Nesnáším tyhle rozumbrady co mi tvrdí, že něco nejde, přitom o tom nic neví a nikdy to nezkoušeli.

"Tak to je blbost. Dnes jsem se dostala na 4 stopy velmi rychle z Palmy do Sant Elmu. Bylo to plně v pohodě, takže stopování jde v pohodě." Odpovídám už velmi rozčarovaně. "Takže tady spát nebudu. A ráno projít můžu? V kolik hodin je cesta otevřená?"

"Ráno můžeš jít, kdy chceš. To je fuk. Spát můžeš ale až u silnice, protože před bránou je to všechno moje." Ušklíbne se a namachrovaně odchází.

Jsem naprosto zděšená jeho chováním. Jak může někdo provozovat ubytování na cestě pro turisty/trekaře a takhle se chovat? Od začátku mi naprosto nevěřil, že nemám hotovost a byl teda fakt nekompromisní a dost nepříjemný. Asi měl nějakou špatnou zkušenost a teď si to vybíjí na ostatních. Ale to je jeho boj. Je to kretén a je mi ho vlastně líto. Myslím, že se mu to jednou vrátí.

Jdu tedy najít místo na spaní u cesty. Po chvilce nacházím sad stromů a za nimi měkkou trávu. Rozdělám karimatku, uvařím večeři a jdu utrmácená spát. V noci spadne i pár kapek deště, tak mám alespoň příležitost vyzkoušet novou plachtu a funguje perfektně. Stejně jako nová karimatka. Jediné co mě budí v noci je silný vítr, projíždějící auta a kousání mravenců.

2. den: Ses Fontaneles -> vyhlídka před Esporles

Délka: 26,2 km
Čas: mapy.cz - 11:04h, skutečnost 11h
Převýšení: stoupání - 1615m, klesání - 1497m

Dnes mě čeká na začátku strmý výstup. Plán byl tedy vstát brzy a zvládnout co nejdelší část cesty než vyleze žlutý ďábel - slunce. Ovšem v sedm ráno byla stále tma. Což mě trochu překvapilo a nechtělo se mi ze spacáku, proto jsem vyrazila až v osm. Procházím kolem domku toho nepříjemného pitomce. Už mám připravenou skvělou historku o tom, jakou jsem měla perfektní noc. Bohužel nebo bohudík venku je mrtvo a nikde nikdo. Pokračuji do kopce, až dojdu na konec údolí. A co teď? Mám vybitý mobil. Solární nabíječka mi nefunguje, protože nesvítí slunce, je pod mrakem. Je tu spousta cest vyšlapaných od koz. Kudy se dát? Zkouším jednu cestu, ale ta se brzy ztrácí. Vracím se, zkouším další, tak se po chvíli mění v neprostupnou džungli. Vracím se. Rozhlížím se po okolí a přemýšlím jak dál. Nakonec si všimnu, že u nohy mám mužíčka z kamenů = malá pyramida kamenů naskládaných na sobě. Rozhlédnu se a před sebou vidím dalšího. Jdu k němu a pak vidím dalšího. Sláva! Tak tohle bude ono, půjdu podle mužíčků! Je to docela dobrodružné. Člověk furt nečučí do mobilu na GPSku, ale musí se pořád rozhlížet. Občas je mužíčků více a snaží se tak pocestné zmást. Ale i tak je možné najít tu správnou cestu. Pokud by tam ale nebyli, tak jsem úplně ztracená. 

Kamenní mužíci a můj jediný orientační bod

Cesta vede prudce do kopce. Jdu pomalu, a co pár kroků se vydýchávám. Protože jsem včera zachránila běžce svou vodou, tak dnes jí už moc nemám. Šetřím a skoro nepiju. Potkávám domek ha! Třeba tam bude voda! Je zavřeno. Obcházím domek dokola, zda někde není pítko. Není. Akorát ohniště a to mi nepomůže. Už mám fakt dost žízeň. Za domem jsou dvě velké nádrže. Tam musí být voda. Žíznivá se dostávám přes křoví. V nádržce je voda! Ale plavou v ní kosti mrtvého zvířete a všude jsou mušky. Fuj! Tak tohle pít nebudu. Ale je tu kohoutek, ze kterého poteče voda, když vypustím nádržku. Vede z ní nějaká trubka. Zahraju si na instalatéra, rozšroubuju trubku a z nádržky vytéká voda. Fuuuj, hrozně to smrdí, ale jestli budu mít co pít, tak to přežiju. Zkouším načepovat vodu, ale bůhví co v ní plave. Tak tohle nepůjde. Nechám si ale vodu ve flašce, když bude krize a budu někde umírat, tak se třeba bude hodit i za cenu toho, že mi pak bude blbě. Vracím se na cestu, když potkávám znovu Francouze.

"Ahoj, jsi to ty, jak jsme se potkali včera?" haleká na mě. Poznávám ho podle fialových trenek. Protože je cesta celkem rovná, tak se ho chvíli držím. Procházíme kolem studánky, kde asi voda je, ale kdesi hluboko. Francouz kouká do telefonu a jde blbě, já koukám po mužíčcích a jdu dobře, chvíli jdeme spolu, ale pak začne zase strmý kopec. Naposledy se kouknu k němu do mapy, dostávám od něj ještě trochu vody, za což jsem hrozně vděčná. A jdeme každý svou cestou. Teda oba stejnou cestou, ale každý jinou rychlostí. Furt do kopce. Vylévám špinavou vodu z flašky, abych měla lehčí batoh. Je mlha. Vidím jen na pár metrů před sebe, naštěstí vidím vždy dalšího mužíka. A je to! Konečně jsem na kopci. Musí tady být hezké výhledy, kdyby nebyla mlha... Nevidím vůbec nic. Je tu ale hezké místo na spaní, škoda, že je asi 11 dopoledne. Tak příště. 

Viditelnost není úplně dobrá

Nadšená ze zdolání vrcholu jdu bez pauzy dál. Chvíli je cesta vidět, pak se ale začíná rozdělovat do více kozích stezek. Ztrácím orientaci a jsem mimo cestu. Hned se zastavím a jdu zpět na cestu. Nejsem si ale jistá, z které strany cesty jsem přišla. Jsem dehydratovaná a trochu dezorientovaná. Zastavit vydýchat a přemýšlet. Už vím, musím doleva! Jdu dál. Je stále mlha. Chvíli nedávám pozor a už jsem zase mimo cestu. Kudy zpět? Netuším. Tak musí to vést někam dolů. Chvíli se prodírám trávou a lezu přes kameny. Hele! Kousek pode mnou je cesta! Paráda! Slezu ze skalky a už jsem na cestě. Tak to se mi ulevilo, protože ztratit se tady v horách bych fakt nechtěla. Jdu po cestě až ke studánce. Moc vody tu není, rozhodně ne na pití. Rozhlídnu se kolem sebe. Jedna cesta vede nahoru a druhá... taky nahoru? A teď babo raď. Nemám se s kým poradit. Telefon vybitý. Jsem bez mapy. Zkouším jednu cestu, jdu nahoru, není vidět na krok. To je divné, ten Francouz říkal, že to má být jen z kopce. To jdu asi blbě, třeba je to jiná cesta. Jdu zpět ke studánce. Najednou slyším auta. Pode mnou někde musí být silnice. Když půjdu dolů, tak musím dojít do civilizace. A je rozhodnuto. To ještě netuším, že to bylo jedno z mých nejhorších rozhodnutí v životě. Viditelnost 3 metry. Prodírám se vysokou trávou a trním. Slyším auta, ale netuším, jak daleko je to k silnici. Ale je tam a to je důležité. Nevím, zda jít dolů nebo doleva nebo doprava. Jde to pomalu. Mám kraťasy a nohy mi rozedírá tráva. Chvíli se jí snažím vyhýbat, ale pak už to nejde a prostě jdu, vzdávám to. Už toho mám dost. Došla mi voda. Sedám si na spadlý strom a brečím. Jsem tu sama, nemám mobil, nemůžu si přivolat pomoc, ani se podívat kde jsem. Je mlha a jsem v horách. Já jsem prostě úplně pitomá, cestovat sama. Jako naprostý amatér. Furt slyším auta. Utřu slzy. Tady prostě nezůstanu. Najednou vítr rozfouká mlhu a já vidím silnici. Tak blízko a přece tak daleko. Přede mnou je skála. To je jako v Perníkové chaloupce. Vylezu na skálu a uvidím kudy nejlépe dolů. No, nejlépe to nejde nikudy. Nakonec se rozhodnu jít doprava přelézt dva kopečky a pak jít tam kde jsou stromy, protože tam kde jsou stromy, logicky nebudou skály. Cesta je strmá, trnitá, krvácí mi ruce i nohy. Padám do křoví. Tak pozor focus! Už vidím ty novinové články: "Češka na Mallorce spadla ze skály a umřela. Cizinka cestuje sama. Ztracená v džungli." A podobně. Tak to rozhodně ne! Jsem sice hotová, ale jdu dál! Vzchopím se a klopítám dolů. Cesta je fakt těžké, že to ani nezvládnu napsat, ale nakonec nějaký způsobem dojdu dolů. Jsem u cesty, ale je tu plot?! Co teď? Pod sebou vidím strouhu, ale bez vody a tunel pod silnicí, tam projdu! Vlezu dovnitř a tam... mrtvá jehňátka. Oklepu se. Mlčení jehňátek, to byl přeci nějaký horor. Rychle proběhnu na druhou stranu a vylezu na silnici. Rozbrečím se štěstím. Nemůžu uvěřit, že jsem tady. To snad není možné. Na pokraji smrti žízní a vysílením ale jsem na silnici. Co teď? Neujdu ani krok, budu stopovat, ale kam? Ani nevím jakým směrem je město, kam jsem měla dojít. Zkusím stopovat doprava a uvidím. Při stopování se snažím vždycky vypadat co nejlépe, ale dnes musím vypadat fakt bídně. Naštěstí třetí auto zastavuje a bere mě. Říkám jméno vesnice, které si z části pamatuju. No v podstatě vím, že začíná na E. Nerozumí mi. "El pueblo?" Zkouším. Prostě mě dovezte do jakékoliv vesnice k obchodu s pitím. A tam se ubytuju, nabiju telefon a už dnes nikam nejdu! Řidič naštěstí pueblo/vesnice rozumí. Přesto, že podle navigace jedou jen na blízkou vyhlídku, vezmou mě do vesnice a hele! Ona je to ta vesnice, kam jsem měla dojít - Estellencs. Jsem strašně spokojená. Vysadí mě a hned najdu obchod. Nakupuju vodu, kolu a nestýčko. Vyřízená ale šťastná s pitím jdu z obchodu, když vidím dva chlapy s batohama. Asi taky trekaři.

"Ahoj!" pozdraví mě česky. Zarazím se. Co mám na sobě, že vypadám jako češka? Nebo se známe a já jsem to zapomněla? Jenže odkud? Jsem trochu v šoku.

"Ahoj.." Odpovím nejistě.

"My už o tobě víme." Oznámí mi ten v modrých šortkách. Tak teď jsem ještě zmatenější. Co, kdo, kde jak? Co se tady děje? To už všichni na Mallorce ví, že jsem se ztratila v mlze? Vypiju raději kolu i nestýčko na ex.

"Potkali jsme Francouze a ten říkal, že tady jde sama nějaká češka ve žlutých trenkách." Objasňují mi situaci. Ahá, tak teď už je mi všechno jasné! Povídám jim svůj příběh, jak jsem se dnes ztratila. Kluci mi hrozně zvedli náladu. Jeden z nich říká, že jdou teď na pláž. Prý jen 7 kilometrů po rovince takový traverz do dalšího města a tam se vykoupou u moře. Možná je to tím, že to vypráví s nadšením, možná tím, že jsem se nadopovala cukry, nakonec zapomínám na to, že jsem tu chtěla zůstat. Zvedám se, fotím si na foťák mapu na jejich telefonu, kdybych se náhodou ztratila, a s úsměvem vyrážím napřed. Tak třeba se sejdem na pláži.

Nouzové vyfocení mapy na foťák

Cesta je opravdu jen traverzem do vesničky Banyalbufar. Tam najdu nejbližší restauraci. Potřebuji si nabít telefon. Mají tu bíle ubrusy a vypadá to trochu fancy. Nevadí, kašlu na to. Jdu dovnitř, krvavá, zpocená a smradlavá. Ostatní hosté jsou jako ze škatulky. Sednu si ke stolu, kde není ubrus. Servírka umí perfektně anglicky a ptá se mě, co se mi stalo, ztratila jsem se v horách, opakuji historku a skoro se znovu rozbrečím. Dám si jídlo a nabiju trochu mobil, abych aspoň věděla, kde ta pláž je, že jo. Odcházím a lidé u okolních stolů mi přejí hodně štěstí. Je to zajímavé, asi jsem totálně mimo jejich sociální bublinu, ale vypadá to, že to myslí vážně. Dojdu na pláž, kde potkávám jednak kluky, ale ještě další pár kluka a holku také z Čech. Rány na těle v moři lehce pálí, ale aspoň nejsem upocená. Celé město je v kopci a nad pláží jsou útesy, ze kterých padá na pláž vodopád. Boží. Inspiruju se klukama a vyperu si oblečení ve vodopádu. Krásné, poprvé v životě se koupu ve vodopádu a přijdu si jako v nějakém filmu. 

Útesy a pláž Banyalbufar

Všichni plánují spát někde v kopci za městem, já také, tak vyrazím a uvidím, kam dojdu, už toho mám dnes fakt dost. Město je ale postavené v kopci a trvá poměrně dlouho, než se z něj člověk dostane. Po cestě nad město potkávám ten pár, který jsem potkala na pláž - Dominiku a Zdeňka. "Ještě kousek, tak kilometr a jsme na kopci, tam můžeme přespat a zítra už to bude po ránu jen z kopce." Tvrdí Zdeněk. Nebráním se a přidávám se k nim. Nakonec na viewpointu nacházíme krásný plácek na přespání. Luxusní místo, jsem ráda, že dnes nebudu sama. Po pár minutách se k nám přidávají kluci, takže budeme dnes spát v pěti na jednom místě. Paráda, jsem nadšená, že nejsem sama, vaříme večeři a povídáme historky z cest, prostě fajnový večer. Probírají se také plány, kam kdo má v plánu jít další den. Já to mám jednoduché, nemám žádný plán. Obě dvojice se shodují, že by chtěly dojít zase na pláž za městečko Deiá. Trochu mi přijde, že to není trek, ale koupací výlet. Je to ale prý asi 28km. Uff, to je dost. Dnes jsem měla fakt strašně náročný den tím, jak jsem se ztratila, tak uvidím, jak se budu cítit zítra.

3. den: Vyhlídka před Esporles -> Cala Deiá

Délka: 28,8 km
Čas: mapy.cz - 11:22h, skutečnost 11h
Převýšení: stoupání - 1374m, klesání - 1796m

Naprosto luxusně jsem se vyspala, na nové karimatce se spí jako na posteli. Kluci vstali nejdříve a odcházejí. Loučím se s nimi s tím, že se uvidíme na pláži a po pár minutách je následuji také. Jestli mám dojít až na pláž tak musím vyjít brzy. Cesta vede opravdu jen z kopce do blízkého městečka Esporles. Doplňuji vodu, snídám a znovu potkávám kluky. Z městečka vycházíme společně, snažím se s nimi držet tempo, ale jdou hrozně rychle. Jdu takovými přískoky a dýchám jako bych běžela maraton. Zatímco oni si vesele povídají a vypadají jako by jejich batohy byly prázdné. Zapojovat se do konverzace moc nemůžu, sotva dýchám. Tak tohle nepůjde. Po chvilce se od nich odpojuji a jdu si své tempo. Cesta do Valldemosy vede přes kopce, ale s nádhernými výhledy na okolní údolí. Kopce jsou zalesněné a zelené a přijdu si jako v džungli. Značení tu není úplně nejlepší a jsem ráda, že mám nabitý telefon a můžu kontrolovat GPSku. Nahoře znovu potkávám kluky, zalepuji puchýře a už jen z kopce do dalšího města. Poučená ze včerejška dnes kupuji vždy více vody. Sice je to větší zátěž, ale lepší než zůstat bez vody! Ve Valldemose se připojuji ke klukům na těstoviny a pizzu. Normálně bych si zakousla fuet a sýr a šla dál, ale čeká nás 600m výškových nahoru a pak 900 dolů, tak je potřeba se pořádně posilnit a taky si odpočinout. Co nás trochu překvapilo, byla siesta. Přišli jsme na oběd ve 12:45 a prý musíme počkat ještě 15 minut. Uvnitř obědvala rodina, které podnik patřil a až pak začali chodit hosti na oběd. U nás by v této době už 2 hodiny bylo v restauraci úplně plno. Městečko opouštíme ve 14:30. Jdu první, ať mám trochu náskok. Stoupání je opravu příkré. Sklon svahu by potěšil nejednoho skialpinistu. Prudké serpentýny, naštěstí jsou tu stromy a tak volím stínovou strategii - vydýchat ve stínu pak rychle přejdu úsek na sluníčku a zase vydýchat se ve stínu. Cesta je vybetonovaná, takže se jde vcelku dobře. Po několika stech výškových metrech se cesta začíná rovnat, končí stromy a následuje krátký traverz. Zastavuji a otevírá se mi pohled do nekonečných lesů a hor. Konečně přichází ten příjemný pocit. Jo, tak kvůli tomu to dělám, kvůli tomu se drápu do hor, abych viděla ty výhledy. Chvíli se kochám a pak spokojeně ťapu dál. Na kopci už je vidět pláž, na kterou jdeme. Mít tady tak rogalo nebo padák a skočit ze skály dolů to by bylo něco. Místo toho nás čeká klesání 900 výškových metrů na 6 kilometrech, což nebude žádný med.

Celou dnešní cestu se míjím s klukama. Jdou sice velmi rychlé tempo, ale dělají dlouhé pauzy. Já jdu pomalejší tempo, ale dělám krátké pauzy. Teď z kopce zase pomalu běží, ale já se spíš kochám výhledy. Klesání do městečka Deiá je dlouhé a prudké. Do města přicházím vysílené s jedinou myšlenkou na vodu, kolu a obchod. Jediné co mě uklidňuje je to, že cesta vede už pouze z kopce až na pláž. Uprostřed města ale dochází ke zradě a k tomu abych se dostala do obchodu, musím překonat jeden kopeček a schody ke kostelu! Normálně by mě to nerozhodilo, ale po celém dni trmácení člověk nechce jít do kopce ani metr. Jdu pomalu 3 schody a pauza. U kostela potkávám staršího místňáka, který dobrovolně dělá značení. Ptá se mě, za jak dlouho jsem to ušla a chce si povídat. Trochu nespolečensky mu rychle odpovídám a už spěchám do obchodu, jsem zase úplně vyprahlá. Kola a zmrzka jsou tou nejlepší odměnou. Kupuji ještě vodu a z posledních sil se vydávám na pláž. Beru to tou nejkratší cestou a to po silnici. Možná kdyby tu někdo jel, tak si ho i stopnu, protože už toho mám opravdu dost. Jedinou motivací je to, že tam potkám kluky a možná i Dominiku se Zdeňkem a to že se vykoupu. Pláž je opravdu malinkatá mezi útesy s jednou hospodou a jedním baru. Oboje má prý už zavřeno. Nikde nevidím žádnou známou tvář, jsem z části zklamaná, ale tak aspoň se vykoupu. Hledám šátek alias ručník, když v tom uvidím kluky.

"Tam za skálou spí velká skupina Čechů, tam už se nevejdeme, ale našli jsme jiné místo, kde budeme spát."

Cala Deiá

Jsem jako v sedmém nebi, takže i místo na spaní už mám, tak už jedině ta koupel. Nohy i ruce mám poškrábané z předchozího dne a ve slané vodě značně pálí, ale je to neskutečná úleva, ležet ve vodě. Po dnešku toho mám plné pohorky. V noci nemůžu pokrčit nohy a nemůžu ani usnout tím, jak mě všechno bolí. Uvidím zítra.

4.den: Cala Deiá -> Tossais Verds

Délka: 26,8 km
Čas: mapy.cz - 11:20h, skutečnost 11h
Převýšení: stoupání - 1734m, klesání - 1237m

Noc byla nekonečně dlouhá. Nemohla jsem spát, protože mě bolely nohy. Naštěstí bylo jasno a mohla jsem tak pozorovat hvězdy. Sledovala jsem putování velkého vozu po obloze a několikrát jsem viděla padající hvězdu. Přála jsem si, abych mohla další den chodit. Vstávat se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem se překonala. Plán na dnešní den byl odpočinkový den. Dojít cca 10 km do městečka Soller a pak vystoupat nahoru k jezeru. Sice 1500 výškových nahoru, ale jen 22 km. Prý odpočinkový den. Nejdřív jsem říkala, že snad dojdu do města a pak uvidím. Kluci mě ráno ale opouštěli s tím, že se potkáme u jezera, že to prý zvládnu. Ach jo, kdybych tu byla sama, tak se na to asi vykašlu, ale takhle to prostě nejde. Sbalila jsem si své věci a vyrazila. Po krátké době jsem znovu potkala Dominiku se Zdeňkem. Spali asi půl kilometru od nás! Škoda, že nedošli na pláž, mohli jsme tak být zase spolu. Cíl mají na dnešní den také jezero. No dobře, tak já to také zkusím. Bylo by hrozně pěkné se tam zase se všemi potkat. Zatnu zuby a jdu. Prvních 10km vede víceméně traverzem. Jdu ale hodně pomalu. Děsně mě bolí nohy s puchýři. Navíc nemá cenu spěchat, když je to jen 22km. Po cestě jsou krásné výhledy na moře a začínám přemýšlet nad tím, že pokud dnes dojdu až k jezeru, tak bych teoreticky mohla zvládnout celý trek. Čistě hypoteticky, ale uvidíme zítra, nemá smysl plánovat dál. Městečko Soller znám, když jsem byla na Mallorce se ségrou (https://www.inlovewithmybackpack.cz/l/unorova-mallorca-na-lodi/), tak jsme tam stopovaly a jely jsme historickou tramvají až do Port de Soller. Dnes není na tramvaje čas. U obchodu potkávám tradičně kluky a to jsem si myslela, že budou už několik hodin přede mnou, díky mému šnečímu tempu. Hlavní cíl je nabít si telefon. Zase budu v horách a nechci se znovu ztratit. Dávám si tak snídaňový brunch, je totiž půl dvanácté a to jsou pořád ještě snídaně. Tak konečně odpočinek. Sedím na náměstí, jím dobré jídlo, piju kafe, sleduji šrumec a čtu si knížku. Cítím se jako člověk na dovolené. Asi bych to ale nevydržela ani celý den. 

Soller

V poledne tak hodím batoh na záda a v tom největším vedru se vydávám na cestu. Městečko Soller je obklopené horami, proto je jasné, že nyní to bude už jen do kopce. Světlou stránkou dnešního dne jsou pítka na vodu. V průběhu celého treku byly pouze namalované na mapě, ale nebyly funkční. Tady ale fungují. Zrovna v tom největším vedru se to dost hodí. Vždycky se namočím úplně celá od hlavy až po nohy a postupně usychám až k dalšímu pítku. Cesta stoupá podél zahrádek a teras mezi kopce vzhůru. Každé ohlédnutí tak nabízí nádherný výhled na město Soller a moře. Nahoře když už scházím k jezeru, tak cítím obrovskou vděčnost. Za to, že jsem tady, ještě před nedávnem jsem nemohla dojít ani na nákup a teď jdu už čtvrtý den s batohem na zádech trek na Mallorce. Cítím se znovu na živu, znovu jako dřív, znovu normální. Vesele si ťapu a zpívám, až dojdu k jezeru. A koho tu nevidím zase tu známou dvojici kluků. Cítím se fantasticky. Přicházím do cíle dnešního dne, svítí sluníčko, jsou čtyři hodiny odpoledne a jsem u jezera. Otevírám si kolu, kterou nesu ze Solleru jako vrcholovou prémii.

"Ahoj. To je dobře, že jdeš. Tak si sedni a mi ti mezitím řekneme, kam se dnes ještě podíváš, co všechno uvidíš a kde budeme spát." Vítají mě.

Se zamračeným obličejem si sedám, protože tuším, že to nebude na druhé straně jezera.

"Tak co jste vymysleli?" Ptám se a zakusuji můj oblíbený fuet a sýr.

"Půjdeme okolo jezera, pak uvidíš trosky letadla a pak půjdeme už jen takovým traverzem po vrstevnici a budeme spát u téhle chaty, kde jsou záchody a pítko!" Vítězoslavně mi popisují plán.

"Je to už jen 7 km a 250 výškových, to už je pohoda. A navíc jsou 4 odpoledne, co bys tu dělala? Vždyť tma bude až za 4 hodiny! A navíc tahle půjdeme tou krásnější cestou." Přemlouvají mě.

Od jezera je totiž možné jít okolo hory buďto tou kratší cestou po rovince nebo delší cestou, která vede nahoru a dolů. Jelikož za dva dny letím domů, tak jsem měla v plánu jít tou kratší cestou, abych to stihla dojít do konce. Kluci i ta druhá dvojice plánovali, že půjdou tou delší cestou, ale všichni čtyři jsou tu až do neděle.

"Potkali jsme tu předtím další Čechy a to co jsme šli dnes za jeden den, oni šli dva dny. Takže už jsi v top tenu trekařů. Navíc je to krásnější cesta, přece o to nechceš přijít?"

No, na to, že se moc neznáme, tak naprosto přesně odhadli, co mi mají říct. Záchody i pítko byly nejisté, zda tam budou a zda budou funkční, ale ty výhledy a krásnější trasa a navíc je pravda, že nevím, co bych tu dělala. Za 15 minut jsem tak připravená na cestu. Jediné čeho se bojím, je, aby mi vystačila baterka. Tak doufám, že mi moc neutečou. Od jezera začínají prudké serpentiny. Naštěstí kluci jdou velmi pomalým tempem, prý aby se nezpotili, ale já myslím, že jdou tak kvůli mně, což je od nich hezké. Snažím se jít rychle, abych moc neztratila. Přejdeme kopec a otevřou se nám výhledy na úplně opačnou stranu. Zapadající slunce osvětluje skalnaté vrcholky a už se zas usmívám. Jo, stálo to za to!

Ale kde je to letadlo? Podle mapy.cz by zde mělo být zřícené letadlo, alespoň to Lukáš tvrdí. Čekala jsem, že tu bude trup nebo alespoň okénko nebo dveře, ale jediné co vidíme, jsou nějaké kusy železa. No nic moc, pokud plánujete jít tuhle trasu kvůli letadlu, tak to vzdejte ale stejně jí pojďte kvůli těm horám. Cesta je chvíli do kopce a chvíli z kopce. Kluci mají hůlky a tak jdou velmi rychle. Nechci, aby na mě čekali, a tak skoro běžím. Sama bych takhle rozhodně nešla. Je zde i úsek s řetězy, kde se jich musíme držet a přitom lézt na skálu. Tak takové dobrodružství jsem ani nečekala. Už se těším, až budeme v cíli. Už nám nechybí moc, snad jen půl hodina cesty. Najednou kluci zastavují. Netuším co se děje.

"Tady je tak pěkné místo, tady můžeme zůstat a přespat."

"To je pitomost, jdeme dál." Zasměju se jdeme.

Po chvíli vidíme krásný plácek se slámou.

"Tak budeme spát tady, na slámě a s výhledem." Znovu to zkoušejí kluci.

Jsem trochu nesvá. Co? To mě přemlouvali ať jdu s nimi a teď by to chtěli před koncem zabalit?

"Ještě nám chybí 13 minut. Tady spát nebudeme. Slíbili jste záchody a pítko. Takže jdeme." Zavelím. Nehodlám ani přemýšlet nad tím, že bychom zůstali tady. Zabrblají něco v tom smyslu, že to mají za to, že mě vzali sebou a jdeme. Po chvíli přicházíme k chatě, otevíráme vrátka a jsme v ráji!

Chata je otevřená. Chata uprostřed ničeho mezi horami je otevřená. Potkáváme zde známého Francouze, který se diví, že ještě žijeme a že jsme ho došli. Pán v chatě je velmi příjemný, sice nás nemůže kvůli covidu ubytovat, má už plnou kapacitu, ale nabízí nám, abychom přespali venku, tam kde jsou stoly pod střechou, že je tam světlo a kdyby nefungovala žárovka tak ať mu hned řekneme, že můžeme využít záchody uvnitř a že venku teče pitná voda.

Koupili jsme si vrcholové pivo a já jsem si přišla naprosto jako v ráji. Po tak dlouhé době trmácení se, tohle byl najednou úplný zázrak. Večeře, pivo, koupačka u kohoutku s vodou a normální záchod! Prostě sen. Díky alkoholu mě taky přestaly bolet nohy a v noci jsem se tak krásně vyspala. Kdo půjde tento trek, doporučuji od jezera zvolit tu delší cestu a přespat zde.

5. den: Tossais Verds -> Pollenca

Délka: 32,5 km
Čas: mapy.cz - 11:26h, skutečnost 11:10h
Převýšení: stoupání - 1196m, klesání - 1661m

Ráno bylo asi nejlínější ze všech. Alkohol už vyprchal a nohy jsem tak zase cítila. Jako každé ráno jsem se pečlivě postarala o všechny puchýře. A co dál? Já jsem samozřejmě zase bez plánu. Francouz včera říkal, že dnes chce jít až do konce, tzn. dojít 32 kilometrů do městečka Pollenca. No je to daleko, ale tak mohla bych to zvládnout. Kluci se chtějí po cestě oddělit a jít ještě přes údolí do Sa Calobra. Tam jsme byli letos v únoru, tak tam znovu nemusím a budu se držet původní trasy. Doplním vodu a vyrážím co nejdřív. Po cestě mě předbíhá Francouz, loučíme se, asi se už nikdy neuvidíme. Po několika kilometrech se loučím s klukama, asi se taky už nikdy neuvidíme. A jsme zase sama. Je to trochu divné. Pořád napínám uši, zda uslyším známé cvakání hůlek, ale neslyším už vůbec nic. Přelezu přes kopec a je tu zase mlha. Není vidět na krok. Je to trochu zvláštní, když jsem potkala kluky druhý den, byla jsem v mlze a teď jsem je opustila a jsem zase v mlze. Počasí mi ale nevadí. Jdu z kopce dolů s jediným cílem zvládnout dnes celou trasu. 

Sejdu až do městečka Lluc, což je turistické město v horách. Plné parkoviště aut a všude spousta lidí, kteří svým oblečením navozují dojem, že jsem někde u moře. Dámy s podpatky a muži v košilích, jako na motýli. Cítím se tu nepatřičně. Dělám pouze krátkou zastávku na svačinu 15 minut. Na doporučení kluků jdou navštívit botanickou zahradu. Je tu prý bazén. Vidina další koupačky se mi líbí. Botanická zahrada není nic extra a bazén je krásný, ale z důvodu covidu zavřený. Pokud cestujete mimo pandemii, tak doporučuji se tam zastavit. Já musím bez koupání pokračovat dál. Trasa pokračuje stále z kopce a je to už "jen" 20 kiláků! Na mapě to vypadá jako kousíček. Namotivovaná odcházím svižným tempem. Dochází mi, že pokud dnes dojdu až do cíle což znamená do městečka Pollenca, tak bych mohla dojet stopem do Port de Pollenca, přespat někde na hotelu a další den strávit relaxem na pláži bez batohu a večer letět domů. Tak tohle je hodně silná motivace. Přidám do tempa. Každou minutu kontroluju mapu, to asi kdybych se náhodou posunula o 10km dál. 

Bazén v botanické zahradě v městečku Lluc

Stále jdu rychlejší tempo než předpovídají mapy.cz ale to všechno trvá jen do chvíle, než přijdu k silnici. Zbývají mi poslední 4km do cíle a začíná se na mě projevovat to, že jsem dnes skoro nepila a hlavně nejedla. Jsem úplně hotová a vysílená. Na jídlo nemám chuť, dopíjím poslední vodu a jdu. Ale nechce se mi. Nohy mě příšerně bolí, mám je oteklé a červené. Co chvíli, tak zastavuju a lehám si vedle cesty. Ještě že tu nikdo není a nevidí mě. Čas oprosti odhadu mapy.cz se začíná prodlužovat a tak poslední 4km jdou opravdu trojnásobek odhadovaného času. Cesta vede podél silnice. Zvažuji, zda si někoho nestopnout. Ale to přece nemůžu! Posledních pár kilometrů před cílem to vzdát. Co by mi asi tak teď řekli kluci. Řekli by Kláro, tma je až za hodinu a půl co tady budeš dělat? Jdi dál. Tak jdu dál. Škoda, že mě nikdo nenatáčí, mohla bych to video pak pustit studentům při analýze chůze. Už nevím co dělat, aby mi má pomalá cesta, rychleji utekla. Zpívám si, hraju slovní fotbal sama se sebou, nejdřív na poslední jedno, pak dvě a nakonec na poslední tři písmenka, povídám si sama se sebou, rapuju na tři motivační slova: postel, sprcha, moře. Poslední kilometr ve městě potkávám dost lidí. Koukám se do země, abych se na ně nemusela dívat. Vím, co si musí myslet. Vypadám dost zuboženě. A je to tady. Jsem v cíli. Žádné velké oslavy se ale nekonají. Bookla jsem si ubytko v Port de Pollenca, tam ale nedojdu. Jednak je cesta podél silnice což mě nijak neláká a druhak nemůžu chodit. 

V cíli!!!

Rychlá fotka a jdu ještě 800metrů na stopovací místo. Jsem zpocená, ulepená, aspoň si sundavám kšiltovku a rozpouštím vlasy, ať je vidět, že jsem holka, ale ten chumel neumytých a nerozčesaných vlasů to asi nezachrání. A hele i přesto jak vypadám mi zastavila místňačka, že mě vezme. Dřív prý také cestovala, tak ví, jaké to je. Pro jistotu ale otevře všechna okýnka. Díky její pomoci se dostávám do přístavního městečka Port de Pollenca. Po cestě do hotelu kupuji čokoládu, jugo de naranja (pomerančový džus), náplasti na puchýře, desinfekci, žabky, plavky a šaty ani si to nezkouším, prostě beru ty nejlevnější. Tempo posledních pár metrů před cílem je jako tempo 95 letého důchodce. Jdu tak pomalu a klátím se ze strany na stranu, že se snažím aspoň dívat do výloh, aby to vypadalo, že to dělám schválně. V hotelu naštěstí nechtějí žádný test na covid, hned jsem na ně vysypala historku, že jsem byla v horách a že jdu už několik dní s minimem jídla a vody, to proto kdyby náhodou chtěli test, aby jim mě bylo líto a ušetřili mě. Já bych už totiž neušla ani metr. Naštěstí nic nechtějí a já můžu na pokoj. Cítím se znovu jako v ráji, celkem 15 minut ležím ve sprchovém koutě. Nohy jsou na tom opravdu bídně, bolí mě i stoupání na paty, přesto, že tam nemám puchýře. Kotníky jsou oteklé jako bych měla oboustranně výron a holeně jsou červené. Asi zánět z puchýřů. Takhle se vrátit domů nemůžu, tak zahajuji intenzivní léčbu. Celou noc mám klimatizaci na max, nohy mám nahoře, postupně měním obklady se studenou vodou a znovu ošetřuji puchýře. Snažím se hodně pít a beru Aspirin proti zánětu a bolesti.

Ráno je situace lepší, znovu se sprchuji a ošetřuji puchýře, už si mohu stoupnout na paty, nohy jsou červené méně, ale není to žádná sláva. Poslední den už si užívám na pláži a knížkou Stopařův průvodce zeměkoulí od Slávka Krále, kterou doporučuji všem cestovatelům. Třešničkou na fantastickém výletu je poslední setkání s klukama, které se neobejde bez koupačky a piva. Na letiště už jedu busem potřebuji totiž minimalizovat počet kroků a navíc nemám už tolik času na stopování. Zbývá jediná otázka a to, co s bombou na vaření. Nechce se mi ji vyhazovat a tak se rozhodnu ji darovat nějakému cestovateli. Na letišti tak stojím před východem a čekám na přilétající trekaře. Prvních 20 minut vycházejí samí kufříkáři, ale pak konečně vyjde baťůžkář. Jsem ráda, že jsem jí mohla někomu darovat a že ji někdo využije. A teď už hurá domů.

Jsem strašně ráda za tento výlet. Vůbec jsem nevěřila, že to zvládnu a stihnu ujít a už vůbec jsem si nemyslela, že to stihnu a ještě budu mít jeden den volno na pláži. Velký dík patří klukům, které jsem potkala. Opravdu nebýt jich a jejich hecování, jejich plánů na koupačky a jejich fajn společnosti, nikdy bych to v tomhle tempu nezvládla, neviděla bych vrak letadla a nedošla jsem tam, kam jsem došla.

Všechno se děje tak, jak se dít má a tohle byl naprosto fantastický a dobrodružný výlet.

Highlights GR 221

Celková délka: 127,2 km

Celkem převýšení: stoupání - 5588m, klesání - 5561m

Letenka: Na Mallorku létají přímé lety z Prahy i z Vídně. Cena se dá sehnat 1000Kč za zpáteční let. Do Vídně se dá jet vlakem z Prahy s přestupem až na letiště. Spaní na letišti ve Vídni je možné a bezpečné na Terminálu 3 v prvním patře napravo jsou křesílka s velkými opěrátky a s opěrkou na nohy. Více na www.sleepingintheairport.cz

Jídlo/pití: Po cestě je noho měst a vesnic, ve kterých se dají potraviny a voda dokoupit. Nespoléhejte na pítka na mapě po cestě. Většinou jsou vyschlá, stejně jako potoky. V teplém počasí doporučuji raději více vody sebou 4-5l na den.

Doprava na místě: Mallorka je malý ostrov, jednoduše se zde dopravíte stopem nebo místními autobusy. Jsou levné a jízdní řád najdete buďto přímo na zastávce nebo v google mapách.

Počasí: Na konci září bylo přes den 28°C a v noci 13°C. Nebyl potřeba péřový spacák, spíše naopak, ve vlhkém počasí u moře byl pak úplně mokrý.

Vybavení: Na co nezapomenout je powerbanka! Vzhledem k tomu, že některé části jsou v horách a nejsou dobře značené, tak v dehydratovaném stavu případně v hypoglikémii se můžete lehce ztratit a to nechcete! Vyzkoušeno! Další věcí, kterou jsem neměla, ale kterou doporučuji, jsou žabky nebo sandály. Po nohy zavřené v pohorkách je to značná úleva. Oblečení stačí dvoje tzn. 2 trika, 2 ponožky, 2 spodní prádlo, 2 kalhoty/kraťasy, 1 mikina a případně jedno pončo - na to si můžete lehnout, abyste neudělali díru do karimatky, a zároveň vás to ochrání před deštěm. Jako poslední doporučuji náplasti na puchýře a tejpy. A v neposlední řadě dobrou náladu! Děláte to přeci pro sebe! Tak si to užijte!