en-Prodloužený víkend v Norsku

17. listopad letos připadl na pátek a já vymýšlela co podniknout. Po objevení letenek do Norska za 750 Kč, nebylo o čem dál přemýšlet. Hledala jsem parťáka, ale všichni se vymlouvali nejrůznějšími argumenty, že v listopadu v Norsku bude zima a polární noc. Jak je na první pohled vidět jednalo se vždy o naprosto nelogické argumenty a já se nechtěla vzdát. Nakonec jsem v říjnu byla na pivu s Vojtou. Potkali jsme se asi před měsícem na benzínce na jihu Rakouska, oba jsme stopovali, ale každý jiným směrem. V tu dobu jsem jela já s kamarádkou do Benátek a on s kamarádkou na Triglav. Když jsme se potkali pak po měsíci v Praze, tak jsem říkala, že plánuji jet do Norska, ale nikdo nechce jet. Vojta koukl do kalendáře a řekl: "Tak já jedu". A jeli jsme.

Středa 15. 11. 21:25 

Doprava Polskim busem do Katovic. Kdo by to byl řekl, že wifi v Polskim busu funguje jen v Polsku a ne v ČR? Klasicky na poslední chvíli řešíme online odbavení. Zjišťujeme, že se letenky musí tisknout? Cože? V dnešní době chytrých telefonů? Tak asi budeme muset kromě hledání dopravy na letiště ještě najít někoho, kdo nám vytiskne letenky, a to ve 3 ráno nebude snadné. Na internetu jsme si našli, že z vlakového nádraží jezdí bus na letiště, tak snad to stihneme.

Čtvrtek 16. 11. 3:30

Na nádraží jsme se dostali, ale žádný autobus. Polské ulice jsou prázdné a my pociťujeme, že už se dostáváme na sever, začíná přituhovat. Nakonec zkoušíme Uber, pro oba první zkušenost. Samozřejmě, že řidič neumí anglicky, tak se česko-polsky dorozumíváme, až se nám podaří si domluvit sraz.  Při hledání auta nečekaně nacházíme ten autobus, který měl jet na letiště! Tak přece! Peníze samozřejmě nemáme a nedá se platit kartou? Tak si nastupte řekne řidič a my vyrážíme směr letiště zadarmo! Skvělý začátek lowcostového výletu. 

A jako bonus na letišti od Wizzu zjišťujeme, že letenky nemusíme mít vytisklé! Takže další dobrá zpráva, teď už jen prospat se trochu, další zastávka NORSKO.

9:00 Norsko

Přiletěli jsme do Sandefjordu a? Všude je sníh! Čekali jsme zimu, vítr, tmu, ale ne sníh. Dalším překvapením je slunce. Už od devíti ráno, to vypadá, že se stmívá! 

Náš cíl pro dnešní den byl Varådal (144km). Místo, kde Vojta našel prvního couchsurfera. Začínáme stopovat, první stop - BMV - luxusní auto vzadu polštářek na sedačce a termoska pro každého. Pán nás vzal autem na prohlídku Sandefjordu. Shlédli jsme místní zajímavosti, jako je třeba obří velrybí kost a pak nás zase odvezl zpět na dálnici. Vyslechli jsme si přednášku na téma lov velryb a já jsem se zdržela greenpeazáckých komentářů, aby nás nevysadil někde na konci světa. A pokračovali jsme dál. Dalšími stopy jsme se dostali přes Larvik, Porsgrunn až do Skienu. Velmi milá byla poslední paní, která vezla ztracená zavazadla z letiště k jejich majitelům. Ze Skinenu jsme si stopli chlápka, který nás kus svezl pak jel pro dceru na nádraží. My jsme se mezitím snažili stopovat, ale dostali jsme se jen asi o 10 km dál. Po půl hodině čekání, jel kolem nás ten pán znovu a tentokrát už s dcerou a svezl nás dál. Ukázal nám místní jezero Seljordvatnet, ve kterém žije příšera podobné té z jezera Loch Ness a mimochodem nám také řekl, že nedaleko Rjukanu je nejkrásnější hora Norska - Gaustastoppen. Plán na další dny nemáme a výzva v podobě zdolání nejkrásnější hory Norka přijatá! 

Přes dalších pár stopů jsme se dostali až do malé vesnice Vrådal. Celý den střídavě pršelo, tak se těším, až budeme v teple. Ovšem po přihlášení na wifi zjišťujeme, že nás hostitel není ve vesnici Vrådal, kde jsme, ale v Kristiansandu což je asi 170 km od nás... Bomba, jsou 3 hodiny odpoledne, za hodinu bude tma a nemáme kde spát. 

Zkoušíme kemp, kde ale berou jen na týdenní pobyty, po vysvětlení, že jsme jeli do Norska jen na víkend se tváří trochu divně, ale nakonec nám doporučil zeptat se jedné starší paní, od které si na jednu noc pronajmeme Cabin. Malou chatičku s vařičem a postelema. Paní je úplně zlatá a dá nám spoustu dek, aby nám bylo teplo, dokonce i jednu elektrickou deku! Protože ve vesnici nemají bankomat, vybíráme peníze v hotelu. Paní nemá peníze a vrácení, tak platíme nakonec za jednu noc 400 NOK. Večer procházka za šera okolo jezera. Ochutnávka místního bylinného alkoholu a konečně teplo a spánek.

Naše první ubytování - 400 NOK za noc

Pátek 17. 11. 9:30

Plán na dnešní den je: dojet do Rjukanu a vystoupat asi 2,5h na chatu, kde přespíme. Od rána ale prší... Čekáme opravdu dlouho, až nám zastaví pár - chlap řek a holka z Georgie. Vezmou nás asi 40km, až do města, kde neprší. Tam nacházíme dalšího stopaře. Chlapík s igelitkou. Zřejmě se vrací z nákupu. Jdeme si taktně stoupnout o 20 metrů dál. Nakonec brzo zmizí a na nás se taky usměje štěstí. Další stop je moc milí místňák, povídá nám o výstavbě tunelů v Norsku. Kvůli vysokým horám, je tu tunelů opravdu požehnaně. Vyhodí nás přímo na odbočce do Rjukanu. Tam čekáme asi 10 minut, když zastaví Thajka, která jede až do Rjukanu. Vyhlídková jízda kolem jezer no bomba! Výhledy jsou opravdu nádherné. Do Rkjukanu přijíždíme okolo 14 hodiny. 

Jezero po cestě do Rjukanu

14:00 Rjukan

V turistických informacích se dozvídáme nemilou zprávu a to že chata na které jsme chtěli přespat je zavřená... Snažíme se najít nějaké místo na přespání. V informacích nás osloví jedna mítňačka. Dá nám kontakt na kemp, na hostel a kdybychom chtěli čaj, tak ať zajdeme přes ulici do jejího kadeřnictví. Po půl hodině hledání zjišťujeme, že kemp je plný, airbnb i hostel jsou drahé... Snažíme se vymyslet co dál. Nakonec projdeme městem až do supermarketu, kde je free wifi. Píšeme všem lidem z couchsurfingu. Jsou zde aktivní pouze dva, ostatní nebyli aktivní nejméně rok.  První couchsurfer odepisuje, že má hosty. Sakryš a podlahu nemá? Stačí sklep, garáž, prostě místo kde se vyspíme.. Druhým couchsurferem je Erik s divným obrázkem ulovené kachny. Prohlížíme si všechny návštěvníky supermarketu. Protože Rjukan je malé město, musí tu nakupovat snad každý. Jeden člověk vypadá jako Erik, hmm Vojta se ho ptá a prý se Erik nejmenuje.. Škoda. Po dvou hodinách čekání se na nás usmálo štěstí a Erik odpověděl! Paráda, máme místo na spaní! Dojdeme ještě do kadeřnictví poděkovat té místňačce, že nám chtěla pomoct. Nakonec se z pětiminutové návštěvy vyklube hodina. Nejen že dostáváme několik hrnků kafe a horké čokolády, ale i sendvič a pak salát s krevetami a lososem. Dozvídáme se historii města, kde se dá skákat bungee jumping, kudy se dostat na Gaustastatoppen i to že nám s Vojtou uspořádá svatbu. Nakonec s velikým díky odcházíme za Erikem. Můj první couchsurfing a ta nejlepší zkušenost. Erik nám připravil pohoštění, dáváme si víno. Erik je učitel a zítra má sraz s ostatními kantory a budou péct nějaké koláče, tak dnes potřebuje připravit těsto, takže mu s tím samozřejmě pomáháme. Večer si povídáme, hrajeme karty a o půlnoci se jdeme ještě projít po městě. 

Rjukan je malebné městečko v údolí mezi horami. Od října sem nesvítí slunce, protože přes hory sem nedohlédne. Naštěstí jeden místní vynálezce vymyslel systém zrcadel, která jsou na okolních kopcích, takže na 1 hodinu denně přes zrcadla svítí slunce na náměstí. Nicméně Erik říkal, že to za ty dva měsíce co tu žije, viděl pouze jednou.

Sobota 18. 11. 8:00

Vrcholová tůra. To je plán dnešního dne. Většina lidí chodí na Gaustastoppen tím stylem, že dojede autem serpentinami nahoru a pak jde dvouhodinovou tůru na vrchol. Což nám přijde jako naprosto zbytečné a nudné. Za prvé auto nemáme, takže bychom museli stopovat a za druhé je přece jednodušší jít rovnou z města pěšky. Mapy.cz hlásí 4-5 hodinovou tůru. To se dá. Vyrazíme ráno a po obědě už budeme zpět abychom dostopovali do Porsgrunnu, kde máme domluvený další couchsurfing. V osm ráno už jsme na cestě a opouštíme Rjukan. Ze začátku stoupáme serpentinami pomalu, protože to hrozně klouže, spolu s nárůstem výškových metrů narůstá i sníh, který v údolí nebyl. Ve vedení se s Vojtou střídáme. Poslední dva dny pršelo, což znamená, že tady nahoře sněžilo a cesta je dost zapadaná. Před námi jsou jen čtyřnohé stopy. Snad ne od vlka. Stoupáme velmi pomalu, ale stále to ještě jde, Vojta jde už většinou první, má lepší pohorky, tak aby prorazil cestu. Dostáváme se na náhorní plošinu a zjišťujeme, že nahoru to bude ještě pořádný kus. Vlčí stopy vystřídaly stopy dooost velikého zvířete. Podle Vojty los, podle mě medvěd. V paměti pátrám, co jsem četla o medvědech a co má člověk udělat. Vylézt na strom? Utéct? Stát nehybně? Křičet? Být potichu? Nedokážu si vzpomenout vůbec na nic pouze na medvíďata od Chaloupky, která ve večerníčcích byla vcelku roztomilá. Po každém šustnutí se otáčím a snažím se uklidnit. Vojta jde bezstarostně dál a ještě se mi směje. 

Sněhu začíná přibývat

Přestávám cítit prsty u nohou. Ne, opravdu jsem se neměla dívat na film Everest předtím než jsme sem letěli. Hlavou se mi míhají obrázky v bláznivých asociacích: omrzliny, amputace, Radek Jaroš, noc, zima, ztraceni, medvědi, smrt. Ovšem zastavení na svačinku mi zvedne náladu, rozhýbu prsty na nohou a jde se dál. Jdeme stále výš a výš, sněhu stále přibývá. Před námi jsou Rolling Stones - kameny, které jsou zasypané sněhem, náš postup se výrazně zpomaluje, protože každý krok je nejistý a buďto člověk stojí na kameni, nebo uklouzne dolů. Po další hodině se situace ještě zhoršuje, propadáme se každým krokem do půl těla do sněhu. Jdeme hlemýždí rychlostí 2 metry za 10 minut. Značky už nejsou vidět, tak jdeme podle GPS a nebo prostě nahoru. Čím jsme výše, tím fouká více vítr. Jedinou útěchou je, že svítí sluníčko a alespoň to nás hřeje. přestala mi být zima na ruce, jak se v těch pletených rukavicích nořím do sněhu, tak v té zimě na nich sníh zmrzl a slouží teď jako dobrá izolace. Několikrát po cestě tajně brečím, vyčerpáním, strachem, vším. Modlím se, že pokud slezeme dolů a nic se nám nestane, tak že slibuju, že nikdy nepojedu do Himalájí! Každý krok je náročný pro mě, pro Vojtu stokrát víc, protože jde furt první. 

Rolling stones a vrchol ještě daleko

Už jsme skoro na hřebeni. Fouká silný vítr a nevidíme ani na krok. Na vrchol by to bylo ještě asi půl hodinu, možná i hodinu cesty. Rozhodujeme se jen přejít přes sedlo a jít na druhou stranu dolů z hory. Jakmile nacházíme cestu dolů, spadá ze mě strach. Poměrně rychle seběhneme dolů. Dojdeme až na silnici, která se uzavřená a tak budeme muset sejít asi až do Rjukanu, ale po silnici, takže to bude rychlejší. Jsem šťastná že jsme přežili tuhle tůru. 

Ale je tu krásně

Shrnutí: trvání celého treku - 8 hodin. Nastoupání 1300 výškových metrů. Vybavení - velmi nedostačující, lehké pohorky, bez návleků, rukavice tenké, pletené, bez vody. Ale zvládli jsme to!

Jsme mokří a promrzlí, ale šťastní! Probíráme celý výlet a já samozřejmě přehodnocuji svůj slib s Himalajemi. Jak scházíme serpentiny, tak jede kolem nás taxík. Zastavuje, jestli nechceme svézt? Ale né my nemáme peníze. To nevadí svezu vás dolů. A tak nás sveze až nakraj Rjukanu. Moc hodný chlapík, ušetří nám tím asi další hodinu cesty. 

Dole pod kopcem nám nikdo nestaví a v mokrém oblečení je i 10 minut dost dlouhých. Po chvílí vidíme jak směrem z hory schází horal. Sundá lyžařské brýle a kouká na nás prošedivělí chlapík asi okolo 60 let. A že nás někam hodí. S velikým díky přijímáme. Dozvídáme se, že byl také nahoře, ale na rozdíl od nás až úplně na vrcholu. Už jen při srovnání má mnohem lepší vybavení od pohorek La Sportiva, palčáků! přes pořádnou bundu Nordblanc až k lyžařským brýlím. V porovnání s ním jsme amatéři a já nenápadně schovávám své rukavice. Nakonec je to moc příjemný chlapík z Litvy a po chvíli cesty se ptá jestli nechceme jet s ním do Osla a přespat u něj. Sice jsme to neměli v plánu, ale tak co, plány jsou od toho aby se měnili. A tak vyrážíme směr Oslo. Večer stihneme ještě oslavit Litevský den nezávislosti, dáme si dobrou večeři - žebra a hranolky. Z Litevce se vyklube opravdu zkušený hiker, který chodí každý týden na Gaustastoppen aby natrénoval na šestitisícovky v jižní Americe, kam se chystá. Celý večer nám promítá fotky a videa z hor kde všude byl a ještě nám dá svoje tipy kam a na jaké hory vylézt, nejen v Norsku. 

Vrcholek Gaustastoppen v mracích

Neděle 19. 11. 9:00

Po snídani vyrážíme směr centrum města. Protože bydlíme na okraji města, tak jdeme na autobus a protože nemáme peníze jen kartu, tak nám Litevský horal dal drobné na autobus. Zlatej chlap, doufám, že ho někdy ještě potkám na horách, abych mu to mohla oplatit. Centrum Osla je krásné, ale po hodině chození už nás to nebaví. Vojta našel couchsurfera na dnešní noc, blízko Sandefjordského letiště. Sice má podivný obrázek na profilu, žádné reference, ale napsal nám: "Přineste limetku, mám gin s tonikem." Což se nám zdálo dost sympatický a tak jsme to vzali. 

Poledne v Oslu

Já našla nějaké turistické trasy kousek od Osla, tak jsme sedli na vlak a dojeli kus za město. Dali jsme si krátký trek pouze 2 hodinky chůze, pouze malý kopeček ale s nádherným výhledem na Oslo. Pak rychle dolů, koupit okurku a limetku a hurá ke couchsurferovi. Už je tma, když jdeme po silnici. Podle mapy bydlí někde na samotě. Ani lampy tu nesvítí. Po Vojtovo komentáři, že to bude třeba vrah a zavraždí nás si vzpomenu na Mlčení jehňátek a začínám se zase lehce bát. Otevře nám takový zarostlý ale sympatický chlapík. Uvnitř domu to vypadá trochu podivně spousta věcí, místo dveří mezi pokoji jsou závěsy, ale dobrý, každý nemá krásný dům. Po pár minutách ten chlapík začíná kouřit hašiš a začínám být zase lehce nervózní. Pak se k němu přidá Vojta a já už začínám v duchu panikařit. Radši si dám ten Gin s tonikem a po pár drincích je mi to už jedno. Uvařili jsme si velký kotel špaget a náš hostitel nám pak ještě udělal burgery. Vojta brzo usnul, ale já si s tím Rumcajsem povídala až do rána. Probrali jsme politiku, historii, cestování, nemoci a rodinu. Dlouho jsem si s nikým tak skvěle nepopovídala. Nakonec se z pochybného ubytování, kterého jsem se obávala vyklubal skvělý večer. 

Výhled na Oslo

Pondělí 20. 11. 6:00

Budíček po pár hodinách spánku není příjemný, ale musíme stihnout letadlo. Náš hostitel včera nadával na souseda, že ho nutí aby platila za cestu, ale vždyť přece nemá auto, tak je zbytečné aby platil za údržbu cesty! Načež dnes v šest ráno k tomu sousedovi přišel, půjčil si auto a odvezl nás až k bráně na letiště. Je to skvělej chlap. Rozhodně ho musíme ještě navštívit. Po cestě domů jsem oba dost unavení a dospáváme spánkový deficit. Myslím si, že se výlet povedl, za těch pár dní jsme toho stihli opravdu spoustu, potkali jsme skvělé lidi a já bych jela hned zas. V autobusu zpět do Prahy si  ještě zařizuji profil na couchsurfingu, musím to těm lidem oplatit a začít taky u sebe někoho ubytovávat. První přijede už zítra.