50 odstínů zelené na Azorských ostrovech

Přípravy

Azory jsem měla dlouho v merku. Týden před dovolenou jsem projížděla servery s letenkami a najednou jsem našla zpáteční letenku za 4 tisíce, no nekup to viď. Azorské ostrovy mají celkem 9 ostrovů. Chtěla jsem navštívit samozřejmě vícero z nich a tak jsem začala zjišťovat, jak na to. Ostrovy lze rozdělit na 3 skupiny - západní, střední a východní. Dříve před covidem jezdily mezi jednotlivými ostrovy trajekty. To se ale covidem zrušilo, asi z nedostatku turistů a zůstaly jen trajekty v jednotlivých skupinách ostrovů, ale ne mezi těmito skupinami. Takže pokud pojedete na Azory a budete se chtít podívat jinam než na Sao Miguel, musíte letět. Leteckou dopravu zde zajišťují místní aeroliny Sata Airlines. Hledala jsem si dopředu lety a našla jsem fantastickou věc, která se jmenuje Azores Air Pass. Je vhodná pro dobrodruhy, kteří chtějí prozkoumat více ostrovů. První možnost je navštívit kolik chcete ostrovů, ale na každém musíte být maximálně 24h a nebo navštívit alespoň 3 ostrovy a na každém být více než 24h. Protože mám 14 dní, tak jsem zvolila druhou možnost. Pak stačí napsat na aerolinky mail s žádostí o tento pas a s konkrétními termíny letů, kdy kde kam chcete letět a je hotovo. Celkem mě stály 3 lety 150 euro, což je levnější, než když si budete kupovat jednotlivé lety zvlášť. Po pečlivém plánování jsem se rozhodla strávit 4 dny na ostrově Sao Miguel, pak přeletět na ostrov Flores na 4 dny, pak přeletět na ostrov Faial na 2 dny pak trajektem na Sao Jorge na 2 dny, trajektem zpět na Faial a letadlem na Sao Miguel. Po plánování už mi stačilo se jen sbalit. Protože nejsem žádný silák a věděla jsem, že si 14 dní vše ponesu na zádech, tak jsem se vešla do batůžku 8kg (s vodou a jídlem jsem nosila většinou 10kg). Protože jsem neletěla z Prahy, tak první etapou bylo dostopovat do Norimberku, odkud mi letělo letadlo (Ryanair - přímý let). Jela jsem z Plzně a cesta krásně utekla, celkem 2,5h na 2 stopy. První stop byli policajti v civilu, kteří jeli na fesťák, kamsi k Domažlicím, ale rozhodli se, že mě odvezou až na Rozvadov. Moc milí kluci, takže jestli je někdo zná nebo někdy potká tak moc díky:) Druhý stop byl Angličan, který žije u Čeladné a který jel na jeden zátah až do Anglie. Myslím si, že uvítal společnost alespoň na část cesty a já zas odvoz až k letišti. Teď už jen napsat pár mailů do práce a přežít 4,5h v letadle.

1. den - Sao Miguel

První noc

Do Ponty Delgady na ostrov Sao Miguel jsem přiletěla ve 23.30, vzhledem ale k časovému posunu (-2h) jsem v tu dobu měla už půl druhé v noci. A co teď? Na mapě jsem si našla viewpoint cca 5km daleko od letiště. Není nad půlnoční procházku. Došla jsem až k plánovanému nocležišti, nikde nikdo - ideální místo. Protože cestuju na lehko, tak nemám stan, ale vzala jsem si sebou pláštěnku, kterou lze použít i jako tarp. Jediný problém je, že jsem ho nikdy nestavěla. Přesně si vybavuju, jak jsem si říkala, že si to musím doma vyzkoušet, abych ho nestavěla poprvé v noci...  

No takže jsem ho poprvé stavěla v noci ve větru a v dešti na Azorech, paráda... Pro jeho úspěšné postavení jsou potřeba hůlky, rychle googlím, které ale nemám... tak klacík, který tu ale není... po chvilce najdu kus bambusu, který ale nejde zapíchnout do země, protože je moc tvrdá... nakonec kreativně místo jednoho klacku použiju strom a místo druhého lavičku na odpočívadle, ještě že mám na flašce krátký prusík, kterým tarp přivážu. Tímto jsem si myslela, že je moje první dobrodružství hotové. Sotva jsem ale zažížalkovala pod plachtu (doslova, protože když si lehnu, mám nad sebou max 15cm místa) začala jsem slyšet, jak někdo kolem stanu chodí. Zadržuju dech, bože to mi tak ještě chybělo, aby mě tu někdo objevil... ale kdo tu může být ve 2 ráno? Vykouknu ven a svítím na vetřelce čelovkou. Kočka. Uff oddechnu si, lekla se mě víc než já jí a vyskočila na strom. Jen doufám, že na mě v noci neskočí. Snažím se usnout když v tom... slyším ten nejšílenější zvuk, který jsem kdy slyšela. Co to sakra je? Někdo tu vraždí dítě? Nebo je to nějaký kočičí fight? Nebo je to pták? Jsou tu nějaká divoká zvířata? Znovu se strašně bojím, srdce mi buší. Snažím se uklidnit, zvuky se nepřibližují, tak ať je to co je to nejde to po mě. (Další den mi někdo řekl, že je to pták - Buřňák šedý, pro představu doporučuji pustit video na youtube) Znovu se pokouším usnout, když v tom slyším další nepříjemný zvuk - komár! Po chvíli marného boje, kdy se snažím komára zlikvidovat, nasazuju sluchátka jako špunty a alespoň na pár ano opravdu na pár (2h) usínám... tak tohle dobrodružství začalo dříve než jsem čekala....

Ponta Delgada

2. den - Sao Miguel 

Ferraria, džungle, Sete Cidades

Po dvou hodinách spánku mě budí kočičí mňoukání, kouknu na mobil - je teprve šest... už je světlo, tak se rozhodnu vstát, sbalím svůj skromný příbytek a právě včas, protože kolem začínají jezdit a chodit místní farmáři. A co budu dnes dělat? Rozhodnu se jít krátký trek podél pobřeží a pak do Ponta da Ferraria, kde vytéká horký pramen přímo do Atlantiku. Azorské ostrovy jsou totiž sopečného původu a najdete tu poměrně hodně míst s horskými prameny zejména na ostrově Sao Miguel. Trek je nádherný vede uprostřed polí na kterých se pasou krávy a je obklopen hortenziemi. Nemůžu se na ty kytky vynadívat, a tak hned zahlcuji foťák 43 fotkami kytek z různých úhlů. Kromě hortenzií tu roste také obří kopr hned u cesty. To by bylo koprovky pomyslím si a začínám mít hlad. Došla jsem trek a je 9 hodin ráno. Do horkých pramenů je to ještě štreka a kráčet po silnici není nic pro mě, je rozhodnuto, jdu stopovat. Pokaždé když stopuju v nové zemi, tak jsem nervózní, jaké to bude. Je neděle a kolem jezdí jen místňáci narvaní v autech a gestikulují doleva, asi jedou do kostela ve vesnici, která je za rohem nebo fakt nevím. Nevzdávám to ani přes nepřízeň počasí, které se bleskurychle střídá. Chvíli prší, tak vytahuju deštník, pak přestane - zase ho schovám, pak za pár minut zase začne a tento koloběh se opakuje přesně 9x. Možná vám přijde že je divné, že trekuju s deštníkem. Tento fígl mě naučil kamarád Honza Tráva, který mi jednou říkal, že když trekuješ tam, kde je vedro, tak nemá smysl mít pláštěnku, protože se pod ní zapaříš, ale když máš deštník, tak jsi suchá a nejsi zpocená. No má to něco do sebe a proto na Azory rozhodně s deštníkem. 

Po půl hodině čekání mi konečně zastavuje místní chlapík a hele jede zrovna tam, kam jedu já. Jenže ne za teplou vodou, ale lovit ryby. "Výborně sis to načasovala, zrovna bude vrcholit odliv, tak tam bude nejtepleji." Poznamená, když mu řeknu kam jedu. A mě je hned jasné, proč jsem musela na tento skvělý odvoz čekat takovou dobu. Všechno má svůj čas. Doveze mě přímo až na místo a ještě mi doporučí, kam se mám jít podívat, kde bude málo turistů. Už se těším do teplé vody, protože z nevyspání a z deště jsem dost promrzlá. Přicházím na místo. Útulná malá zátoka, nad kterou sedí plavčíci a sledují, zda někoho nepoštípal krab, nepopálil horký pramen, nebo zda někdo neusnul ve vodě, protože to jsou aktuálně jediná rizika, která zde hrozí. Vstup je tu zdarma a jsou tu aj sprchy aj záchody, takže luxusní místo. Jen je potřeba vychytat odliv a pokud máte auto, tak ideálně přijet večer nebo brzo ráno, kdy tu nebudou lidi. Voda je tu extrémně teplá, přesto, že jsem v Atlantiku, tak si přijdu jako ve vířivce. Díky místňákově radě navštěvuju ještě malé přírodní bazénky v okolí do kterých sice neústí teplý pramen, ale kde je velmi tepla voda i tak. Zahřátá, umytá a spokojená před polednem opouštím bazénky a stoupám na blízký kopec, který mi byl doporučen pro krásné výhledy. Rozhodně to stálo za to. To je jeden z důvodů, proč mám moc ráda stopování, protože vám často místní lidi doporučí místa na která byste nikdy nešli. Po zdolání vrcholu kopce se zastavuji v blízké vesnici na nákup. Procházím po náměstí když se vedle mě ozve rána jako když z děla vystřelí. Nadskočím a koukám okolo, co to je? Občanská válka? "Tranquilo, tranquilo." Uklidňuje mě místní postarší muž. "Neboj to není žádná válka, ale oslavy svatého Petra." Vysvětluje a ukazuje před místní kostel, kde je spousta lidí a průvod vynáší ven z kostela korunu. Všichni zpívají a tančí. Dokonce mě zvou ať se k nim přidám. Chvíli váhám, ale pak s díky odmítnu, mám před sebou ještě dlouhou cestu. 

Rozhodla jsem se dojít pěšky do Sete Cidades - vesničky, u jezera uprostřed velkého kráteru. Znamená to nastoupat 450 výškových metrů. Na mapy.cz jsem si našla nějakou minicestičku která vede až tam, tak přeci nepůjdu po silnici. Cesta vypadá na začátku jako naše polňačka. Jen všechno okolo je prostě obrovské. Kytky a stromy podél cesty dosahují obřích rozměrů a já si přijdu jako v Jurském parku. Ještě aby z té džungle vyskočil T-Rex a bude to dokonalé. Při obdivování místních kytek si ani nevšimnu, že se cesta začíná nenápadně zužovat a velikostí připomíná spíše singltrek. Nevadí, jdu dál do kopce. Po chvíli se cesta začíná pomalu ztrácet. Chvíli přemýšlím, zda tu cesta ještě je, ale poodhrnu pár lístků a pokračuju dál. Odhrnování se stupňuje a je čím dál častější. Už mám nohy i ruce sedřené prodíráním se pralesem. Jdu ale dál až nakonec cesta zmizí úplně a přede mnou je neprostupná džungle. Zkouším projít skrz, ale tohle už je definitivní, leda bych měla mačetu. Vzhledem k tomu, že cestuju v letadle s příručákem, kde je maximální povolená čepel nože 6cm, tak mačetu sebou opravdu nemám. Mohla bych se tak maximálně prostříhat skrz manikurními nůžkami, to by ale zabralo celý zbytek mého výlet a proto tento nápad zavrhuji. Co ale budu dělat? Vracet zpět to se mi nechce, jsem už v půlce cesty. Stojím v údolíčku uprostřed džungle. Zkusím vylézt z údolíčka a zjistit, zda můžu jít dál. Vylézt z údolíčka v překladu znamená přelézt strom, prodrat se bambusem a vydrápat se po čtyřech téměř po vertikální stěně. Vylézám nahoru a najednou se ocitám na pastviny pro krávy. Dojdu tak až na vrchol, mnohem lepší než se prodírat džunglí. 

Zde navštěvuji opuštěný hotel, který chátrá. Všude jsou nápisy se zákazem vstupu, ale na parkovišti u vstupu do hotelu jsou dva stánky s občerstvením. Z hotelu je krásný výhled na jezero, ale uvnitř to vypadá děsivě ideální prostředí na natáčení hororu. Nechtěla bych tu být v noci. Později jsem se dozvěděla, že tento hotel po postavení fungoval pouze 18 měsíců. Pobyt v něm byl tak drahý, že si ho spousta lidí nemohlo dovolit a ti co si ho mohli dovolit sem nejezdili, protože stojí na opuštěném místě kam jezdí jen trekaři, kteří většinou nespí v luxusním hotelu. Po návštěvě hotelu už jen sestupuji k jezeru, vykoupat se, najíst se a spát.

3. den - Sao Miguel - bomba, viewpointy a vodopád uprostřed džungle

Dnešní noc jsem strávila v krásném kempu v Sete Cidades. Celý kemp je zdarma, jsou tu záchody i sprchy (i když studené) a celý objekt hlídá ostraha. Velmi příjemné místo, které doporučuji každému dobrodruhovi. Ležím ve spacáku a přemýšlím, co budu dnes dělat. Ihned po příletu jsem díky facebookové skupině České Azory odlovila bombu na vaření, kterou někdo nevyužil celou a nechal jí v oběhu pro další cestovatele. Včera, když jsem si chtěla udělat čaj, tak jsem zjistila, že ale můj vařič a moje nová bomba k sobě nepasují. Přemýšlím co dál a docházím ke smutnému závěru, bohužel se budu muset znovu vydat do hlavního města Ponta Delgada a koupit bombu. To se mi sice opravdu ale opravdu nechce, v plánu jsem měla další trek, ale není jiná možnost. Trochu nevrle vylézám ze spacáku a u umyvadla si oplachuju obličej. 

"Prosím tě nemáš náhodou vařič?" Ptá se mě Francouz vedle mě. 

"Mám, ale bez bomby." Smutně odvětím.

"Prosím tě nemáš náhodou vařič?" ptá se tak další ženy vedle mě. 

"Mám, ale mám bombu, která k němu nepasuje." Smutně odpoví. Ihned zbystřím.

"Cože? Já mám úplně stejný problém! A jaký typ máš bomby?" Začnu hned vyzvídat. 

"Mám easy clic, ale potřebuju šroubovací." Odpovídá a já nemůžu uvěřit svému štěstí.

To není možné! Neuvěřitelná náhoda, obě máme stejný problém nekompatibilní bombu s vařičem a k jeho vyřešení nám stačí si bomby prostě a jednoduše vyměnit. Obě jsme si tak ušetřily plánovanou cestu do Ponta Delgada a můžeme raději vyrazit na trek do přírody. Stále nějak nemůžu uvěřit tomu co se stalo, pokud bych vstala o 5 minut dříve nebo o 5 minut později, pravděpodobně by k takovému setkání nikdy nedošlo, fantazie. Nadšeně si hned vařím čaj a ihned vymýšlím nový plán. Půjdu pěšky z kempu přes několik vyhlídek a pak stopem přes horké prameny až k městu Ribeira Grande, kde by měl být další kemp zdarma u vodopádu.

 Vydrápu se na vrcholek znovu k opuštěnému hotelu a jdu na blízké vyhlídky. Bohužel jedna z těch vyhlídek je známá z instagramu a je tu asi milion lidí, kteří stojí frontu, aby si udělali fotku. Tak to není nic pro mě. Ani tam nedojdu a raději mizím pryč. Volím cestu podle toho, kde je nejméně lidí a hele velmi podobná krásná vyhlídka je o kousek vedle a bez lidí. Škoda jen, že hodně lidí si tu půjčí auto, dojede na viewpoint, vyfotí se a jede dál, kdyby se kousek prošli, viděli by i hezčí místa. Po vyhlídkách už pokračuje pouze silnice, přeci nepůjdu pěšky po silnici, jdu stopovat. Stojím na sluníčku kousek od parkoviště, ale moc to nejde. Jezdí tu auta, ale většinou jsou úplně plná turistů. Nakonec asi po 20 minutách mě bere Mike. Je to fotograf z Německa, který sem jezdí pracovat. Jede až do Ponta Delgada. Nechce se mi jet přes velké město a tak se nechám vysadit na odbočce kudy plánuji město objet. Můj plán je dokonalý, ale má pouze jednu drobnou chybku. Nejezdí tu auta. Stojím dalších 20 minut a neprojede kolem mě nic ani traktor. Sakryš to se mi teda moc nepovedlo, říkám si v duchu naštvaně a stopuji směr Ponta Delgada. To jsem rovnou mohla jet s tím fotografem! Naštěstí nečekám ani 5 minut a hned mě vezme další auto a na dva stopy se dostávám až k horkým pramenům - Caldeira Ribeira Grande. Stopování je na Azorech opravdu dobré, ostrovy jsou malé a cest tu není mnoho, jen je potřeba si vybrat cesty po kterých jezdí lidé Jinak stopování zde určitě doporučuji, lidé jsou velmi hodní, vstřícní a vezmou vás a když ne, tak vás vezmou prostě turisti. Horské prameny se nachází v malé vesničce a skládají se ze dvou bazénků jeden s velmi teplou a jeden s horkou vodou. Nejsou až tak známé a tudíž tu není moc lidí a vstup za 3 eura na 1,5h. Po dlouhém treku tohle moje nohy opravdu potřebovaly, což se ale nedá říct o mých rukou. Protože tu zatím celou dobu svítí sluníčko a fouká vítr, tak jsem spálená jak rajče a horká voda tomu nijak nepomáhá. 

Po zahřátí v bazéncích když už moje spálené části těla začínají velmi hlasitě protestovat jdu cca 2h do plánovaného kempu. Na googlu nacházím různé informace, podle některých lidí tam kemp je, podle některých není a podle některých je tam kempování dokonce zakázáno. Nevím co si z toho vybrat. Záložní plán stejně nemám, takže vyhrává únava. Rozhodnu se to risknout a dojít až do kempu u vodopádu. Cesta je úzká, krásně značená a vede podél potůčku džunglí. Všude je sousta míst na barbeque. Už začínám slyšet burácející vodu vodopádu, projdu přes dvě zatáčky, poodhrnu pár lístků a... jsem v ráji! Jinak se to nedá nazvat. Nádherný vodopád uprostřed džungle s jezírkem ve kterém se dá vykoupat. Přijdu si jako někde na Filipínách nebo na Bali. Totiž nikdy jsem tam teda nebyla (zatím!), ale přesně takhle jsem si to tam představovala. A nejlepší na tom je: ŽE TU NIKDO NENÍ! Naprosto nechápavě koukám kolem sebe. Dnes jsem viděla opravdu davy turistů na instagramové vyhlídce a na tomhle naprosto kouzelném místě jako z pohádky není nikdo? Mé nadšení vystřídají obavy. Není to divné, že tu nikdo není? Může se sem? Nejsou v té vodě piraně? Není tu nějaká divoká šelma v okolí? Blbost. Jen mám dnes prostě šťastný den. Bleskurychle se převléknu do plavek a už si užívám koupel pod vodopádem. Cítím se jako v pohádce. 

Po koupeli se jdu podívat do potenciálního kempu, který tu opravdu není. Je tu pouze louka. Žádný zákaz stanování tu ale nevidím a i kdyby, přece nemám stan, takže v pohodě. Rozhodnu se tu zůstat. Při stavění přístřešku narážím na problém. Je tu velmi tvrdá půda a žádný z nalezených klacků nelze zapíchnout do země. Co teď? Stromy tu nejsou, lavička také ne. Nakonec využiju minipalmu ke které přivážu jeden konec tarpu a na druhou stranu zapíchnu do země palmový list. Je velmi pevný a zároveň úzký, pro jistotu ho ale nastavím ještě plastovým kolíkem. Paráda, mám radost ze svého postaveného přístřešku a přijdu si, tak trochu jako Robinsonka. Večer na stejné místo přijdou ještě dvě Chorvatky, které zde také plánovali přespat. Jsou moc fajn, povídáme si až do noci a další den plánujeme společný výlet.

Azory 4. den - Sao Miguel

Čajová plantáž, autovýlet, stopař,

Hučící zvuk vodopádu po probuzení a já myslím jen na jediné - ranní koupačka ve vodopádu! Sice jsem na ostrovech, cestuju se vším, co mám v batůžku na zádech, každou noc spím jinde, ale že bych smrděla potem to se fakt říct nedá. Tenhle výlet je prostě ráchací. Přiznávám, že jsem tak trochu vodouch, velikou část života jsem prožila plaváním v bazénu a teď když vidím vodu, tak se musím vykoupat, takže tady se koupu průměrně 3x denně, což velmi výrazně převyšuje můj průměr koupání se v každodenním pracovním životě, ale tady je to prostě nutnost, vidím krásné místo a musím se vykoupat. Po chvilce se vzbouzí i mé nové kámošky z Chorvatska - Graciela a Yelena a také mají první myšlenku na koupání, jak říkám, opravdu si velmi rozumíme. Jdeme k vodopádu, ale Graciela si zapomněla plavky, je mi to fuk, ať se koupe, jak chce. Jakmile se svlékneme, jsou tu najednou turisti, chlap s ženskou a chtějí abych je vyfotila. No proč ne, odvětím a fotím je v několika pózách na soc. sítě. Jednou na výšku na storíčko, pak na šířku, s rukou v bok a s rukou za hlavou a taky při polibku. Po vyčerpávajícím focení mi žena v přilehlých šatech říká: "To je úžasné, nám nikdo neříkal, že se tady můžeme koupat." Vrátím jí telefon a jen se pousměju a pomyslím si v duchu: nám zase nikdo neříkal, že se tu koupat nesmíme. A jdeme do vody. Užíváme si to, proplouváme pod vodopádem a užíváme si přírodní vodopádovou masáž. Ale dnešní koupačka už není jako včera, neb jsou tu další turisti. Jen nás spatřili, začali si nás fotit, jako bychom byli v zoo a nepřiblížili se k vodopádu na 10 metrů. Asi jsme je odradili, chudáci, přijeli sem mikrobusem s návnadou krásného vodopádu a místo toho zde viděli tři spoře oděné divošky ráchat se ve vodě. Jejich smůla, pomyslím si a potápím se. Po koupačce si dáváme snídani ze zbytků. Na dnešní den jsem chtěla dojít pěšky na čajovou plantáž a pak jít do hor. Holky říkají, že také chtějí jet na čajovou plantáž. Mají půjčené auto, tak ať prý jedu s nimi. Chvíli se rozmýšlím, po 3 dnech chození jsem fakt unavená, můj další plán je pak přeletět na ostrov Flores a tam jít 4denní trek kolem ostrova, tak bych možná uvítala rest day řeknu si nakonec a připojuji se k nim. Jdeme na nejbližší pláž - jednu z mála písečných pláží v okolí a dáváme si kafe a sýr, který accidenataly objednala Yelena. 

"Jedeme na čajovou plantáž a pak se chceme zastavit na nějaké viewpointy u vodopádů a pak dojet až do kempu u městečka Nordeste." Říká mi Graciela, "Kdybys chtěla, můžeš se k nám přidat." 

Zvažuju možnosti. Tohle jsem v plánu neměla vůbec. V horách, kam jsem chtěla jsou mraky, tam nebude nic vidět, a navíc rest day by mi bodnul, a navíc holky jsou opravdu skvělé, nic neřeší, žijou okamžikem, prostě jako já, hrozně si rozumíme. Plány jsou přece proto, aby se mohly změnit. 

"Tak jo, super." Odvětím a je hotovo. 

Po pláži se přesouváme na čajovou plantáž - Chá Gorreana. Tato čajová plantáž je tu jediná v Evropě, alespoň to tvrdí Tripadvisor. Což místu přidává na důležitosti, kdo by nechtěl čaj z jediné čajové plantáže v Evropě. Po návratu, ale zjišťuji, že to není tak úplně pravda a takových míst je v Evropě více. Dost možná je ale tato čajová plantáž největší a také nejstarší, vždyť její začátek spadá až do roku 1883. Předtím se snažili o pěstování různých druhů ovoce, což se ale moc nedařilo. Dalším nápadem bylo pěstování čaje. Jak ale čaj vypěstovat, když jste to nikdy nedělali? Azořani vyslali posly na lodi do Číny a roku 1874 přijeli dva Číňani, kteří naučili místní pěstovat a vyrábět čaj. Přijde mi to naprosto neuvěřitelné a tento celý proces musel trvat roky. Teď by sis to jednoduše vygooglil a ještě bys našel video návod na youtube... Každopádně tuto čajovou plantáž doporučuji, můžete se projít venku, podívat se, jak vypadají čajové lístky. Můžete se také projít uvnitř továrny kde čaj vyrábí, budete se procházet mezi dělníky, kteří tam během vaší procházky budou pracovat. Usměvavé slečny u vchodu vám zdarma udělají prohlídku s výkladem, když si o tom řeknete. Na konci budete moci zdarma ochutnat čaj a také si některý z místních produktů koupit. Po prohlídce a nákupu vyrážíme směr vodopády. Při výjezdu z brány ihned vidíme stopaře, není nad čím přemýšlet, jasně že zastavujeme. A odkudpak asi je? No z ČR. Jmenuje se Dominik Vontor a my tak přibíráme dalšího spolucestovatele. 

Na oběd se zastavujeme v malé vesničce, kde Yelena vygooglila že je all you can eat za 8E. Jídlo je fantastické, nacpeme se až k prasknutí. Od té doby si u všech podniků a kempů nejprve čtu recenze na google mapách a pak až se rozhodnu, který podnik navštívím. Po jídle se dívám zase já na mapy.cz a hledám, co je zajímavého v okolí. Najdu krásné jezírko s průzračnou vodou a holkám ukazuju tuto skvělou aplikaci map s vyznačenými stezkami pro treky, aplikace je navíc i v jiných jazycích, tak si jí nadšeně stahují. Vyrážíme k jezírku a je to ještě hezčí než na fotce. Opravdu průzračná blankytně modrá voda a hádejte co? Zase tu nikdo nenííí! Jak to asi dopadlo to není těžké odhadnout. Během pár minut jsme byly všechny ve vodě. Voda je sice lehce studená, ale ta barva je teda jedinečná. Uprostřed je jezírko hluboké, tak se do něj dá i z malé skalky skákat. 

Opouštíme jezírko a míříme už přímo do Nordeste do kempu. Kemp je tu poměrně velký, krásně udržovaný s cenou 7E za osobu. A zase tu nikdo není. Je pravda, že počasí není ideální - je pod mrakem a prší, ale čekala bych tu víc lidí. Za týden tu bude narváno ujišťuje nás majitel, bude tu festival. Tak asi jsme jen chytli volný den. Protože nemáme nic k večeři, respektive ani k snídani, rozhodneme se dojet do městečka a koupit si něco v obchodu sebou. Vzhledem ale k tomu, že se nacházíme v malé vesničce, tak jsou všechny obchody už zavřené. Zajdeme tedy do hospody a odnášíme si do kempu pizzu a 22 piv. Zdá se vám to pro 4 lidi hodně? Tady rozhodně ne. Pivo se tu totiž prodává v malých lahvičkách o velikosti 0,2l. Prostě takový paňák piva. Večer pak probíhá velmi příjemně za popíjení minipiva, vyprávění historek z cest a skřehotání šílených nočních ptáků.

Azory 5. den - Sao Miguel

V noci byla pěkná vichřice. Stěny tarpu se mi prohýbaly, což až tak nevadilo, pak ale začalo foukat směrem dovnitř mého příbytku a měla jsem pocit, že snad odletí. Naštěstí mám s sebou deštník, a tak jsem ho rozdělala a vytvořila si tak fiktivní dveře. Rozhodně to pomohlo a mohla jsem v klidu spát. Ráno jsem vymýšlela, co budu dělat. Musím se dostat do Ponta Delgada, protože zítra ráno mám přeletět na nejzápadnější ostrov Flores. Holky z Chorvatska říkají, že chtějí jet na nějaké viewpointy, tak se s nimi svezu. Po prvním zastavení, nakonec říkají, že pojedou se mnou a vezmou mě až do Furnas. Rozhodně proti tomu neprotestuji. Furnas je jedno z nejznámějších míst na Azorech, také to tu podle toho vypadá - hodně lidí. Jedná se o neaktivní sopku ve vnitrozemí, kde je opravdu hodně teplých pramenů a gejzírů. Dokonce se tu teplá voda využívá k vaření a můžete si tak objednat v restauraci jídlo uvařené v sopečném vulkánu. Až na to, že jídlo smrdí po zkažených vajíčkách, je to skvělá nabídka. Rozlučka s holkama na chvíli, jedou do galerie v Ribeira Grande, zatímco já si chci ještě projít Furnas, ale hned se domlouváme na večerní pivo v Ponta Delgada. Dnes se necítím moc dobře, tak v rychlosti projdu Furnas, ani horké prameny ani jezero nezvládnu a sednu na autobus a jedu přímo do Ponty. Původní plán byl spát u letiště, ale jak mi není dobře, nakonec jdu spát na noc do hostelu. Hostely mám moc ráda, protože zde potkáte vždycky zajímavé lidi. A přesně to se mi taky stalo. Jakmile jsem se usídlila ve společném ženském pokoji, vešla dovnitř vysoká zrzavá holka z Německa. 

"Ahoj, jak se máš? Odkud jsi přijela, jsi tu dlouho?" Hned se s ní dávám do řeči.

"Už jsme tu s přítele 5 dní a zítra jedeme domů. Byli jsme v Jižní Americe a stopli jsme si loď sem na Azorské ostrovy." Odpoví naprosto všedním tónem jako kdyby říkala, že měla k snídani rohlík s máslem.

Vytřeštím na ní oči. Co, jak, proč? Woooow, tak ta holka má po dvou větách můj neskutečný obdiv! Dozvídáme se, že jsou dokonce skupiny na fb, kde si člověk může "stopnout" loď přes Atlantik (později doma zjišťuji, že je to pravda! Dokonce je celý článek na Hitchwiki! ). Jeli prý s nějakým německým párem na plachetnici 25 dní z toho 3 dny v kuse byli uprostřed bouře. Ukazuje mi videa, kde se zvedá obří vlna nad loď, něco jako v prvním filmu, který jsem kdy viděla jako malá v kině - Dokonalá bouře. Teda to musí být něco. Když je bouře na mainlandu, tak se schováš do baráku, nebo přejedeš, tam kde není, ale na moři? To neuděláš nic. Pak mi ukazuje také další videa delfínů a velryb, kterých prý viděli mraky. Až přijedu domů, musím si o tom zjistit více, tohle zní jako parádní dobrodružství a možná inspirace pro někoho z vás. Později večer jdeme s holkama z Chorvatska na pivo a zrovinka náhodou narážíme uprostřed malého náměstí na koncert portugalské tradiční hudby. Skvělá náhoda, sledujeme místní tance, zpíváme písničky, kterým vůbec nerozumíme a užíváme tak posledního večera v Pontě. 

Azory - 6. den - Flores

Setkání s Azorem a dlouhatánský trek

Brzo ráno opouštím rozespalá hostel. Tak tohle byla zaručeně ta nejhorší noc. V našem pokoji bylo vedro k nevydržení a moje postel skřípala nejen při každém otočení, ale myslím, že skřípala i když jsem se jen nadechla. Tak sem už se nevrátím, zlatý tarp! Dnes letím na nejzápadnější ostrov Azor a také nejzápadnější ostrov Evropy. Letíme menším vrtulovým letadýlkem skoro hodinu a půl. Už je mi dobře a můj plán zde je jasný - 4 denní trek okolo ostrova. Po přistání v 10h dopoledne musím sehnat bombu. První se ptám na turistických informacích na letišti. Paní mi nabízí bomby, které tam nechali jiní cestovatelé, ale bohužel žádná není kompatibilní s mým vařičem, tak mě odkazuje na blízký obchod. Nakoupeno, nabaleno zbývá jen vyrazit.

Cedule s mapou treku ukazuje 8h cesty a cca 20km. Tak to bych mohla dnes stihnout, říkám si odpočatá po pár dnech autovýletění. Sice jsem na jiném ostrově, ale moc se toho nezměnilo, hortenzie jsou tu na každém kroku. Stoupám z vesnice do kopce. Kamarádka mi zrovna píše, jestli už jsem tam našla Azora (má na mysli psa!). Ha, ha. Docela dobrá náhoda, v této vesnici je poměrně hodně psů, kteří začnou vyvádět v momentě, když se přiblížím. Naštěstí jsou ale všichni přivázaní. Jdu si dál a najednou Azor, ale bez řetězu. Zvedá se ze země, štěká a jde ke mně. V mžiku strnu jako socha. Přestávám dýchat. A co teď? Azor se zastavil. Koukáme na sebe, já nevydám ani hlásku a on štěká. Jsem uprostřed prázdné ulice, rozhlížím se, kam bych mohla vylézt. Na plot. To je moje záchrana, pomyslím si. Jak Azor zjistil, že se dál nehýbu, přestal štěkat a sedl si. Tak co teď? Tu ulici prostě musím projít. Zkouším volat, zda tu někdo není, kdo by si psa zavolal. Nikdo. Azor leží. Začínám se nenápadně posouvat dopředu. Azor nic. Už jsem skoro na jeho úrovni, to už si mě všímá a začíná vrčet. Hlasitě polknu, plot je už daleko, to bych nestihla. Už pomalu propadám panice, když se z ničeho nic na liduprázdné ulici zjeví auto. Hned na něj mávám ať zastaví. Azor je v pozoru a štěká na auto, které vytvořilo hradbu mezi mnou a psem. Řidič nejdříve nechápe, pak když vidí Azora, tak pochopí a mluví na něj a já mám alespoň chvilku čas a oběhnu auto a pádím od Azora pryč. Takže Míšo, už jsem potkala Azora a doufám, že dlouho žádného nepotkám! 

Šťastná že žiju, rychle kráčím dál. První zastávku si dávám v blízkém kempu Alagoa. Nádherné místo u moře, kde jsou záchody i sprchy. Kemp jako takový stejně jako všechny ostatní kempy na Floresu je zdarma! Je tu krásně, kdyby nebylo poledne, tak bych tu zůstala přes noc, tak snad někdy jindy. Potkávám tu dva Španěly - Luise a Daniela. Luis je botanik a hned mi vysvětluje, co tu kolem roste za kytky a že většina z rostlin není místních, ale byly sem dovezené. Opravdu zajímavé, Flores je tak zelený a řekla bych, že ta džungle tu je od nepaměti. Kluci chtěli jít stejnou trasu jako já, ale mají velké baťohy a jsou unavení, tak nakonec zvolili jinou cestu. Vypadá to, ale že další den bychom se měli potkat v jiné vesnici, tak uvidíme. Tenhle ostrov je fakt maličký. Po krátké obědové pauze vyrážím dál. Cesta je dlouhá a vede celou dobu nahoru, dolů. Vystoupá 300 výškových metrů do prudkého kopce, aby pak mohla během pár chvil klesnout až na úroveň moře a tohle se opakuje po celou dobu několikrát. Později se dozvídám od místní paní v bufíku, že se traduje taková historka, když se stavěl tento úsek treku, tak ho stavěli 2 lidi - Angličan a Portugalec, kteří si navzájem nerozuměli. Portugalec stavěl cestu a ptal se Angličana, jestli je to dobré a on ukázal palec nahoru jako oukej, tak Portugalec to pochopil jako, že má cestu stavět více do vrchu a tak vznikl tento krásný 20 kilometrový úsek treku jako na horské dráze. 

Co ale nesmím opomenout jsou výhledy, které jsou tu překrásné, jednak na pestrobarevné kytky u cesty a jedna na blízký ostrov Corvo. Po cestě se párkrát vykoupu, no kdybyste viděli ty tůňky a vodopády na vlastní oči, tak byste pochopili. Co je ale nejkouzelnější? Už od kempu v Alagoa jsem nepotkala živou duši. Užívám si tak svou vlastní celodenní cestu džunglí. Poslední 2 km už mám ale dost. Nohy se mi pletou, že chodím z jedné strany cesty na druhou. Co pár chvil se dívám do mapy v mobilu, abych zjistila, jestli jsem se posunula o pár metrů. Co chvíli tak padám, sestupy jsou prudké a zem je mokrá a klouže. Ještě, že mám na zádech batoh, takže padám do měkkého. Zastávky dělám co 5 minut. Po nejdelších 2km jsem konečně na místě - kemp v Ponta Delgada, stejnojmenné místo jako na ostrově Sao Miguel. Kemp je zdarma a je u něj parádní občerstvení, dám si hamburger, zmrzku a 5 minipiv a jdu zmožená spát.

Azory 7. den - Flores

Odpočinkový den, vodopády, fiesta

Včerejší noc jsem spala jako do vody hozená figuratively! V kempu byly kromě mě ještě další 2 stany. V jednom byl Tiago, Portugalec z mainlandu, který sem na Flores jezdí každý rok rybařit s harpunou na několik týdnů. Ve druhém byli dva Američani - Nick a Kate, která jak jsem po pár minutách zjistila pochází z Čech, ale žije v Americe, tedy Katka. Máme stejnou cestu, a tak se asi budeme ještě potkávat. Oproti včerejším 20 km, mě dnes čeká asi 13 km, takže nikam nespěchám. Cestou si užívám krásné výhledy na útesy a jak jinak hortenzie. 

O této části treku se říká, že je ta nejkrásnější. A potkávám tu také nejvíce lidí, což mu na kráse ubírá. Při sestupu do vesnice Faja Grande znovu potkávám hochy ze Španělska. Botanik zkoumá místní rostliny a v košili s kloboukem vypadá jako objevitel z nějakého filmového dokumentu. Dozvídám se, že jsou ve stejném kempu, do kterého mám namířeno a že ve vedlejší vesničce se koná místní Fiesta alias párty. Tak to je ideální načasování. Odpoledne trávím s americkým párem. Tento den potkáváme nekonečně mnoho vodopádů řítících se z vysokých zelených stěn. Pod jedním vodopádem je dokonce jezírko na koupání. Je tu poměrně hodně lidí, kteří ale jen stojí opodál a zaplňují svoje fotoaparáty nekonečným množstvím fotek. Je hrozné vedro. Převlékáme se do plavek a jak jinak, než že se jdeme vykoupat. Tím dodáváme odvahy všem ostatním lidem okolo a hned je víc lidí ve vodě než na souši. Voda je sice studená, ale zároveň osvěžující. 

Po koupačce, chceme ještě zkusit moře, ale to je nám pro dnešek zapovězeno. V zátoce, kde se dá koupat totiž plave velké množství Man o´ war neboli Měchýřovek Portugalských. Jedná se o jednoho z nejnebezpečnějších trubíšů (často zaměňovaných za medúzy). I přesto, že vypadá jako plastový pytlík plovoucí na hladině, tak jejich žahavá vlákna mohou mít prý až 30 m! Nehodláme riskovat a strávit zbytek výletu v nemocnici. Místo moře se tak vydáváme na místní fiestu. Je tu tradiční jídlo, hudba a tanec. Každý si dáváme jiné jídlo, abychom ochutnali vše. Já si dávám Hand of cow. Což je tlusté maso a kůže v cizrnové spicy omáčce. No, škoda, že nejím ani tlusté maso ani cizrnu. Ale přeci to nevrátím. Zatnu zuby a snažím se alespoň část sníst. Naštěstí Nick a Kate mi dávají také trochu svého jídla, které je mnohem chutnější než to moje. Nevadí, příště snad budu mít víc štěstí. 

Azory 8. den - Flores

Jezera, šnorchlování a fiesta podruhé

Mravenci. První věc, kterou vidím po probuzení. Zřejmě jsem si postavila přístřešek přímo v mraveništi. Mravenci mi vesele ťapou nejen po spacáku, ale ti mizerové se dostali aj do mého batohu. Měla jsem v něm nějaké zbytky jídla, které samozřejmě vyhmátli. Většina jich nalezla do rozdělaného sýru, kde se asi přejedli a umřeli. Půl hodiny mi trvá, než ty mrňavé potvory dostanu ze všech koutů svého batohu. Posnídám masitý sýr a vyrážím. Mám jasno, chci přespat v horách do tohohle kempu se už nevrátím, jednak jsou tu zákeřní mravenci a jednak tu mladí portugalci dělali bordel celou noc. Se všemi se loučím a vyrážím do hor. V plánu mám další část treku a tou jsou jezera ve střední části ostrova. Trek začíná parádním stoupákem - 400m vysokou stěnou. Stojím dole a koukám navrch. Nechápu, kde cesta pokračuje. Zjišťuji, že Azořani jsou mistři v tom nastoupat na relativně krátkém úseku významné množství výškových metrů. 

Dost zpocená se vydrápu až navrch. Nemám sebou už skoro nic k jídlo. Ve vesnici brali v obchodě jen hotovost a já mám jednu kartu se kterou můžu platit, ale nemůžu z ní vybírat a na kartu se kterou můžu vybírat mi přijde výplata až za pár dní. Nevadí spokojím se s málem. K snídani sýr a sušenky, k obědu oříšky a gumídky a k večeři si uvařím adventure menu (vysušené avšak plnohodnotné a vynikající jídlo). Pokračuji dál, po cestě vystoupám na nejvyšší vrcholek ostrova, ze kterého je opravdu nádherný výhled skoro na celý ostrov. 

Pak pokračuji podél jezer, která obcházím dokola. K jednomu vede silnice, takže nemalé množství lidí přijede k jezeru, vyfotí ho a nasedne a jede zpět, ale tohle jezero je kouzelné z každého úhlu, takže pořád fotím, na šířku, na výšku, oddáleně, z blízka a o pár metrů dál znovu. Nahoře u dvou jezer potkávám jednu holku, která tu začíná podnikat a dělá výlety pro turisty. Chvíli si povídáme a sděluje mi tajná místa, kam je dobré se podívat, která nejsou ani v žádné mapě zaznamenaná (dokonce ani v mapy.cz!), to se mi ještě někdy bude hodit. Přemýšlím co dál. Jsem docela uondaná, nohy mě bolí, dochází mi voda a jednu nohu mám ztuhlou, že se mi blbě chodí. Nakonec tedy přehodnocuji plány, nebudu spát v horách, ale stopuji směrem do kempu, kde jsem spala minulou noc. Dám si v kavárně (kde berou karty!) něco dobrého a možná půjdu večer na fiestu, prý má být i ohňostroj. Chvíli stopuju a zastavuje první auto. A je to ta holka se kterou jsem si povídala u jezera. To je ale štěstí. 

V kavárně u kempu si dávám pivo (normální pivo 0,5l!) a koblihu a potkávám nové známé Cristinu a Milana, které jsem částečně potkala ráno při začátku treku. Cristina je z Portugalska, Milan z Čech, ale žijí v Anglii. Moc dobře se s nimi povídá, a tak se nějak stane, že s nimi strávím celé odpoledne a večer. Po pivě zkoušíme znovu koupačku v moři, ale Man o war jsou zase na značkách, připraveni zneškodnit kohokoliv, kdo vleze do vody. Kousíček dál si ale všimneme přírodního jezírka. Jasně, jdeme ho prozkoumat, cesta vede lávovým polem což není až tak příjemné, ale odměnou je nám krásný přírodní bazének. Půjčuji si od Cristiny brýle a díky tomu můžu šnorchlovat! To jsem tu hrozně chtěla vyzkoušet, tak se mi splnil sen. Normálně v moři neplavu neb se bojím žraloků, ale tady v jezírku se toto riziko minimalizuje na nulu, leda by žralok zvládl skákat jako Willy. Po nějaké době nás stoupající příliv zažene pryč. Od Cristiny dostávám jako dárek brýle a šnorchl a jsem happy jak dva grepy. Od teď budu každý den šnorchlovat. Večer se přesouváme na fiestu. Tentokrát poučená nedávám si Hand of cow, ale normální maso s bramborem, které je oproti předchozímu dnu vynikající. Dokonce díky Cristině ochutnávám i poprvé v životě kraba! Je to taková piplačka s troškou masa, ale jak říká Cristina, krab je ideální na čekání ve frontě, než se uvolní stůl. Večer tu ještě potkávám znovu dva Španěle, kteří mě zvou na víno a pak pozorujeme místňáky, jak tančí. Večer zakončuje ohňostroj, který trvá tak dlouho, že mě z toho záklonu začíná bolet za krkem. Jestli mezi sebou soutěží vesnice a snaží se ohňostrojem přetrumfnout tu druhou, tak myslím, že se jim to tu opravdu vydařilo.

Azory 9. den - Flores

Avatar, poslední část treku, grilovačka s překvapením

Dnes mě čeká poslední část treku na Floresu. První půlka vede kolem úžasných vodopádů, stojím před stěnou, ze které prýští voda, jako kdyby byla děravá. Přijdu si tu jako v Avatarovi. Krásné místo na krátký relax. Pokračuji dál ke starému, ale stálému funkčnímu mlýnu, kde se mele mouka. Stále přemýšlím, zda se ta mouka později dál používá nebo zda jde pouze o turistickou atrakci. Postarší paní oblečená jako z minulého století mi nadšeně vypráví, jak mlýn funguje, jak se mele mouka a jaká je historie tohoto místa. Alespoň si to myslím, protože jí nerozumím ani slovo. Nechci však její nadšený projev přerušovat, tak se jen usmívám, přikyvuji a připojuji neurčité mručení na znamení souhlasu, překvapení či porozumění. Vysvobozují mě až další turisti, ke kterým hbitě přiskakuje stařenka a já tak mohu nepozorovaně zmizet.

Další cesta vede klasicky azorsky - nahoru a dolů. Po cestě potkávám pána s puškou, trochu mi zatrne a přesto, že tvrdí, že jde střílet ptáky, raději si od něj držím větší odstup. Po nějaké době mě také míjí skupina 70-80letých důchodců a musím před nimi smeknout, doufám, že v jejich věku budu také trajdat po horách. Trek končím až ve vesnici Lajedo. Včera jsem se dozvěděla od Milana a Cristiny, že tu je dobré místo na koupání. Chvíli to zvažuji, ale jsem už úplně hotová a tohle by mě stálo ještě dalších 200 výškových metrů dolů a pak 400 výškových nahoru a to už není v mých silách. Místo toho se vydrápu 200 výškových na silnici a jdu stopovat do Santa Cruz. Zde jsou totiž Američani - Katka a Nick a dnes bychom měli dělat společně barbecue. První stop je velmi jednoduchý, přicházím ke křižovatce, kde stojí auto, ani nezačnu stopovat a hned se mě chlapík v něm ptá, zda nechci někam hodit. Uf, to je teda rychlost. Neváhám ani minutu i když jsem si chtěla alespoň převléknout zpocené triko, než budu stopovat. Raději tak nechávám otevřené okýnko dokořán, aby mě nevysadil předčasně. Dalším stopem je kněz, který je zde na Floresu na misi 6 let. Je sem poslán z hlavního ostrova - Sao Miguel a 6 let nesmí ostrov opustit. Vypadá ale spokojeně a rád by pak byl vyslán do Afriky. Je opravdu moc hodný, protože mě vzal i když jel na opačnou stranu než jedu já, doufám, že kvůli mé zajížďce stihl svou mši a kdyby se to k němu dostalo, tak držím palce s Afrikou. Poslední stop je rodinka místňáků, která mě veze až přímo do kempu, kam jedu. V kempu potkávám Tiaga, kterého jsem potkala před několika dny v Ponta Delgada a pak ve Faja Grande na fiestě, tento ostrov je prostě opravdu malý. Nick a Kate v kempu nejsou, chytají ryby. Protože jsem unavená, rozhodnu se počkat na ně v baru na pláži. Celý den jsem skoro nic nejedla a tak si hned dávám dortík, pivo (velké!) a burger. Bohužel nějakým nedorozuměním dostávám vegetariánský burger. Se vší úctou ke všem vegetariánům musím přiznat, že je to nejhorší jídlo na celých Azorech. Odpoledne pak jdeme otestovat místní přírodní bazénky a zkoušíme brýle na potápění se. Je tu spousta rybek, další den si musím vzít kameru a něco tu natočit! Večer je v kempu výborná atmosféra. Ishmail (doufám, že to píši dobře) se s rodinou o kemp stará. Kemp je celkově velmi čistý, jsou zde zásuvky a také teplá voda. Ishmail i jeho rodina je naprosto fantastická, připojili jsme se k jejich grilování a byl to fantastický večírek plný masa, zeleniny a vína. Ishmail je velmi přátelský, říká ale, že nejsme kamarádi, ale že jsme jedna rodina. Stará se nás opravdu jako o vlastní. Pokud někdy budete na Floresu, tak rozhodně doporučuji, stavit se do tohoto kempu. Myslela jsem si, že tenhle večer nemůže být už lepší, když najednou Nick z ničeho nic vytáhl na telefonu fotku Katky rodiny. A já zůstávám zírat na telefon. No way! Jsem opilá nebo se mi to zdá?! To není možné! Ve 4. - 6. třídě jsem chodila do oddílu něco jako skautský oddíl a Katky ségra, kterou jsem poznala na fotce nám dělal vedoucí, její brácha tam se mnou chodil a dokonce i s Katkou jsem byla na několika výpravách. Tak to je neuvěřitelná náhoda, viděli jsme se někdy v páté třídě, ona žije v Americe a já v ČR a potkáme se na Azorech. Svět je prostě malý a o náhody tu není nouze.

Azory 10. den - Faial

Měsíční krajina, schody na sopku, delfíni

V noci jsem skoro nespala, zase jsem si asi ustlala na mraveništi, díky tomu ale vstávám na východ slunce. Hned beru plavky, potápěčské brýle a jdu do přírodních bazénků. Nikdo tu není. Hladina je klidná a nad mořem se začíná ze žlutooranžové záře klubat sluníčko. Když se vynadívám na tu nádheru, tak jdu do vody, potápění s rybkama je fantastické. Je jich tu opravdu hodně a tím, že tu nikdo není, tak je nemá kdo vyplašit.

Po koupeli a snídani nás veze Ishmailova žena na letiště, je to sice asi 500 metrů, ale jsme přeci jedna rodina. Odtud odlétáme hnedle ve čtyřech - američani - Nick, Kate, Tiago a já na ostrov Faial. Na tento ostrov jsem sice vůbec nechtěla, ale na ostrov Sao Jorge kam chci, nejsou přímé lety z Floresu. Po důkladném zvážení časů odjezdu trajektů se rozhoduji zůstat 2 dny na ostrově Faial, pak přejet trajektem na ostrov Sao Jorge na 2 dny a pak se vrátit a letět zpět na hlavní ostrov. Co ale podniknout na ostrově, kam jsem původně ani nechtěla? Protože jsem rozchozená, tak mě napadá jediné. Půjdu tu nějaký trek. Cestou v letadle zkoumám mapu a vymýšlím trasu která vede přes půlku ostrova. Po přistání se loučím s ostatními a vyrážím na, stopa na začátek mého treku. Tam se z mapy dozvídám, že se trasa jmenuje přes 10 vulkánů a má celkem 25 km. No tak to není až tak hrozné říkám si a vyrážím. Oproti předchozímu ostrovu Flores plnému vodopádů, je na začátku mého treku jen sopečný prach. Je tu vulkán Capelinhos, který soptil naposledy v roce 1958. Což je situ už nějaký ten pátek, ale přesto tato měsíční krajina zatím nedovolila žádné zeleni vyrůst. Přijdu si jako první žena na měsíci a stoupám až na vyhlídku, kde kdysi místňáci vyhlíželi velryby. 

Opouštím měsíční krajinu a postupuji dále do zeleně. A tady to začíná. Už z názvu mi to mělo být jasné, že trek přes 10 vulkánů nepovede po hřebeni, ale v azorském stylu nahoru a dolů. A protože Azořani jsou mistři v tom, jak nastoupat na malém prostoru spoustu výškových metrů, tak zde na každou sopku vedou schody. Moje celodenní trasa, tak vypadá přibližně takto: schody na sopku, v posledním dechu se vydrápu nahoru, nadšení ze zdolání sopky, výhled na další sopku, prudký sestup, schody na sopku, v posledním dechu se vydrápu.... A znovu a dokola a 10x. Někde jsou schody dokonce tak vysoké, že když zdoláte dva schody, odpovídá to jednomu výškovému metru, jako pro obry. 

Jedinou mou záchranou je leváda (traverz), podél které jdu přibližně 2 km, konečně si tak mohu odpočinout. Před vrcholným výstupem na hlavní a také největší vulkán Caldeira asi 20 metrů pod vrcholem vidím, jak se stahují mraky. No to snad ne? Tak já se sem drápu celý den přes půlku ostrova (většina turistů sem vyjede autem), abych pak neměla z vrcholu žádný výhled? Zhrozím se a s vypětím veškerých sil zrychluji. Běh není v mých silám, ale snažím se alespoň o rychlejší chůzi. Postupně zvyšuji kadenci svých kroků a uuuuff jsem na vršku. No není tu úplně jasno, vršek už zahalily mraky, ale stále je ještě něco vidět. A co víc? Mezi mraky prosvítá špička Pico, nejvyšší hory Portugalska, což celkové scenérii dodává kouzelnou atmosféru. 

Musím obejít půlku vulkánu, což mi zabere dalších 30 minut, je zde silnice. Už jsem docela vyřízená a rozhoduji se dostopovat do kempu Salao, který jsem našla podle google map a který měl výborné hodnocení a který je také zdarma. Můj plán má malý háček. Je 19h, jsem na vršku nejvyššího vulkánu ostrova a není tu nic vidět. Jestli tu budou nějací turisti autem, tak to budu mít veliké štěstí. Jsem tak unavená, že dokonce uvažuji o tom zavolat si taxíka. Přicházím k silnice a světe div se. Jsou tu 2 auta! Ale nikdo u nich není. Asi se museli jít projít okolo vulkánu. No nic vyrazím pěšky a uvidím, snad jedno z těch aut stopnu. Cesta totiž končí u vulkánu a jiná auta zde dnes už nepojedou. Poměrně rychle sestupuji, po hladkém povrchu silnice to jde mnohem lépe než v terénu, když docházím k přístřešku/chatě. Jsem na vážkách. Mám se jít podívat dovnitř a risknout tak, že minu auto nebo mám raději zůstat u silnice a možná se tak připravit o pěkné spaní. Jsem strašně nerozhodná, a tak čekám u silnice a pořád zkoumavě koukám na domek. No, kdybych se hned na začátku odhodlala se tam podívat, tak už jsem mohla být zpátky. Ne, dnes budu spát v kempu konečně se rozhodnu. A v tom momentě vidím na cestě auto. Přijde mi to jako naprosto bizardní náhoda, a tak stopuju. A hele zastavují a berou mě dolů ze sopky. Jsem vděčná za to, že mě vzali a nemusela jsem mrznout na kopci. Na druhý stop se dostávám až do kempu. Bere mě velmi milá paní, která sice nejede tam kam já, ale přesto mě vezme. Cítím se kvůli tomu trochu blbě, na mapě to vypadá jako veliký kus ostrova, ale je to pouhých 7 kilometrů, co si kvůli mně zajede. Dorážím do kempu a první co vidím? Delfíni vyskakující z vody! Tak to jsem ještě neviděla, uvytržení zírám na tu nádheru, krásná odměna za tak náročný den a pak už jen padám do říše snů.

Azory 11. Den - Faial

Velryby, rest day, Peter Café

Po včerejším vyčerpávajícím dni jsem si dnes naordinovala rest day. Co ale dělat? Protože Azory jsou vyhlášené na pozorování velryb, tak jsem se rozhodla do toho jít, přesto, že ještě před 2 dny jsem každému říkala, že nikdy, rozhodně nikdy nepojedu na organizované pozorování velryb, protože jsem ZÁSADNĚ proti tomu. Pak jsem si ale jen tak ze zvědavosti hledala různé společnosti a našla jsem na webu společnost Naturalist, ve které pracují biologové z Lisabonské univerzity, kteří si dělají PhD. a kteří použijí moje peníze na výzkum. Takže to jsou také výzkumníci jako já! No tak to nejde jinak! To je musím podpořit! A bylo jasno. Loď/člun měl kapacitu maximálně 16 lidí, což jsme ani nenaplnili. Strávili jsme celkem 4 hodiny na moři a viděli jsme 2 druhy velryb, 2 druhy delfínů a dokonce jsem poprvé v životě viděla v moři žraloka! Naštěstí z bezpečné vzdálenosti od lodi. Nevypadal velký, tak jsem se nemusela bát, že by rozkousal naší loď jako ve filmu Čelisti. Výlet jsem si opravdu užila, biologové nám říkali nejrůznější zajímavosti a já si užila velryby a taky to, že jsem 4 hodiny jen seděla a nechodila. 

Druhou část dne jsem strávila na pláži sluněním se, čtením knihy a potápěním se (poprvé v životě jsem ten den viděla v moři rejnoka!). Poslední mou zastávkou před odjezdem trajektu bylo Peter Café. Než jsem odjela na Azory, tak jsem si hledala, co za zajímavosti tu mohu vidět a na jedné stránce jsem objevila, že Peter Café ve městě Horta na ostrově Faial je nejlepší místo, kde si dát GinTonic. Tím se toto místo jednoznačně posunulo na přední příčku mého To visit listu a když jsem skutečně na tomto ostrově skončila, nechtěla jsem se o to připravit. K mému překvapení zde měli House Gin, který jsem samozřejmě zkusila, ale nevím zda to bylo tím sluníčkem nebo nic neděláním, ale bylo to poprvé, co mi tento výtečný drink nechutnal... Druhou rundu jsem si dala s obyčejným komerčním Ginem bůhví odkud, abych si spravila náladu a pak už ve veselejším duchu jsem vyrazila na večerní trajekt na ostrov Sao Jorge.

Azory 12. den - Sao Jorge

Káva, krávy, vichřice

Večer jsem dorazila trajektem na ostrov Sao Jorge a zamířila hned do kempu ve vesnici Velas. Tento kemp je placený, ale není to žádná darda, cena je 4E na noc, což nikoho nevytrhne. Ale je tu vidět propastný rozdíl mezi kempy zdarma na Floresu a kempem placeným (byť levný) na Sao Jorge. U vrátnice sedí chlapík, který vypadá, že ho otravuje už jen jeho přítomnost, a tak celou dobu jen kouká na televizi. Záchodů se člověk bojí dotknout, a to nemluvím o umyvadlech, sprchách, kde se válí papírové ubrousky, je tu hlína, bahno a prostě špína po neukázněných turistech... No jsem tu jen na jednu noc, tak mi to nevadí, zalezu do spacáku a spím. Zítra budu raději dobrodruhem bez kempu. Ráno brzo vstanu a vyrážím. Můj plán je dvoudenní trek přes půlku ostrova. První ale musím dostopovat na jižní část ostrova, protože tady kde nyní jsem, je mlha tak hustá, že by se dala krájet. Tady to na výhledy dnes moc nevypadá. Na první stop čekám poměrně dlouho. Aut tu jezdí nespočet a vzhledem k tomu, že tu moc cest není, tak všichni jedou mým směrem, akorát nikdo nestaví. Zachrání mě až dva chlapíci, kteří kvůli mně musí přeházet věci v autě a sklopit sedačky, berou mě alespoň několik minut a jsem za to vděčná. Dnešní trasa, kam potřebuji dostopovat je sice pouhých 40 km, ale podle map mi to ukazuje 36 minut cesty, žádné dálnice, ale pořádné klikatice v kopcích až na opačnou stranu ostrova, než teď jsem. Na další stopy už mám větší štěstí a po kouskách se posouvám ke svému cíli. Poslední stop je kamion. Ano i na tak malých ostrovech jezdí kamiony. Dojezd podle map je 10 minut, ale my to jedeme 30 minut. Holt nevýhoda kamionu, ale já nikam nepospíchám, tak jsem ráda, že se vezu, projíždíme zrovna v 700mnm a děsivě tu fouká, jsem ráda, že teď venku nestopuju. Přejedeme ale přes hřeben a já se nestačím divit. Mlha je ta tam a já konečně vidím obří strmé útesy a jasně modrou oblohu a moře. ¨

Vyskočím z auta a začínám svoji pouť na kopci. Protože tento ostrov je podlouhlý (na délku má 54km a na šířku 8km) a uprostřed něho jsou hory, které strmě klesají k pobřeží, čeká mě hned na začátku 300 výškových metrů dolů, a to není rozhodně dnes naposledy. Cesta vede podél pobřeží 200 výškových sem a tam jako nic. První zastávku dělám ve vesničce Faja dos Vimes, kde se nachází jediná kávová plantáž v Evropě. Po příletu na googlu znovu zjišťuji, že stejně jako s jedinečnou čajovou plantáží to není tak úplně pravda. Nicméně na internetu nacházím, že jediná čajová plantáž v Evropě je na Kanárech, což tedy také není pravda... Jediná jistota je, že pokud si myslíte, že děláte něco jako jediní na světě, tak to pravděpodobně úplně stejně dělá dalších 10 lidí. To ale nesnižuje krásu tohoto místa. Je tu malebná kavárnička, kde mi starší pán ukazuje zahradu, kde pěstují kávu a vypráví mi, co se s ní pak dělá. Je to ohromně zajímavé. Klobouk dolů před nimi. Žijí na ostrově, kde jsou hory strmě klesající k moři a jediné úrodné místo je na pobřeží a oni jsou schopní zde vybudovat kávovou plantáž, pěstovat hrozny, pomeranče a banány. Neuvěřitelné, jak málo jim stačí a jak jsou samostatní. Po prohlídce skončím v kavárně. Nemám toho až tolik k jídlu, bohužel tu prodávají jen kafe a pití. Dám si tedy 2 zmrzky, 2 piva a 2 kafe a vyrážím do kopce - 700 výškových metrů přede mnou. 

Nevím, co z toho mě více nabilo energií, ale do kopce stoupám rychlostí blesku. Je už sedm hodin večer. Vrcholky kopců nejsou vidět, jsou totiž zahalené mlhou. Mám v plánu vylézt nahoru a pak sejít na opačnou stranu kopce, a slézt tak nízko, jak to jen půjde a tam přespat. Mlha začíná od 400 mnm. Tak ideálně sklesat na druhé straně až tam. Jdu nahoru. Už nevidím 10 metrů před sebe. Mlha je tu. Čím výše stoupám, tím více také začíná foukat. Viditelnost se zhoršuje. Hlavně abych tu nezabloudila v mlze pomyslím si a v tom okamžiku zjišťuji, že jsem mimo cestu. Ještě že jsem se koukla na mapu! Ihned se vracím. Na tohle si musím dát bacha, fučí tu, poprchá a je mlha, na tomhle místě se prostě ztratit nechceš. Vylezu až na cestu na vrcholný hřeben. Tady jsem dopoledne jela v kamionu a říkala si, že jsem ráda, že v té mlze a fujavici nejsem venku. Počasí se tu od té doby nezměnilo, tak raději přidám do kroku a pádím na druhou stranu kopce. Už je devět hodin, za chvíli se začne smrákat. S každým klesajícím výškovým metrem je počasí vlídnější. Na mapě vidím 2 turistické přístřešky. Možná bych mohla přespat tam říkám si. Dojdu k prvnímu a není to přístřešek, ale malinká jeskyňka, sotva se tam vejdu. Zklamaně pokračuju dál. Tak třeba v tom dalším to půjde lépe. Ale chyba lávky, zase to není přístřešek, ale jeskyňka, o něco větší než ta první, ale stejně se tu nevejdu ani na délku. 

Protože fičí a prší na chvíli se tu schovávám. Chvíli nápad zde přespat zvažuji, protože jsem už opravdu unavená, ale pak si představím nějaké krásné místo o pár výškových metrů níž, kde se můžu natáhnout a kde nefouká. A je rozhodnuto! Pokračuju dál. Vesele si zpívám a klesám mlhou, když v tom něco zaslechnu. Není to jen ozvěna? Zvoní mi v uších? Ne, jsou to zvony. Ale tady? Uprostřed kopce v přírodě? Jdu dál a už o tom není pochyb, jsou to kravské zvonce. No tak to doufám, že budou v nějaké ohradě, uklidňuji se, ale postupuji obezřetněji. Čím dál jdu, tím jsou zvonce slyšet více. Až najednou před sebou na cestě zahléhnu... krávy! Několik černých krav přímo na mojí cestě. Strnu jako socha. Před 2 dny mi vyprávěl Tiago, že na ostrově Flores je několik divokých krav, které se nedají ani podojit a které před pár dny zaútočily na turistu a zlomily mu 2 žebra. V mžiku mi bleskne tato myšlenka hlavou. Okamžitě ze sebe strhávám svou růžovou bundu a schovávám se za keř. Sice ta historka je z jiného ostrova, ale co když je to tu stejné. A co když to nejsou krávy ale býci? Kdo to má v té mlze poznat! Je jich tu hodně a není šance je obejít. Druhá myšlenka, která se mi v mysli vynoří, je na mého kamaráda Honzíka, proti kterému se kráva rozeběhla a nabrala ho na rohy. Byla jsem u toho a neviděla jsem nic děsivějšího, než když se proti vám řítí obří kolos a není úniku. Potichu se plížím zpátky a stoupám zpět do kopce. Doufám, že mě krávy nezmerčily. Tak přeci jen budu muset přespat v jeskyňce. Tady mě snad nenajdou. Svou pláštěnku alias tarp roztáhnu do vchodu jeskyně. Nafouknu karimatku, sním hrst oříšků, které mi zbyly k večeři, schoulím se do klubíčka, protože tu není víc místa abych se natáhla a snažím se alespoň na chvíli usnout. Noc je dlouhá a utíká pomalu. Když se mi zdá krátký sen, tak se hned raduji, protože to znamená, že jsem alespoň chvíli usnula. Snad zítra budu mít víc štěstí...

Azory 13. den - Sao Jorge

Zase krávy, vodopád za odměnu, poslední trek

V šest ráno už se rozhoduji vylézt ze spacáku. Tak tohle byla jisto jistě ta nejhorší noc v jeskyni. Počasí se tu nezměnilo. Rychle se zabalím a vyrážím dolů, musím klesnout pod 400 výškových ať uteču té mlze a větru. Jenom doufám, že tu už nebudou ty krávy. S nadějí ale raději bez růžové bundy skáču po kamenech. Žádné zvony neslyším, tak snad někam odešly a snad ještě spí, pomyslím si a potěšeně postupuji. Za pár minut však zůstávám strnule stát. Krávy. Znovu. Na cestě. Přede mnou. Leží a spí. Je jich tu 12. To není málo. Protože cesta vede po hřebínku a všude okolo je džungle, tak není lehké je obejít. Co budu dělat? No tak po cestě k nim nepůjdu, že jo, nejsem blázen. Zkusím se prodrat džunglí a vyhnout se jim. Zahajuji svůj pokus, ale nejde mi to dostatečně rychle a jakmile se přiblížím na jejich úroveň, už jsou na nohou. Co teď? Stojíme a koukáme na sebe. Zahajuji ústup. Vracím se na cestu. Půlka krav už se probrala a koukají na mě. Španělský botanik, kterého jsem tu potkala mi vyprávěl, že se se zvířaty máme snažit domluvit. Zkouším tedy na ně mluvit, česky, anglicky, španělsky, rukou jim ukazuji ať jdou pryč z cesty a nechají mě projít. Po několika minutách dokonce několik krav uhýbá z cesty nutno však podotknout, že to jsou ty, na které jsem nemluvila. Ostatní se na mě zkoumavě dívají a pak začínají jít směrem ke mně. Ježišmarja! Na nic nečekám a v mžiku lezu na strom. Sedím na stromě a pozoruji krávy. Stojí a také mě zkoumavě pozorují. Přemýšlím, jak dlouho tu asi budou, co budu dělat? Mám se vrátit? Blbost. Jít k nim? Blbost. Jsem zkrátka v pasti. Po několika minutách přemýšlejíc o svém osudu najednou uslyším hlasy. Turisti! To je moje záchrana! Seskočím ze stromu, popadnu batoh a běžím po cestě zpátky do kopce. Po pár metrech potkávám skupinku asi deseti starších lidí. 

Hned je zdravím: "To jsem tak ráda, že vás vidím! Kousek dál na cestě jsou krávy a já vůbec nevím co mám dělat."

"Ty jsi tady sama?" Vyzvídají. Přikývnu. 

"My jsme tě včera viděli u kávové plantáže." Dodají a já si hned vzpomínám, že jsem je tam také viděla. 

"A co že říkáš že tu je? Krávy? Tak to jsou přeci jen krávy ne?" Odvětí s úsměvem a postupují dál. 

Raději nic neříkám a následuju je. Neohroženě jdou přímo k těm obřím zvířatům. Jdou přímo na ně a? Krávy se prostě zvednou a odejdou pryč. Někteří si je dokonce fotí nebo hladí. Nemůžu uvěřit svým očím. Raději nezmiňuji to, že jsem kvůli nim spala v jeskyni anebo před nimi lezla na strom. Loučím se se skupinkou mých zachránců a běžím po cestě dolů. Nechápu, co jsem tu propána krále včera a dnes dělala. Každopádně, jsou chvíle, kdy je dobré cestovat s někým. Cestu dolů doslova sbíhám. Čeká mě totiž vodopád s jezírkem na koupání, kde rozhodně nechci potkat žádné turisty, ale chci si užít toho místo o samotě. Což se mi také daří. Je to jedno z nejkouzelnějších míst na Azorech. Škoda jen, že jsem nebyla včera odvážnější, mohla jsem přespat místo v jeskyni u vodopádu. 

Poté mě čeká ještě několikrát vylézt 400 výškových nahoru, abych zase brzy mohla slézt až k moři. Navštívila jsem také asi největší přírodní bazén na koupání, kde hloubka byla až 5 metrů, bohužel rybky tu nebyly skoro žádné. Na jeden stop dostopuji do Velas, kde mi jede trajekt zpět na Faial, ze kterého letím zítra na ostrov Sao Jorge. Protože tohle je můj poslední trekový den, a protože mám dost času, a protože jsem nic nejedla celý den, tak před odjezdem trajektu si zajdu na fantastické jídlo - chobotnice s bramborem. Jak si tak sedím venku v restauraci, jím vynikající jídlo, piju božské víno, konečně si přijdu zas jako člověk, tak dojde k zajímavé příhodě. Přijde ke mně starší podnapilý chlap a začne na mě mluvit. Portugalsky neumím, ale pochopím, že chce peníze. Nijak na něj nereaguju, což ho rozčiluje. Opře se o můj stůl nakloní se nade mě a urputně opakuje: "Dinero, dinero, dinero..." Za okamžik ho odeženou ženy od vedlejšího stolu a servírka, tato scénka se ještě několikrát opakuje. Přijde mi ale fascinující, že sedím v restauraci, jím jídlo a piju víno a najednou jsem se proměnila z dobrodruha a je ze mě turista, který má peníze na rozdávání. Přitom kdybys mě chlape viděl včera v noci, jak jsem šla ve vichřici a v mlze, jak jsem snědla pár posledních buráků k večeři, protože jsem už nic neměla o snídani ani nemluvím, a pak jak jsem spala schoulená v jeskyni, tak to by sis o mě neopřel ani kolo... Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověk...

Šťastná, odpočatá a spokojená trávím poslední den  na ostrově Sao Miguel. Užívám si dobrého jídla, pití, nakupování suvenýrů a na závěr nezapomenutelný večírek až do rána se Španělema, které jsem potkala na ostrově Flores.

Highlights

Letenka: Na Azorské ostrovy se lítá přes Portugalsko, ale nyní jsou levné přímé lety např. od RyanAir z Norimberku. Zpáteční letenky se dají sehnat za 4-5 tisíc, doba letu 4,5h.  

Přeprava mezi ostrovy: trajekty mezi určitými ostrovy -  https://www.atlanticoline.pt/en/. Letecky přes Sata Airlines, doporučuji řešit dopředu a pokud chcete navštívit vícero ostrovů, tak doporučuji zažádat o Azores Air Pass.

Jídlo: Ceny jsou přibližně jako u nás, v obchodech najdete také hodně potravin, které pochází přímo z Azorských ostrovů, např. výborné sýry ze Sao Jorge nebo víno z ostrova Pico. 

Ubytování: Ubytovací kapacita není velká, záleží na konkrétním ostrově. Ale kempy jsou na všech ostrovech a často jsou zdarma, doporučuji podívat se na recenze na google mapách a vybrat si kemp, který vám bude vyhovovat. Doporučuji nespat jen pod širákem, ale mít sebou alespoň plachtu. Často v noci spadne pár kapek.

Doprava na místě: Jedna možnost je půjčit si auto, což často hlavně v letní sezóně není na poslední chvíli možné. Určitě doporučuji stopování, šlo to velmi dobře, případně autobusy alespoň na ostrově Sao Miguel.

Počasí: V létě okolo 20 - 25 stupňů, nicméně sluníčko je tu dost silné, normálně ho nepoužívám, ale tady rozhodně doporučuji opalovací krém.