Do Norska za polární kruh

Chtěla jsem se vyhnout předvánočnímu shonu a vyrazit před Vánoci někam na výlet. Jenže kam? Lézt někam do tepla? Už dlouho postrádám předvánoční atmosféru, a tak jsem nakonec zvolila zimu a sníh. Už dlouho jsem se chtěla podívat na sever Norska a navíc letos jsem v Norsku ještě nebyla. Nechtěla jsem jet sama, naštěstí mám skvělého kamaráda, který když jsem mu řekla, že chci jet do Norska, kde bude zima a polární noc, tak hned kupoval letenky!

Před cestou jsem neměla čas na plánování, takže jediný plán byl dostopovat do Gdaňsku, odtamtud letět do Tromso, tam cestovat a pak zpět do Mnichova a pak stopem do ČR. Protože jsme si kupovali levné letenky, tak jsme měli jen malé příruční batůžky do 2kg. Vzali jsme si lehký spacák, trochu jídla a dost vrstev teplého oblečení. Víc toho člověk stejně na pár dní nepotřebuje.

Středa 18. 12.

Kytka, šťastný stop, noc na letišti

Letíme ve čtvrtek v poledne z Gdaňsku do Tromso, ale vzhledem k tomu, že Gdaňsk je vzdálený od Prahy cca 880km, tak jsme se rozhodli jet už ve středu. Ráno jsem ještě vyřídila pár pracovních věcí a v 10.30 už jsme začali stopovat na Černém mostě. Stopujeme s kytkou. Letos jsem se několikrát zapojovala do Ježíškových vnoučat. Je to podle mě skvělá myšlenky, kdy si senioři, kteří už nikoho nemají a jsou v domovech důchodců, přejí na vánoce nějaké přání a lidé jim je plní. Hrozně ráda dostávám kytky, a když jsem viděla, že si jeden pán přeje květinu, tak bylo jasné, že mu to musím splnit. Pán žije v Heřmanově Městci u Chrudimi, tak jsme se rozhodli mu jí tam po cestě do Gdaňsku zavést.

Ovšem na Černém mostu se nám moc nedaří, 45 minut čekáme a už mi začíná být fakt zima. Nakonec se na nás usměje štěstí a vezme nás herečka, která jede do Hradce na konkurz. Strašně příjemná slečna, povídáme si s ní o světě herectví a o divadle celou cestu, tak snad jsme jí přinesli štěstí a angažmá získala. Po vystoupení na benzínce se ptáme prvního auta, jestli náhodou nejede do Pardubic. Jede. A vezme nás. Zase moc příjemná paní s pejskem, která nás nakonec odveze přímo až do Heřmanova Městce! Navštěvujeme pana Josefa a předáváme květinu, asi hodinu si povídáme, ukazuje nám domov, kde žije už 19 let. Je to šampion přes šipky a vyhrál už několik pohárů! Slibujeme, že mu pošleme z Norska pohled a pak vyrážíme, přeci jen cesta je ještě dlouhá.

Oproti Praze se tady už stopuje dobře, dostáváme se poměrně rychle bez dlouhého čekání až do Náchoda. Už se začíná stmívat. To není moc dobré, protože dálnice je až od Wroclavi. V Náchodě nás naberou Poláci, ale jedou jen do vedlejšího města. Vysadí nás u silnice, není tu ani kde zastavit, ani kde stopovat. Nakonec se projdeme asi 2 km, než nás někdo vezme. Jsem celkem překvapená, jak si dobře česko-polsky povídáme, poláci jsou orientovaní, dokonce se nás vyptávají, co to tam máme s tím Babišem. No nic na co bychom byli pyšní...

U Klodska máme štěstí na delší stop. Zastaví nám Ukrajinec v dodávce a jede až do Wroclavi. Po cestě se nás ptá:

"Nemáte náhodou mobil s navigací?"

"No jasně že máme." odpovídáme nejistě.

"Tak mi tam najděte tuhle adresu." Ukazuje. Rozbil se mu mobil a skoro mu nefunguje volání ani navigace. Adresa je do vesničky u Wroclavi. No, ale kde my vystoupíme? Před Wroclaví nejsou žádné benzínky a benzínka je až na dálnici za Wroclaví směrem na Lodž. No nic, tak až bude od sjíždět z dálnice, tak vystoupíme a budeme stopovat na nájezdu. Není to ideální, ale nedá se nic dělat.

Už jsme na sjezdu.

"Tak my bychom tady vystoupili." Říkáme řidiči.

"Nee, to nemůžete, já se tam bez vás nedostanu." Vyhrkne.

"Pojeďte se mnou a já vás pak odvezu, kam budete potřebovat." Prosí nás.

No, tak co nám zbývá. Pokud by nás pak odvezl na benzínku na dálnici, tak máme vyhráno. Sjíždíme z dálnice a jedeme nějakýma Kotěhůlkama. Je tma. Vjíždíme do tmavého a polorozpadlého průjezdu. Zastavujeme a ze všech stran se rojí ukrajinci. No super a co teď. Mám strach. Ale jsem tu s Honzou. Co budeme dělat? Náš řidič vystupuje. Já teda rozhodně nikam nejdu. Sedíme v autě. Až k nám přijde jiný chlapík a ptá se, kam potřebujeme. Ukazuju benzínku na dálnici. Zadá to do navigace - 30 minut jízdy. "Tak já vás tam vezmu." Odpoví hned a my nastupujeme do auta. Nakonec moje obavy byly naprosto zbytečné. Ukrajinci byli rádi, že jejich kolega dojel, protože bez nás by to nenašel. A my jsme naopak rádi, že už budeme na dálnici.

Na benzínce vystupujeme, přiobleču si pár vrstev, je zima a tma.

"Tak, teď by bylo ideální, kdybychom chytli stopa až do Gdaňsku." říká Honza s nadsázkou.

"Co by tak mělo to auto mít na SPZtce?"ptám se.

"Nooo, tak asi GD ne?" opáčí Honza.

"Hele, támhleto auto má GD!" Ukazuju na krajní auto, do kterého právě nasedá řidič. Ihned k němu běžíme.

"Dobrý den, jedete do Gdaňsku?"

"Ano."

"A vezmete nás sebou?"

"Ano."

Překvapeni nevěříme vlastním uším. To bylo určitě tou kytkou, že máme dnes takové štěstí. A tak se vezeme 550km až přímo na letiště, kam dorazíme okolo půlnoci. Tak v to jsem ani nedoufala, že přijedeme tak brzo. Řidiči dáváme flašku vína za to, že nás svezl tak daleko. Zase podle serveru sleepingontheairport.com zjišťujeme, že je letiště otevřené 24h a tak se rozhodneme přespat tam. Objevujeme pohodlné sedačky u kavárny, kde se můžeme natáhnout. Spí tu už i další lidé. Tak to nebude nikomu vadit. Přikrýt péřovkou, přes oči šátek a v minutě spím.

Čtvrtek 19.12.

Salónek, Tromso, cabin

Okolo sedmé ráno se budíme. Kavárna už otevřela, ale paní byla moc hodná a nebudila nás. Letíme sice okolo poledne, ale nemá cenu chodit do města. Stejně je mlha a nebylo by nic vidět. Rozhodneme se místo toho jít do letištního salónku. Ale musíme projít kontrolou, takže nesmíme mít žádné tekutiny. Máme ještě malou flašku vína. Tak to přeci nebudeme vyhazovat. Nemáme otvírák, ale máme fixu! A tak v osm ráno snídáme víno s hermelínem na polském letišti. Během cestování člověk musí trochu přehodnotit hodnoty.

V salónku následně strávíme 3 hodiny. Sníme, co se dá - brambůrky, oříšky, bagety, sušenky. Dáme si kafe, čaj, pivo, džus. Moc jídla sebou nemáme a v Norsku je draho, strategie je najíst se do zásoby. Začínáme plánovat, co tam vlastně budeme dělat. Chceme vidět polární záři nebo soby nebo velryby. Nebo všechno najednou. No a kde budeme spát? Žádní couchsurfeři neodpovídají nebo odpovídají, že jsou přes vánoce pryč. Škoda. Nakonec najdu ubytování přes Airbnb. Za 1300/noc chatka u jezera uprostřed ničeho, tak to vypadá moc dobře, tak to zarezervujeme na dvě noci a už máme plán!

Do Tromso přilétáme v 15:30. Je totální tma, jako kdyby byla půlnoc, a sněží. No to jsem zvědavá, jak to bude vypadat se světlem přes den. Náš cíl je dostopovat do naší chajdy. Je to asi 3h cesty. Hned u letiště začneme stopovat, máme štěstí a někdo nás hned bere až za město naším směrem, co víc si přát. Silnice jsou tu klikaté, protože objíždí každý fjord a těch je tu nespočet. Povolená rychlost je tu většinou 80km/h a vzhledem k tomu, že na silnicích je pěkná vrstva sněhu a ledu, tak nemá smysl jet ani rychleji. Navíc tu hrozí srážka s losem. Také se dozvídáme, že občas tu jsou silnice zavřené, prostě spadne lavina nebo moc sněží a fouká a nikam se nejede, klidně několik dní. Tak musíme doufat, že se to během našeho výletu nestane.

Dokud jedeme po hlavní cestě směrem na Narvik, je všechno v pořádku. Na cestě jsou lampy, tak se stopuje dobře. Domy okolo silnice jsou ozdobené vánočními světýlky a už začínám cítit vánoční atmosféru. Pak ale musíme odbočit z hlavní cesty k jezeru.

"Tady nám zastavte." Říkáme řidiči na křižovatce, kde není ani žádná cedule, ani žádné světlo.

"Tady??" Ptá se překvapeně, nicméně zastavuje.

Jakmile odjede, jsme ztracení. Je tma a nikdo tu není. Ještě že jsem vzala tu čelovku. Jdu napsat Anice, která nás ubytovává, a během pár vteřin psaní mám prsty zmrzlé na kost. My tady umrzneme, pomyslím si. Honza vypadá spokojeně.

"No tak půjdeme pěšky." Odvětí s úsměvem.

Jo, jasně, 16 km. To určitě. Bože co jsme to provedli za pitomost, říkám si v duchu a snažím se zahřát si prsty, když v tom najednou nás osvítí auto. Naše spása. Máváme jako o život. Auto jede dost pomalu, asi se rozmýšlí, jestli vezme takové blázny. A máme štěstí! Vezme! Doveze nás až k našemu domečku. Je to taková chatka se dvěma postelema, stolkem a hlavně topením! A dokonce je tu i varná konvice! Venku je kadibudka. Večer ještě jdeme pozorovat polární záři a hned máme štěstí. Vidíme jí jak se zelená mezi horami. Dlouho to ale nevydržíme a jdeme spát.

Naše cabin na dvě noci :)

Pátek 20. 12.
Hiking ve sněhu, vojenský prostor, ohýnek a losi

Spala jsem jako zabitá. V 9 ráno se probouzím. Prý má být od 9 "světlo", tak to jsem na to zvědavá. Je spíše takové šero, jako kdyby měla být za chvíli tma. V deset už se to zlepšuje. Včera jsme se dozvěděli, že tady od 21. 11. do 21. 1. Vůbec nevychází slunce, už se totiž nepřehoupne přes obzor. Teď v prosinci tu má být tak od 10 do 14 hodin světlo neboli šero. Míra světla záleží na tom, jestli je jasno anebo zataženo. Čekala jsem, že tady bude absolutní tma, tak tohle je příjemné překvapení. Dnes vyrážíme na trek na nejbližší horu. Vzhledem ke světlu nesmíme ztrácet čas a v 10 už vyrážíme.

Trek vede vojenským prostorem. Podél cesty jsou ubikace pro vojáky. Šipkami je vyznačené území, kde se střílí. Šipky míří naším směrem, no budeme doufat, že jsou vojáci na vánočních prázdninách. Vypadá to tu pusto prázdně. Stoupáme pomalu vzhledem k přibývajícímu sněhu. Občas je sníh po kotníky a občas po kolena. Po dvou hodinách chůze jsme na vrcholu. Naštěstí nějaký výhled vidět je. Jsou tu hory, kolem kam se podíváš. Jedna vypadá dokonce jako Grinchova hora, tak snad jim neukradne Vánoce.

Stopování v zimě

Dolů zvolíme jinou cestu, směrem do nejbližší vesnice. Jsme tu v divočině. Široko daleko není vůbec nikdo. Člověk tak vnímá každé šustnutí. Najednou se zastavím, co to je za zvuky? Mžourám očima po okolí, když si všimnu losů, kteří jsou kousek od nás. Asi se bojí víc oni nás, než my jich. Je to ale neuvěřitelné tyhle obří zvířata potkat jen tak v lese. Chvíli čekáme, ale už jsou pryč, možná je to dobře, na Aljašce říkali, že je to nejnebezpečnější zvíře, dokonce nebezpečnější než medvěd.

Scházíme dolů a už jsme u vesnice ale... co to je? Před námi je plot a vrata. Co To má znamenat? Na které straně plotu se vlastně nacházíme? Jsme uvnitř, kde bychom neměli být anebo jsme venku a dovnitř nás nepustí? Není tu ale jiná cesta. No snad nebudeme muset jít zase 6km zpátky do kopce! To snad ne! Myšlenka, že bychom to obešli, nepřipadá v úvahu, protože vedle cesty jsou hory sněhu. Nakonec ale zase máme štěstí (to určitě ta kytka!). Najednou se vrata otevřou a z nich vyjede auto. Hned se jdeme zeptat řidiče.

"Jak se dostaneme do vesnice?" ptáme se.

"No tudy to nepůjde, tam je vojenský prostor, tam nesmíte." Odpoví stručně.

"No tak to snad nebudeme muset celou cestu zpátky nahoru, že neee?" vyděšeně se ptám.

"Takže turisté, no a kde máte auto?" Opáčí.

"My auto nemáme, stopujeme." S úsměvem odpovídáme.

Pobaveně na nás kouká a nevěří vlastním uším. Turisti, v zimě uprostřed ničeho a navíc stopaři. Stále čeká, kdy řekneme, že je to celé vtip nebo že máme skrytou kameru. Ale to se nestane.

"Tak pojďte dovnitř, já vás svezu." Odpoví nakonec a proveze nás celým vojenským prostorem až k naší chatičce. Jsem ráda, že nás vzal, vzhledem k vojákům se samopalama, kteří střeží vedlejší vchod, by nebylo moudré lézt dovnitř bez povolení.

Protože jsme přišli hodně brzo, tak vyrážíme ještě na výlet okolo jezera. Podle mapy pár kilometrů. Mapa ovšem nepočítá s aktuální vrstvou sněhu. Po pár metrech cesta končí a začínají závěje. Kousek ujdeme, ale je to nadlidský výkon plahočit se v závějích. Dojdeme až k nějakému domku. Všude se svítí, ale nikdo tu není. Cesta není rozhrnutá. Sem se místní dostanou pouze na běžkách nebo na saních. Bůhví jestli tu ale někdo vůbec je. Nebo nevylézají ven a jsou tu uvěznění sněhem až do jara, kdoví.

K večeři si chceme udělat polévku. Přeci si jí ale nebudeme vařit v konvici. U naší chaloupky je ohniště a tak si zkusíme rozdělat oheň na sněhu a pak si v kastrůlku uvařit polévku. Rozdělání ohně šlo poměrně hladce. Honza je v tom mistr. Horší je to s teplem. Zjišťujeme, že oheň v -18°C moc nehřeje. Člověk může dát ruce až na plameny a stejně nic moc necítí, maximálně spálené rukavice. Polévku jsme si ale nakonec zvládli uvařit, nemuseli jsme pak dlouho čekat, než vystydne, protože než jsme jí stihli sníst, tak už byla studená. Holt zima no.

Vaření polévky na sněhu 

Další zajímavostí je, že vedle naší chatky se nachází stan neboli týpí. Ještě nikdy jsem nestanovala na sněhu, tak dovnitř přineseme pár uhlíků a jdeme do týpíčka. Překvapivě tu není zima. Asi to bude tím polystyrenem, který je na zemi. Vlivem zimy, tu ale oheň rychle uhasíná, kdyby tu člověk chtěl spát, tak by se musel každou hodinu budit a přikládat. Nakonec to tedy vzdáváme a jdeme spát do chatky. A samozřejmě nezapomeneme před spaním pozorovat polární záři!

Týpí

Sobota 21. 12.
Jdu na sever... a už jdu na jih!

Myslím, že jsem tu dospala svůj spánkový deficit. Vzhledem ke tmě, která tady panuje, je těžké být vzhůru. Člověk v devět ráno vstane a okolo 13h už zase začíná zívat, protože to vypadá jako by už měla být zase tma. Těžký život. Dnes končí naše ubytko v chatce na konci světa a máme v plánu se přesunout víc na sever. Ovšem v sobotu z konce světa nejezdí moc aut. Jdeme dobrou půlhodinku pěšky, než jede kolem první auto. A máme štěstí. Bere nás a to ještě poměrně daleko. Po cestě se dozvídáme, že tady žije hodně orlů a že sobi jsou tu prý na každém kroku. Další pán, co nás vezme autem, jede až do Alty, takže dnes jedeme pouze na dva stopy, vynikající. V dalším autě se dozvídáme, že tady nežijí žádní orli a že sobi tu žijí pouze v zajetí. Aneb jak se mohou lišit informace od řidičů. A to prosím mluvili perfektní angličtinou, takže možnost, že jsme jim nerozuměli, padá.

Denní "světlo"

Cesta byla dlouhá a vyčerpali jsme na ní všechno denní šero, co šlo. Výhledy byly po cestě krásné, zasněžené hory vyrůstající z moře, zimní pohádka. Krajina mi připomínala Ledové království. Akorát Olafa jsme teda nepotkali.

Naše ubytování byl tentokrát luxusní celý domek i s kuchyní jen pro nás! Zatopíme v krbu. Ale co budeme dělat celé odpoledne. Vzhledem k cenám v Norsku jíme celou dobu sušenky a polévky z pytlíku. Co kdybychom si udělali rybu? No dobře, ale to bychom museli do obchodu. Najdu na mapě nejbližší obchod asi 15 minut cesty autem, tak to je v pohodě. Stopujeme. Nikdo nestaví, až po 15 minutách zastavuje paní.

"Tam ale žádný obchod není, ten zavřeli před rokem. Musíte na druhou stranu a asi 30 minut cesty je tam obchod." Radí nám.

Tak fajn, přejdeme silnici a stopujeme druhým směrem. Samozřejmě, že se nám stává taková ta klasika, když jsme stopovali jedním směrem, tak jezdila auta v opačném směru a teď se to otočilo. Nicméně za 15 minut máme auto až do krámu. Po dlouhém hledání ryby v několika obchodech, kupujme tu největší, se kterou je Honzík spokojený. A teď ještě stopem zpět. Nemají to tu ti lidi lehký. Tady když si člověk vzpomene v 10 večer, že chce pizzu, tak pokud jí nemá v mrazáku, tak má smůlu. Obchody jsou tu vzdálené 30 minut, ale i klidně hodinu jízdy. Nic bližšího není. A to ještě může třeba spadnout lavina a nedostanete se nikam. Nám to přijde hrozné, ale pro ně je to úplně normální.

Rybu dáme do trouby a jdeme hrát Scrable. Zajímavá hra s norskými písmenky. Velmi vtipné hodnocení, kdy J a C jsou za 10 bodů, kdežto X pouze za 4! Už máme fakt veliký hlad a koukáme na rybu. Byla obrovská přes celý plech, ale nějak se v té troubě smrskla a je z ní želé. Dumáme, zda jsme zapli špatný program nebo je to špatná ryba. Zkoušíme všechny různé programy. Je to stejné. Nebo horší? Nakonec zjišťujeme, že ryba LUTEFISK, je tradiční norská ryba, která se ale musí před konzumací nechat uležet několik dní a která má gelovitou strukturu. Znechuceně zabalíme rybu a jdeme jí hodit velrybám do moře. Tak tohle bylo to nejdražší krmení pro rybičky, které jsem kdy kupovala. Zklamání a totální fail s rybou vykompenzuje nádherná polární záře vlnící se nad městem. Je to neuvěřitelné, mění se to každý okamžikem. Není tak zelená jako na fotkách, ale občas je to jeden pruh, pak zase tři apod. Taky tvar se různě vlní od rovné čáry po klikatou. Občas člověk má pocit, že je snad opilí když se to před ním mihotá. Mnohem lepší než večerníček.

Polární záře

PS. Willy stále nepřiplul. Nereaguje na pískání melodie ani na volání ani na upečený Lutefisk...

Neděle 22. 12.
Jak jsme lovili soby a velryby a ulovili aspoň stop do Tromso

I přesto, že jsme měli celý dům pro sebe se třemi ložnicemi, tak jsme spali na gauči u krbu. Nejsme nároční a aspoň nám bylo teplo. Čeká nás tu poslední den. Plán je vyrazit na ostrov Skjervoy a vidět konečně ty velryby a pak se vrátit do Tromso. Zítra letíme brzo ráno, tak asi přespíme na letišti. Vyrážíme na stopa. Jenže dneska je nějaký začarovaný den. Vůbec nikdo nejede, a tudíž nás nikdo nebere. Dnes je zataženo, takže ani není moc vidět. Jdeme asi hodinu a půl než nás někdo vezme. Dostáváme se na dvě auta až skoro na ostrov Skjervoy. Ale začíná se už zase stmívat a nemžeme se rozhodnout, zda jet na Skjervoy nebo radši do Tromso, máme trošku hrůzu z toho, že se tam nedostaneme. Kousek se projdeme. Velryby nevidíme ani žádné soby. Samozřejmě je možnost zaplatit dost peněz a vidět i velryby i soby, ale to se nám moc nelíbí, spíš jsme pro spontánní zážitky. Tak holt sem musíme znovu. Stopujeme tedy zpět do Tromso. Je tma. Zima. A nikdo nestaví. Stojíme před tunelem.

"Hrozně mi mrznou nohy. Dojdeme na druhou stranu tunelu." Říká Honza.

"Ale v tunelu nám nikdo nezastaví!" Namítám. Rozhodně nechci strávit hodinu cestou v tunelu, kde šance, že by nás někdo vzal je velmi blízko nule. Oba si stojíme za svou pravdou. Hmm, takže první výletní krize. Honza se pak sebere a jde. Já zůstávám. To je tak, když jsou dva lidi tvrdohlaví. Nevím, co mám dělat, tak nic přeci se nemůžeme takhle rozdělit, tak jdu taky. V tom momentě u mě zastavuje auto, dvě holky. Tak to je paráda. Po cestě nabereme Honzu a už frčíme na hlavní silnici směr Tromso. Tam stopneme starší pár, který neumí anglicky, ale berou nás. Přesto, že to vypadá, že jedou do vedlejší vesnice, tak nakonec jedou až do Tromso, jedou jinou cestou, takže se po cestě svezeme trajektama a poznáváme zase úplně jinačí cestu. Jsou to moc milí manželé, pán je po CMP (po mrtvici), ale má auto perfektně uzpůsobené a zvládá všechno sám. Berou nás až do centra města. Tromso je malé mestečko, které je ale hodně roztahané. Centrum města je malebné, ale procházíme ho poměrně rychle. Nakupujeme jídlo a pohledy. Paneláky tu prakticky nejsou. Většinou jsou tu rodinné domky, spousta park, lesů, jezero, spíš jako na vesnici. Pokocháme se, postavíme sněhuláka a jdeme na letište. Podle některých informací, je letiště v Tromso zavřené mezi jednou a třetí hodinou ranní. Ale některé lidi, tam prý nechali přespat. Tak snad nás nevyhodí v noci na mráz...

Nic nám nestopnul...

Pondělí 23. 12.
Cesta za Vánocemi

Na letišti nás naštěstí nechali přespat a zpět z Mnichova jsme dojeli na 3 stopy. Nebylo to nic tak těžké. Za zmínku stojí česká rodina, která nás nemohla vzít u Regensburgu, protože byli úplně plní. Objeli benzínku, zastavili. Došli za námi osobně, popřáli nám krásné vánoce a obdarovali nás flaškou šampaňského. Zřejmě věřili, že se odtamtud nedostaneme a tak nám dali flašku, abychom si to udělali na té benzínce hezký. Pokud se tento článek k nim dostane, tak strašně moc děkujeme, je vidět, že radost můžete udělat i naprosto cizímu člověku.

Nám pak zanedlouho zastavila dodávka jednoho poláka, chtěl vzít sice jenom mě, ale protože jsou vánoce a protože jsem měla Ibalgin (bolela ho hlava), tak nás vzal až do Prahy.

Z toho plyne ponaučení, prášky na bolest vždycky sebou! Nikdy nevíte, kdy vám to zachrání cestu domů!

Highlights

Letenka: Do Tromso létají přímé lety z Gdaňsku s Wizz air se dají sehnat letenky za 2 - 4 tisíce, doba letu jsou cca 3h. Ostatní lety jsou s přestupem v Oslu.

Letiště: Gdaňsk - letiště je otevřené 24h, v hlavní hale jsou pohodlné sedačky u kavárny, kde se dá přespat. Tromso - letiště je také otevřené 24h, sice někde píší, že zavírají od 1 ráno do 3 ráno, ale nechají vás uvnitř přes noc. Sedačky pohodlné nejsou, pouze plechové a studené.

Jídlo: Ceny v obchodech a restauracích jsou stejné jako v ČR. Kafe za 39, jídlo za 120, s jediným rozdílem, že norská koruna je cca 3x česká. Takže je tam poměrně draho. Doporučuji jídlo sebou.

Doprava na místě: Cestovali jsme jen stopem v prosinci a i tak nás vždy někdo vzal, určitě doporučuji stopovat, ale jezdí tam i dálkové autobusy př. Tromso-Alta.

Počasí: V prosinci byla zima a sníh, teplota okolo -2°C - (-20°C). Ve vnitrozemí byla větší zima u moře okolo Tromso okolo -2°C. Čím víc na sever, tím větší zima. Od 21. 11. do 21. 1. Tam nesvítí sluníčko vůbec. V prosinci bylo celkem 4 hodiny přes den šero.